Vzhledem k tomu, že se kvapem blížím k důchodovému věku, mě v pátek zaujala zpráva, že Ústavní soud vyhověl návrhu Krajského soudu v Ostravě, podle kterého jsou penze lidí, kteří měli vysoké výdělky, nespravedlivě nízké. Krajský soud jednal v souvislosti se stížností důchodce (čirou shodou okolností soudce), který si stěžoval, že v letech 1986 až 2005 vydělával průměrně přes 68 tis. korun, ale byl mu vyměřen invalidní důchod pouze něco přes 13 tis. Kč.

To, že existuje velmi malá diferenciace výše důchodů u lidí s velmi odlišnými předchozími výdělky, mě vždy trochu udivovalo. Proto jsem se v první chvíli zaradoval z toho, že to Ústavní soud uznal za neústavní diskriminaci a uložil politikům zjednat brzkou nápravu. Přiznám se, že jsem se na chvíli začal pravicově těšit, že budu brát starobní důchod řekněme ve výši 50% své současné mzdy – to by věru nebylo špatné...

Brzy ovšem převládlo mé lepší, mírně levicové já, které se hlásí k principu „sociální solidarity“.
Je jasné, že tohle zvýšení by stálo spoustu peněz, které by někdo musel zaplatit – kdo jiný, než ti mladší, kteří odvádějí ze své mzdy daně (i když se falešně jmenují „sociální pojištění“).
Zřejmě to tedy dopadne tak, že politici použijí osvědčenou metodu "nažraný vlk a celá koza", přejmenují ono „pojištění“ na „daň“ a budou doufat, že jim to Ústavní soud spolkne.

A co tedy s tou nespravedlností postihující nás diskriminované chudáky, nadprůměrně vydělávající občany?
Asi jediné realistické řešení je - prostě si soukromě spořit na stáří, ať už u nějakého penzijního fondu, nebo jakkoli jinak.
Většina z nás to stejně asi dělá (investice do nemovitostí na Floridě, zlatých cihlel, sbírky známek či Picassových obrazů) – málokdo by se asi spolehl jen na ten čtrnáctitisícový důchod...