Současná tragická situace na východní Ukrajině je pochopitelně předmětem zájmu mnoha komentátorů. Někteří pisatelé dost nekriticky „fandí“ putinovskému Rusku (možná v reakci na velmi jednostranné zpravodajství a komentáře velké většiny našich médií). Každému aspoň trochu objektivnímu pozorovateli musí být jasné, že vůdci těch separatistických povstalců jsou nezodpovědní dobrodruzi, kteří by bez vydatné pomoci Ruska asi ani nemohli zahájit účinný ozbrojený odpor vůči kyjevské vládě (i když kdo ví – na stranu separatistů přece masově přecházely tamní ozbrojené složky…).

Komentáři velké většiny mainstreamových médií se jako červená nit vine myšlenka, že jsme prostě svědky projevů odvěkého ruského rozpínavého imperialismu. Na problematičnost tohoto klišé velmi fundovaně upozorňuje v nedávném článku Miroslav Polreich. Připomíná, že Rusko dosáhlo maximální rozlohy někdy před 100 lety. To, co se stalo na počátku 90. let 20. století (rozpuštění SSSR z ruské iniciativy, tedy vlastně dobrovolné zřeknutí se obrovské části někdejší ruské říše), lze opravdu těžko hodnotit jako projev ruské odvěké imperiální politiky, zvláště připomeneme-li si, jakým způsobem jen o několik desítek let dříve probíhal rozpad koloniálních říší evropských mocností…

V diskusích na toto téma se zhusta setkáváme s podivnou argumentací, že krvavé koloniální války byly v podstatě oprávněné, protože koloniální mocnosti se přece chovaly podle tehdy (jimi) uznávaných pravidel a jen si bránily svůj zákonný majetek (status quo). Podle této logiky by tedy třeba Rusko bylo zcela oprávněno počátkem 90. let ozbrojenými prostředky bránit osamostatnění Gruzie, Lotyšska, Estonska, a dalších svazových republik, které všechny byly dávnými historickými součástmi ruského impéria, daleko pevnějšími a „přirozenějšími“ než ty zámořské kolonie evropských mocností? Nelze ovšem zapomenout, že Rusko se po rozpadu SSSR zachovalo mimořádně brutálně při potlačení separatismu v Čečensku, a nikdo za to nebyl potrestán (právě tak ovšem nebyla potrestána naprostá většina těch, kteří nesli zodpovědnost za zvěrstva koloniálních válek).

Často slyšíme tvrzení, že Rusko v poslední době systematicky silou dobývá nedávno ztracená území – jako příklady se uvádí Podněstří, Abcházie či Jižní Osetie. Ale separatistická hnutí v těchto malých územích byla přece zcela jasně projevem přání velké většiny tamních obyvatel, kteří si prostě mysleli, že v době rozpadu SSSR mají stejné právo na sebeurčení jako třeba Moldavané či Gruzínci! Ano, formálně byla tato území součástmi těch nově se osamostatněných větších celků (kdysi vytvořených bolševiky), ale těžko se divit jejich obyvatelům, kteří viděli šanci osamostatnit se také, třeba i s ruskou pomocí. Jim se to (na rozdíl od našich sudetských Němců po rozpadu Rakouska-Uherska) alespoň částečně podařilo.

Nemohu si pomoci, ale velmi podobné to bylo i v případě Krymu – i tam se bezpochyby velká většina obyvatel chtěla přimknout raději k Rusku než zůstat součástí země, ve které byl proveden státní převrat, a vlády se zmocnila velmi pochybná garnitura. A hlavně – Krym skutečně historicky byl po velmi dlouhé období součástí Ruska (a to i toho sovětského); je přece opravdu trochu absurdní svatosvatě ctít svévolné rozhodnutí totalitního režimu z roku 1954? Pohlreichova připomínka mezi některými našimi politiky a novináři tak oblíbeného hesla „co bylo ukradeno, musí být vráceno“ se mi v této souvislosti zdá velmi případná.
Pokud jde o Donbas, myslím, že prakticky všichni experti se shodují v tom, že Rusku nejde o jeho anexi, ale spíše o vytvoření nějakého proruského útvaru, ať už v rámci ukrajinské federace, nebo úplně samostatného. A určitě by se Rusové o nic takového nesnažili (alespoň nikoli těmi nynějšími prostředky), pokud by nedošlo k onomu únorovému kyjevskému puči.

Ano, připojení Krymu k Rusku bylo jasným porušením závazných dohod z 90. let zaručujících územní celistvost Ukrajiny. Tyto dohody by ve správně fungujícím mezinárodním společenství nepochybně měly být bezvýhradně ctěny a jejich porušování trestáno. Ale cožpak lze něco takového požadovat v době, kdy jiní mocní hráči světové politiky pošlapávali opakovaně mezinárodní právo daleko horším způsobem? (notoricky známé příklady snad netřeba připomínat…)

Hrozně mě mrzí, že v této věci musím bohužel souhlasit s V.Klausem (a musel jsem s ním podobně souhlasit před několika lety i v případě toho krátkého rusko-gruzínského konfliktu). Hlavně s ním musím souhlasit v tom, že je nutné ten nynější konflikt řešit přímým jednáním zúčastněných stran – a to přece říká i onen „zlolajný“ Putin… Těžko se lze vyhnout dojmu, že mnozí naši politici a zvláště komentátoři by naopak byli spokojeni jen s nějakým silovým řešením, které by vedlo k pokoření nebo snad zničení Ruska a la Irák. Netřeba snad zdůrazňovat, jak jsou takové úvahy šílené…