Po pravdě řečeno, nějak nechápu, o co vlastně jde v dlouhodobě diskutovaných návrzích na penzijní reformu. Proč má být vlastně opuštěn ten současný průběžný systém financování důchodů garantovaný státem? Jaká výhoda plyne z toho, že lidé budou místo vyššího povinného státního důchodového “pojištění” (raději bychom měli říkat “daně”) více či méně povinně platit do soukromých penzijních fondů? Pokud takový fond bude státní, pak také nevidím valný smysl (leda že by to byl předstupeň k pozdější “prichvatizaci”). Někdo si asi myslí (nebo se nám snaží namluvit), že ty penzijní fondy budou dobře hospodařit a z výtěžků svých investic bohatě zhodnotí vklady.

Já si ale myslím, že pravděpodobnější je opak – mohou být ztrátové, nebo dokonce zkrachovat, a nikdo si pak na nich nic nevezme. Jedinou „výhodou“ bude, že vlastníci a management těch institucí budou skvěle placeni. Řekl bych, že o tohle zas tak moc nestojím...
Krom toho představa, že když si pětadvacetiletý občan začne spořit do nějakého penzijního fondu s nadějí, že za 40 let z něj začne pobírat pěknou penzi, mi připadá dost absurdní. Stalo se už někdy v dějinách této země, že se věci vyvíjely pěkně spořádaně po nejméně 40 let, bez státních bankrotů, znehodnocení měny nebo totální změny společenského a státního uspořádání?

Já bych se tedy rozhodně přimlouval za zachování a legislativní stabilizaci současného průběžného systému, rozhodně bych zrušil ono zastropování odvodů sociálního pojištění, které je sice velmi příjemné pro to cca 1 procento nejlépe vydělávajících spoluobčanů a umožňuje jim např. jistě velmi potřebnou častější obměnu jejich kvalitního automobilového parku, ale sociální systém významně ochuzuje.

Každý přece může kromě spoléhání na tu státem garantovanou penzi (či spíše starobní sociální dávku) placenou de facto momentálně výdělečně činnými spoluobčany, už teď jakkoli spořit na stáří, ať už formou dodatečného soukromého pojištění (třeba u fondu pana Rusnoka), prostým ukládáním na spořicí účet (s reálným výnosem kolem 0,1%), nákupem akcií amerických či ruských fondů, nemovitostí (v tom nám jde dobrým příkladem spousta politiků), Picassových obrazů nebo zlatých cihliček?

Samozřejmě chápu, že vyvstává problém z toho, že se stárnutím společnosti se zvyšuje finanční náročnost průběžně financovaného systému. Ale pokud má být zachována alespoň nynější dosti bídná úroveň penzí, bude se do systému muset tak či onak prostě nalít víc peněz – ať už formou zvýšené “sociální daně”, nebo povinných nebo dobrovolných příspěvků do penzijních fondů či jiných finančních nástrojů. Pokud někdo věří, že toho lze dosáhnout bez takového zvýšení daní resp. příspěvků, pak je to totéž jako věřit na možnost sestrojení perpetua mobile.

Dobře rozumím také námitce, že současný systém je v podstatě nespravedlivý (a konstatoval to i Ústavní soud) k těm bohatším, protože silně nivelizuje penze lidí, jejichž příjmy se předtím výrazně lišily. Ačkoli se to nepříznivě dotýká i mě, myslím, že není jiné cesty, než aby se ti, kteří si to mohou dovolit, nespokojili jen s tím chabým důchodem od státu, ale navíc se nějak sami soukromě zajistili pro stáří. Rozhodně bych nechtěl, abychom tu “nespravedlnost” napravili tím, že z onoho dostupného balíku přidáme nám chudákům bohatším a ubereme těm vyžírkům chudším – třeba tak, aby penze představovaly pro každého určité procento z průměrného výdělku za posledních 10 let. Dopadlo by to pak samozřejmě tak, že ti chudí by brali nanejvýš nějaké 3-4 tisíce měsíčně, často i méně...
Ano, ten současný systém je určitou formou progresivní daně z příjmu a poněkud přispívá ke snižování příjmových rozdílů. To považuji v současné situaci spíše za pozitivum, protože neustálé “rozevírání nůžek” majetkových resp. příjmových nerovností považuji za potenciální hrozbu pro stabilitu společnosti. Rozhodně nejsem žádným rovnostářem, ale kdyby bylo po mém, nastavil bych takovou progresi daně z příjmu, aby se jen těžko dalo dosáhnout u těch nejbohatších dejme tomu desetinásobku průměrného příjmu.

Nemyslím, že můj názor na penzijní reformu je nějak extrémní – řekl bych, že podobný názor zastávají i někteří odborníci. Velmi fundovaný mi připadá např. článek skutečného odborníka Jiřího Hofmana nebo Vladimíra Špidly.

Doufám, že v diskusích o případných penzijních reformách budou patřičně vyslyšeni i takovíto odborníci, ne jen ti současní připravovatelé reformy, kteří mají většinou eminentní soukromý zájem na tom, aby co největší část povinného pojištění byla převedena do soukromých fondů...

A ještě poněkud nadrzlá poznámka na závěr:
V diskusi mi zajisté bude mnohokrát připomenuto, že jsem v ekonomii laikem a že bych se měl držet svého kopyta. Musím se přiznat, že z toho, že jsem naprostým ekonomickým amatérem, si moc nedělám – zdá se mi, že radikální odlišnost názorů různých škol ekonomických odborníků na téměř cokoli ukazuje, že na tu jejich odbornost můžeme spoléhat asi tak jako na odbornost astrologů.

Takže se těším, že současná vláda si má moudrá levicová doporučení (která jí poskytuji zcela zdarma) vezme k srdci a zařídí se podle nich...