Vzpomínka na Josefa Římana – význačného vědce a předsedu ČSAV

20. 10. 2019 | 20:24
Přečteno 1929 krát
Před několika dny zemřel ve věku 94 let prof. MUDr. Josef Říman, DrSc. – vynikající vědec, dlouholetý ředitel Ústavu molekulární genetiky ČSAV (a vlastně zakladatel tohoto ústavu v jeho nynější podobě) a předseda Československé akademie věd v letech 1976 – 1989. Mnozí na tuto již poněkud pozapomenutou osobnost hledí negativně hlavně jako „normalizačního“ činitele, člena Ústředního výboru KSČ. Mezi vědeckými pamětníky je však oceňován jako průkopník studia onkogenních virů a molekulárních mechanismů základních buněčných genetických procesů, který se se svými spolupracovníky před zhruba 50 lety pohyboval na světové špičce a měl blízko k tematice, která byla později odměněna Nobelovou cenou.

Jsem přesvědčen, že byl svým srdcem skutečně především vědec. Svědčí o tom i to, že když v roce 1991 skončil ve svých 65 letech ve funkci ředitele ústavu, odešel zpět do laboratoře a tam ještě 15 let spolu s jedinou laborantkou vlastníma rukama pracoval na výzkumu nádorových buněk (výsledkem bylo 12 dobrých vědeckých publikací). Osobně jsem se s ním znal, a proto bych na něj rád veřejně v dobrém vzpomněl.

Josefu Římanovi v podstatě vděčím za to, že jsem se vůbec mohl věnovat vědě. V letech 1973-77 jsem dělal tzv. vědeckou kandidaturu (obdoba dnešního doktorského studia) na katedře biochemie Přírodovědecké fakulty UK. Šlo mi to velmi dobře – když jsem končil, měl jsem šestnáct vědeckých publikací v mezinárodních biochemických časopisech a velice jsem toužil zůstat na katedře a pokračovat tam ve vědecké kariéře. To bylo ovšem podmíněno vstupem do KSČ, na což jsem neměl žaludek. To, že jsem tu nabídku nepřijal, vůbec neberu jako nějaké „hrdinství“, spíše naopak – prostě jsem měl jen intenzivní pocit, že bych nesnesl ráno pohled do zrcadla a že bych se totálně zostudil před svými známými. Nakonec se ukázalo, že to byla moje velká výhra: když jsem nemohl zůstat na fakultě, zkusil jsem to na Římanově ústavu, kde tyhle politické věci hrály jen minimální roli. Ale hlavně – podmínky pro vědeckou práci na Ústavu molekulární genetiky ČSAV byly nesrovnatelně lepší než na fakultě. Paradoxně jsem tedy vydělal na tom, že jsem do té strany nevstoupil. K této věci ještě poznamenám, že brzy po mém nástupu na ústav se za mnou zastavil tehdejší předseda ústavní organizace KSČ a téměř s ostychem se mě zeptal, jestli bych nechtěl vstoupit do KSČ. Když jsem řekl, že ne, omluvně řekl cosi jako – „žádný problém“ a odešel. Po takovýchto zkušenostech jsem dalek toho odsuzovat každého, kdo do té strany vlezl. Ano, mnozí to dělali z čirého kariérismu, někteří ze své pozice otravovali život jiným, ale bylo i hodně takových, kteří své pozice v systému využívali pozitivně a činili tehdejší život nám ostatním snesitelnějším. Josef Říman mezi takové určitě patřil, právě tak, jako tehdy velká většina straníků v našem ústavu.

Jako ředitel se Josef Říman poměrně úspěšně snažil udržet na ústavu snesitelnou politickou atmosféru a držet na uzdě ty nejhorší „soudruhy“ (na ústavu skutečně bylo pár takových, před kterými bylo záhodno dávat si pozor na jazyk). Na našem ústavu bylo celkem běžné, že mladí badatelé po získání titulu CSc. (obdoba dnešního PhD) vyjížděli (po mnoha byrokratických peripetiích) na postdoktorální pobyty „na západ“. To tehdy vůbec nebylo samozřejmé – na většině ústavů se ředitelé totiž báli pouštět lidi na takové pobyty, ale i na cesty na konference či vydat souhlas se soukromou cestou. Pokud se totiž takový člověk z pobytu (nebo z konference či dovolené) nevrátil a emigroval, měl ředitel, který jeho cestu doporučil, problém „nahoře“. V našem ústavu k takovým případům docházelo celkem pravidelně. Vždy po prázdninách jsme se ptali: „Tak kdopak nám chybí?“; jen málokdy nechyběl nikdo... Akademik Říman ale měl pozici tak silnou, že i přes takové „průšvihy“ nadále zahraniční cesty umožňoval.

Bylo ovšem téměř nemožné, aby vyjížděli lidé, kteří měli nějaký větší „škraloup“ – např. byli vyškrtnuti, či dokonce vyloučeni z KSČ v prověrkách začátkem 70. let (pro dnešní mladou generaci zní subtilní rozdíl mezi vyškrtnutím a vyloučením jako absurdita, ale nebylo tomu tak..), příliš se angažovali v roce 1968, nebo se snad dokonce angažovali disidentsky v té „normalizační“ době. Na našem ústavu to ale i v tomto směru bylo lepší. Působil tam např. kolega Vladimír Fučík, o kterém bylo známo, že se aktivně angažuje v katolickém disentu (dokonce za to v roce 1988 strávil několik měsíců ve vězení). Takový člověk by byl všude jinde bez milosti propuštěn z práce. Ne tak na Římanově ÚMG.

Trochu podobnou zkušenost jsem měl i já osobně. V únoru 1989, tedy po známém „Palachově týdnu“ demonstrací na Václavském náměstí, byl zveřejněn otevřený dopis kulturních a vědeckých pracovníků za propuštění politických vězňů (Václava Havla a dalších); jména signatářů se každý večer předčítala na Svobodné Evropě. Byl jsem jedním ze čtyř lidí z našeho ústavu, kteří to také podepsali. Den po podpisu jsem odjel na vědeckou konferenci do Vídně. Tam jsme ještě s dalšími kolegy poslouchali Svobodnou Evropu a samozřejmě četli i mé jméno. Říkal jsem si, že můj návrat bude asi „veselý“. A skutečně - na nádraží mě už čekal můj tehdejší vedoucí a říkal: „Máš průšvih, zítra máš jít za Římanem.“

Ráno jsem tedy nastoupil do ředitelny. Akademik mě přijal s nevrlým výrazem, a s kamennou tváří pravil: „Soudruhu doktore - nebo tedy vlastně pane doktore…“ - degradoval mě tedy ze „soudruha“ na „pána“. A začal mě „tepat“ - že on se snaží u politiků dosáhnout něčeho pro naši vědu a já mu teď jeho práci kazím. Řekl také: „Takové věci podepisují tři typy lidí – jednak ti, kteří podepíší třeba i hajzlpapír. Potom naivní idealisté, což jste možná vy. A potom ti, kteří si stelou nový pelech“ (to poslední mě tedy ani ve snu nenapadlo, ale on, člen ÚV KSČ, už jistě uvažoval i o možnosti nějaké zásadní změny...).

Když asi po čtvrthodině skončil, měl jsem pocit, že již nemohu nic ztratit, že mě stejně vyhodí. Takže jsem mu úplně otevřeně (a dosti naštvaným tónem) řekl, jak to vidím já. Pověděl jsem mu, že jsem po celý ten Palachův týden chodil na Václavské náměstí, viděl jsem, co se tam dělo, jak brutálně se chovala policie (tedy vlastně Veřejná bezpečnost), a že tak je to špatně. V Sovětském svazu běží Gorbačovova perestrojka a něco podobného by se podle těch demonstrantů i podle mě mělo dít i u nás. Lidem, kteří tam na tom Václavském náměstí byli, jde o správnou věc. Své povídání jsem zakončil: „Když něco takového podepíše nýmand jako já, nic to neznamená - ale vy byste to měl podepsat. To by mohlo něco změnit.“
Myslel jsem si, že se mnou vyrazí dveře, ale stalo se něco překvapivého. Na chvíli se odmlčel a začal se mnou mluvit úplně jiným tónem: „Nevím, proč se mnou mluvíte takovým načuřeným tńem. Ale dobrá - vy to vidíte takto, já mám ale jinou strategii.“ Najednou se mnou hovořil zcela otevřeně a přátelsky. Když jsme rozhovor končili, zeptal se: „Plánujete letos ještě nějakou cestu do zahraničí?“ Odpověděl jsem mu, že na podzim bych chtěl jet na měsíc do Anglie do jedné laboratoře, s níž jsme trochu spolupracovali. On na to přívětivě: „Ano, podpořím to, ale příště se se mnou poraďte, až budete chtít něco takového podepisovat.“ Musím říci, že od té doby jsem na něj nedal dopustit.

O měsíc později se objevil otevřený dopis „Několik vět“. Ten jsem také podepsal, ale s ním jsem to pochopitelně nekonzultoval. Následně jsem se dozvěděl, že jsem vypadl ze seznamu potenciálních budoucích vedoucích výzkumných týmů, ale už mi to bylo celkem jedno. Najednou se lidé přestávali bát a začínaly se dít věci dříve nemyslitelné. Na ústavu bylo veřejným tajemstvím, že jsme se domlouvali na tom, aby do výboru naší odborové organizace nebyli zvoleni žádní komunisté, a aby se předsedou stal onen jediný aktivní disident z našeho ústavu. A ředitel Říman o těchto snahách věděl a nic proti tomu nedělal.

Ale abych prof. Římana nepřechválil – při některých jeho projevech při různých politických příležitostech (např. to či ono komunistické či sovětské výročí) jsme trochu obraceli oči v sloup a říkali jsme si „tohle by snad říkat nemusel...“. Asi se prostě musel řídit oním úsloví o potřebě vytí s vlky (a nakonec tomu asi i sám uvěřil)... Na shromáždění pracovníků Ústavu molekulární genetiky asi týden po 17. listopadu 1989 docela odvážně (nebo spíše neprozřetelně?) prohlásil, že se nechystá tak jako mnozí „převlékat kabát“ a hrdě řekl po moravsku: „Já su komunista!“. Tehdy jsme to ještě spíš ocenili, dnes to vidíme asi trochu jinak…

Před dvěma lety vydal Josef Říman (se spoluautorem Františkem Houdkem) memoárovou knihu „Od pluhu do senátu a zpátky“ nabitou mnoha zajímavými detaily jak z jeho vědeckého života, tak z několika desítek let zákulisního dění v československé vědě.

Závěrem:
Jsem přesvědčen, že se Josef Říman v těžkém období výrazně zasloužil o československou resp. českou vědu a že bychom na něj měli vzpomínat v dobrém.

*********************************
Zkrácená verze tohoto textu vyšla 19.10.2019 v Lidových novinách pod názvem „Zasloužil se o českou vědu“ a s velkou fotografií zesnulého.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy