Ačkoli normálně publikuji nový text vždy jednou týdně o víkendu, tentokrát udělám výjimku, protože věc nesnese odkladu.
Minule jsem zde popsal svoji zkušenost s kauzální souvislostí mezi konáním dobrých skutků a odměnou za to prostřednictvím modlitby (tedy po pravdě řečeno, v mnou popisovaném případě se nejednalo o dobré skutky, nýbrž o skutek pouze jeden, pročež mé závěry mohou někteří hnidopiši zpochybňovat ze statistických důvodů...).

V diskusi pod článkem mi jako prakticky velmi podnětné přišly příspěvky dvou diskutérů:

Milouš:
„Také není problém najít někoho, kdo se za vás a vaše kolegy bude pravidelně modlit za malý poplatek. I svíci můžete občas v kostele zaplatit a zapálit. Třeba to pomůže víc než další pokusy a propočty.“

tng:
„Ale proc nejit s dobou a modleni neoutsourcovat do Ciny, kde by se Cinani modlili za hrstku ryze 10-12 hodin denne v pray-shopech ? Nebo zprovoznit vykonny pocitac, ktery by se tichym robotickym hlasem modlil paralelne za tisice lidskych dusi ? Hlavne abychom se s tim nemuseli zdrzovat my sami.“

Ale co se nestalo - další esoterický zážitek na sebe nedal dlouho čekat.

Včera večer jsem šel venčit naši fenku Kiru (zvanou též Barbucha). Nechtělo se mi - byl jsem nastydlý a venku bylo zima. Barbuška prošla všechna svá oblíbená místa, patřičným způsobem potvrdila, že je navštívila, a na závěr vyprázdnila i distální část svého gastrointestinálního traktu. Vzniklý produkt jsem spořádaně sebral do připraveného igelitového sáčku a nesl do odpadkového kontejneru.
A tam mě čekal ten esoterický zážitek: před kontejnerem ležela pohozená (nebo snad pro mě záměrně nachystaná?) pěkně zachovalá brožovaná kniha P. Teilharda de Chardin „Místo člověka v přírodě“.

Ti, kdo čtou moje blogové články vědí, že tento jezuitský myslitel patří mezi mé nejoblíbenější autory.
Pozoruhodné je, že onu knihu, kterou jsem nyní nalezl u popelnice, jsem před více než 35 lety dostal v Liberci od kněze, ke kterému jsme chodili na školení před svatbou. Velice na mě zapůsobila, ale později jsem ji (asi při stěhování) ztratil.
A vida - teď jsem ji opět získal, a to zásluhou snad nejprofánnějšího předmětu, jaký si lze představit.
Takže - opět se potvrzuje, že jsou věci mezi nebem a zemí a že nástrojem Prozřetelnosti může být i psí exkrement...

Doufám, že se něco podobného stane i mým diskusním oponentům pod články o evoluci, a že před kontejnerem je bude čekat třeba nějaká Dawkinsova, Zrzavého či Flegrova kniha.