Můj první blogový příspěvek nebyl žádným hitem srovnatelným např. s úspěchem zpívající paní ministryně. Krom několika souhlasných komentářů (děkuji za ně!) se ozvalo i několik poměrně slušných kritiků, na jejichž postřehy bych chtěl reagovat.




Pan „sd“ se domnívá, že bychom do českého výzkumu žádné peníze dávat neměli, protože se stejně všechno důležité udělá někde jinde (hlavně v Americe) a “pro společnost je absolutně jedno, jestli s tím přijde váš ústav nebo ústav v USA“. To, že český (ale také třeba rakouský, norský nebo portugalský) výzkum přispívá ke světovým výsledkům jen nepatrně, je správný postřeh – v globálním měřítku by se skutečně téměř ani nepoznalo, kdyby některá z těchto malých zemí přes noc zmizela z mapy světa. Nicméně závěr, že proto bychom měli rezignovat na podporu české (rakouské, řecké, portugalské...) vědy, je mylný. Pokud moje názory na tuto věc někoho zajímají, odkazuji na své dřívější články na toto téma:
http://www.img.cas.cz/mi/VaclavHorejsi/clanky_novinove/

Pan „Kolin“ zase říká: „Máte-li návrh na jiný systém než politický (a lepší), sem s ním!“. To je hluboké, ale skutečně hluboké nedorozumění, jak by pravil klasik. Já jsem se současným politickým systémem spokojen – sociálně tržní ekonomický systém ( = evropský kapitalismus), občanská společnost, parlamentní demokracie, respekt k lidským právům – to vše u nás existuje a funguje a jsem tomu rád. Já jsem kritizoval hlavně chování politiků a novinářů, které stále více rozeštvává lidi a vyvolává ve společnosti stále více atmosféru jakési nesmiřitelné studené občanské války („socani“ resp. „sockom“ vs. „odéesáci“ resp. „modří bolševici“). Vždyť existence a férové soupeření politických stran respektujících bez výhrad naši ústavu, s poněkud odlišnými názory na to, jestli daně mají být o trochu vyšší nebo nižší, jestli naše míra zapojení do EU má být o něco větší nebo menší, atd., je prostě nezbytnou podmínkou fungování demokratického systému. Je absurdní, když se tyto strany a jejich příznivci ve sdělovacích prostředcích a ve společnosti obviňují z těch nejhorších úmyslů, podávají na sebe trestní oznámení z malicherných důvodů a snaží se voliče přesvědčit, že ti druzí jsou zločinci. To je cesta do pekel, zvláště v kombinaci se špatně fungujícím právním systémem...

Pan „hp“ konstatuje mé „nulové znalosti ekonomie“ (to je celkem pravda) a mého oblíbeného J.Havla charakterizuje jako „sockom nedouka“ – já tedy nevím, jak docent na VŠE a ekonomický místopředseda vlády může být nedoukem, ale třeba má „hp“ nějaké mně neznámé informace o jeho neukončeném vzdělaní; jsou i takové případy...
Pan „hp“ spatřuje v mém blogování „vlezdoprdelkovství minulé vládě, když jste se celý třásl na funkci ministra“. Ano, teď mě skutečně dostal – opravdu jsem se třásl na funkci ministra, a to obrany, protože jsem si myslel, že by mě pak třeba svezli v grippenu.
Pan „hp“ se také pozastavuje nad tím, že jsem mohl za komunistů vyjet do USA a domnívá se, že jsem musel „být skutečně loajální soudruh s dobrým rodinným profilem“.
To je věc, o které je dobré bez legrace říci něco více. Myslím, že jsem byl typickým představitelem většinové části předlistopadové společnosti, toho, čemu se říká „šedá zóna“:
Moji rodiče byli prostí venkovští lidé neorganizovaní v jakékoli složce „Národní fronty“ (pardon, maminka prodavačka byla v Červeném kříži a v ROH). Jedna z mých nejčasnějších dětských vzpomínek je na tatínka, který stál v říjnu 1956 u rádia a při poslechu zpráv krvavém potlačení maďarské „kontrarevoluce“ se třásl vzteky a téměř plakal. Na vysokou školu jsem šel v roce 1968 a do SSM jsem vstoupil v 5. ročníku, když mi bylo školitelem (nestraníkem, který měl sám na katedře určité politické potíže) řečeno, že bez toho nemám šanci dostat se na „vědeckou aspiranturu“ (dnešní doktorské studium). Po skončení aspirantury v roce 1977 jsem moc chtěl zůstat na Přírodovědecké fakultě UK, protože jsem si myslel, že jen tam mohu dělat dobrou vědu a pokračovat v tom, na čem jsem dělal svoji kandidátskou disertaci. To bylo ovšem podmíněno vstupem do KSČ, na což jsem neměl žaludek. To, že jsem tu nabídku nepřijal vůbec to neberu jako nějaké „hrdinství“, spíše naopak – prostě jsem měl jen intenzivní pocit, že bych nesnesl ráno pohled do zrcadla a že bych se totálně zostudil před svými známými. O to, abych na fakultě nemohl zůstat, se osobně zasadil kolega J.B., který byl jen o 2 roky starší, názory měl podobné jako já, ale měl zřejmě „silnější žaludek“; měl jsem mu to tehdy hrozně za zlé...Takže jsem šel do Akademie věd, kde byly kádrové požadavky méně přísné (byla menší šance, že by tam badatelé negativně působili na studenty). Ústav molekulární genetiky tehdy vedl akademik Josef Říman – výborný vědec, ale také „velký soudruh“, později řadu let předseda ČSAV a dokonce člen ÚV KSČ. Jeho politická pozice byla pro ústav samozřejmě velmi užitečná – mohl si např. dovolit pouštět lidi na zahraniční studijní pobyty. Politická atmosféra na ústavu byla tehdy celkem snesitelná; hned na začátku mi sice také formálně nabídli členství v KSČ, ale vůbec se na mě nezlobili, když jsem odmítl. Velmi brzy jsem si uvědomil, že na Akademii byly podmínky pro vědecký výzkum mnohem lepší než na fakultě, a že bych tomu J.B. měl vlastně ze srdce poděkovat – bohužel jsem se s ním až do dneška nesetkal...
Na ústavu bylo celkem pravidlem, že mladí vědečtí pracovníci jezdili na několikaměsíční (maximálně roční) pobyty „na Západ“. Hlavním problémem bylo zajistit pro tyto pobyty finanční krytí – v některých případech to bylo z výměnných mezistátních dohod (které ovšem byly využívány poměrně nerovnoměrně...), v jiných případech je financovala hostitelská (nejčastěji americká) laboratoř. Samozřejmostí bylo sehnání mnoha doporučení a potvrzení např. od organizací KSČ v místě bydliště či na pracovišti, odborové organizace, atd. Členové KSČ to měli s těmito výjezdy snazší (na některých ústavech bylo členství téměř podmínkou), ale na našem ústavu to rozhodující faktor nebyl (ředitel byl poměrně osvícený a „mohl si to dovolit“ vzhledem ke své politické váze). Občas jsme mohli vyjet i krátkodobě na nějakou konferenci nebo odborný kurs – byla s tím vždy spojena spousta otravné a ponižující byrokracie, ale v zásadě to možné bylo. Vůbec nezastírám, že i nečlenové strany museli projevovat značnou dávku formální loajality, aby jim byl výjezd občas povolen – člověk musel aspoň někdy chodit do prvomájového průvodu, k „volbám“, na různá politická školení, být členem ROH, SČSP a do cca 30 let také SSM (jestli si ještě pamatujete, co tyhle zkratky znamenaly), ale systém se tehdy v 80. letech už čím dál tím více spokojoval jen s poměrně pasivními projevy (pod heslem „kdo nejde aktivně proti nám, jde s námi“). Samozřejmě bylo nemyslitelné, aby někam vyjížděli lidé, kteří měli nějaký větší „škraloup“ – např. byli vyškrtnuti, či dokonce (horrible dictu!) vyloučeni z KSČ v prověrkách začátkem 70. let (pro dnešní mladou generaci zní subtilní rozdíl mezi vyškrtnutím a vyloučením jako absurdita, ale nebylo tomu tak..), nebo se příliš angažovali v roce 1968, nebo se snad dokonce angažovali disidentsky později. Kupodivu na našem ústavu byl zaměstnán člověk, o kterém bylo známo, že se aktivně angažuje v katolickém disentu (dokonce strávil několik měsíců ve vězení) – slouží ke cti tehdejšímu řediteli Římanovi, že ho nevyhodil. Právě tak mu slouží ke cti, že nevyhodil mě, když jsem spolu s několika dalšími pracovníky ústavu podepsal na jaře 1989 po „Palachově týdnu“ petici za propuštění V.Havla (což už nebylo žádné hrdinství, bylo jasné, že ledy praskají...); předvolal si mě sice tehdy „na kobereček“ a sepsul mě za to; když jsem mu pak ale zcela upřímně řekl, co si myslím a skončil tím, že by to měli podepsat spíše vlivní lidé jako on, kupodivu úplně otočil a začal mi vysvětlovat, že má jen jinou taktiku.
Takže – na ten roční pobyt na Harvardově universitě jsem se po několikaletém úsilí dostal proto, že to na našem ústavu bylo celkem normální, a samozřejmě i proto, že jsem projevil přiměřenou míru konformity. Musím říci, že jsem se permanentně trochu styděl, když jsem svůj oportunistický přístup srovnal se skutečnou statečností např. mého kolegy z ročníku Martina Palouše, který zvolil „život v pravdě“ se všemi potížemi, které mu to přinášelo. Samozřejmě jsem si to omlouval, tak jako mnoho ostatních tím, že jen tak mohu dělat práci, která mě baví, že tím chráním svoji rodinu, atd. Žádný hrdina jsem tedy rozhodně nebyl, spíše pěkný „srab“, ale aspoň do té strany jsem nevlezl...

Tak mi to zase vyšlo nějak delší než jsem původně zamýšlel, takže další témata budou muset ještě počkat.