Opakovaně jsem ve svých blogových článcích dával najevo, že jsem bezvýhradným eurooptimistou (někteří by řekli „eurohujerem“). Myslím, že směřování EU k hlubší integraci, k vytvoření nějaké Evropské federace nebo konfederace, je proces žádoucí a téměř nevyhnutelný.


Tím více mi vadí, že EU provádí někdy opravdové hlouposti.
To se bohužel děje i v oblasti vědy a výzkumu.

Evropská komise rozděluje v této oblasti opravdu hodně peněz – v největším současném programu, tzv. 7. rámcovém programu rozděluje na různé výzkumné projekty (většinou zaměřené více či méně na aplikovaný výzkum a vývoj) pro léta 2007-2013 celkem přes 50 miliard euro.

Problém je v tom, že bruselští administrátoři výzkumných programů milují konsorcia mnoha laboratoří, ve kterých musí být pokud možno zastoupeny všechny končiny Evropy.
Vědecký organizátor takového obřího, do značné míry umělého, kolaborativního projektu často úpěnlivě shání ještě „někoho z východu nebo jihu“, aby projekt nebyl při hodnocení penalizován za to, že nemá dostatečně výraznou „evropskou dimenzi“.

Dalším problémem je skutečně úděsná byrokracie spojená s těmito projekty. Bruselští úředníci jsou přesvědčeni, že je potřeba v projektu všechno co nejpodrobněji naplánovat a průběžně „plnění plánu“ podrobně kontrolovat, aby snad výzkumníci ty peníze nepoužili nějakým neplánovaným způsobem.

Pamatuji se na úplně jiné počátky „bruselských programů“ – v roce 1992 dostala naše laboratoř peníze z prvního takového programu zvaného PECO. Projektu se tehdy kromě naší laboratoře účastnila ještě jedna maďarská a jedna holandská laboratoř (ta byla garantem celého projektu). Pravidla byla tenkrát sympaticky velkorysá, byrokracie minimální.

K prudkému zhoršení a obludnému nárůstu byrokracie došlo koncem 90. let poté, co tehdejší komisařka pro výzkum Edith Cressonová v podstatě zneužila unijní peníze na podporu pseudoprojektu svého zubaře, který za 85 tis. liber zplodil bezcennou čtyřiadvacetistránkovou studii o HIV a AIDS (podobný případ jako nedávno u nás s poslancem Wolfem, nebo s šarlatány financovanými MPO.). Úředníci pak v obavě, aby nedocházelo ke zneužívání veřejných peněz, enormně posílili byrokratický dohled tak, že pro správné napsání návrhu projektu zahrnujícího často i desítky spolupracujících (mnohdy jen hodně formálně...) evropských týmů je potřeba angažovat specializovanou konzultantskou firmu specializovanou na „problematiku čerpání bruselských peněz“. Ta pak spotřebuje až 10-20% celkové částky přidělené projektu. Zdá se, že právě toto je silným motivem toho, proč mají v Bruselu rádi tyhle šíleně byrokratické projekty – je z nich totiž velmi dobře živa armáda dalších úředníků (těm, kdo budou v diskusi horlit proti "socialistickému" Bruselu, bych chtěl připomenout, že v této záležitosti nevidím naprosto žádný rozdíl mezi pravicovými a levicovými evropskými politiky).

Vědci se proti takovým nesmyslům už dvakrát bránili peticemi, ale zatím bez velkého úspěchu... Ty protestní akce totiž nejsou příliš intenzivní - badatelé celkem pragmaticky usoudili, že se těm byrokratickým nesmyslům raději poslušně podřídí, jen aby peníze dostali.
Smutné je, že tyhle bruselské praktiky stále více pronikají i k nám a grantové agentury se při utahování byrokratických šroubů ohánějí bruselským vzorem...

Evropští i čeští administrátoři výzkumných programů by udělali dobře, kdyby si vzali příklad ze soukromých mezinárodní organizací poskytující výzkumné granty (třeba nadace Wellcome Trust nebo Howard Hughes Medical Institute). S oběma má velmi dobrou zkušenost i řada českých výzkumných týmů – tyto grantové soutěže a administrace úspěšných projektů jsou velmi jednoduché a efektivní. Jediným kritériem tam totiž je kvalita navrhovatelů a jejich projektů, nikoli předepsané geografické či genderové aspekty.

Myslím, že bujení podobných byrokratických nesmyslů v Bruselu (dalším příkladem je „boloňská výzva“, která vede k degradaci úrovně evropských univerzit) je hlavně důsledkem pasivity evropských občanů. Pokud je budeme nadále pasivně přijímat, bude to jen stále horší a horší...