Povšiml jsem si, že mě ve svém dnešním článku zmínil Tomáš Klvaňa.
Nazval mě (nesprávně) gándhíovským pacifistou a Mašíny s Paumerem postavil vedle Gabčíka a Kubiše do pomyslného českého Pantheonu. Podle mého názoru je toto srovnání pro Gabčíka a Kubiše urážkou.
T.Klvaňa zjevně záměrně zamlčuje to nejproblematičtější na akcích skupiny bratří Mašínových - bezohledné zabíjení nevinných lidí. Ničeho takového se hrdinové Gabčík a Kubiš nedopustili.


Byl jsem myslím před třemi lety první, kdo na Aktuálně.cz otevřel téma „bratří Mašínů“.
Úplně jsem se zhrozil, když přede dvěma lety udělil M.Topolánek Mašínům speciální premiérské vyznamenání.

Nyní se toto téma opět stalo aktuální v souvislosti s pohřbem člena této skupiny, M.Paumera.
Pohřbu se zúčastnili někteří vysocí ústavní činitelé a dali tak najevo, že činy této odbojové skupiny považují za chvályhodné.

S článkem k pohřbu M.Paumera přišel na Aktuálně.cz i významný publicista a komentátor K.Hvížďala.
Končí slovy:
„To, že se předseda vlády Petr Nečas, předseda Senátu Přemysl Sobotka a předsedkyně Sněmovny Miroslava Němcová účastní ve středu 4. srpna 2010 v Poděbradech posledního rozloučení s Milanem Paumerem, je tedy jen symbolické vyjádření úcty k odporu proti nesvobodě a vrací nás do civilizace, v níž svoboda má vyšší hodnotu než život. Tento akt lze dokonce vidět jako začátek naší obrody.“

Není třeba zde znova podrobně opakovat známá fakta o této historii (viz třeba onen můj výše zmíněný článek a diskuse pod ním).
Lze pochopit, že se členové odbojové skupiny snažili dělat něco proti totalitnímu režimu; nelze ale podle mého názoru omluvit a dokonce označovat za úctyhodné to, že to realizovali zabíjením nevinných lidí (včetně podříznutí spoutaného a bezmocného člověka), loupežemi a žhářstvím, tedy nesporně teroristickými metodami. Komunistickému režimu jejich činnost navíc propagandisticky evidentně přišla jen vhod.

Člověka samozřejmě napadá, jestli by mezi legitimní cíle mašínovských odbojářů logicky nepatřili např. i frekventanti komunistického vojenského gymnázia včetně žáka Mirka Topolánka, Topolánkovi rodiče (oba členové KSČ, otec do roku 1970 v poměrně vysoké funkci), nebo režimní novinář, absolvent politologických studií v Moskvě Karel Hvížďala?

Závěrem snad moudrá slova diskutérky „jepice“ pod Hvížďalovým článkem:

„Historie skupiny bratří Mašínů není černobílá. Právo na ozbrojený odpor proti sprosté diktatuře, která popírá veškerá práva, zejména právo na spravedlivý soud, bezpochyby existuje. Ale každý člověk, který je v tomto smyslu hrdinou, protože se odvážil vystoupit za spravedlivou věc proti ohromné přesile, musí počítat s tím, že historií budou váženy i jeho jednotlivé činy. A že za ně může být i odsuzován.
V jedné vteřině jsi hrdina, v další se navíc můžeš stát vrahem. A pořád jsi to ty. Je těžké to přijmout. Pro všechny, zejména pro aktéry samotné.“

Myslím, že je velmi nevhodné heroizovat tento typ tragických hrdinů-vrahů...

Je naopak velmi potřeba neustále si s úctou připomínat opravdové hrdiny odboje, jakými byli Gabčík, Kubiš, otec bratří Mašínových, a tisíce dalších.