Když někde napíšu něco o „vojensko-průmyslovém komplexu“, hned mě mě obviní nějaký ideologicky uvědomělý diskutér, že jsem „bolševik“ a že používám termíny z hodin marxismu-leninismu.
Ve skutečnosti tento pojem v praktické politice použil poprvé v roce 1961 tehdy dosluhující americký prezident Dwight Eisenhower (a před ním pod jinými názvy definovali politologové, jako např. C. Wright Mills (The Power Elite; 1956)).


Ve svém proslulém posledním prezidentském projevu varoval Eisenhower před potenciálně zhoubným vlivem této mimořádně silné zájmové skupiny na americkou politiku.
Jako prezident a dřívější vysoce postavený generál (do roku 1952 v nejvyšších armádních funkcích) jistě velmi dobře věděl, o čem mluvil.

Jeho varování však nebylo moc platné, což se ukázalo hlavně po skončení studené války, kdy v USA hrozilo„nebezpečí“, že budou dávat na zbrojení podstatně méně než v době neustále hrozící konfrontace se SSSR.

Bylo tedy potřeba najít nějakého jiného nepřítele, a to se s úspěchem podařilo – stal se jím „islámský terorismus“. Na boj s tímto nepřítelem desetkrát (či spíše stokrát) méně nebezpečným než někdejší SSSR se paradoxně vydává víc peněz než za časů studené války.
Samozřejmě, že tato zájmová skupina prosazuje své zájmy nejen v USA, ale všude na světě – v diktaturách i v demokraciích.

Nicméně v USA je kromobyčejně úspěšná - Spojené státy vydávají na zbrojení více než všechny ostatní země světa dohromady (včetně některých nepřímých výdajů je to v poslední době přes tisíc miliard dolarů ročně).
Eisenhower by se asi divil...

Ale na druhé straně se zase pan poradce Roman Joch kdesi vyjádřil (a jsem si jist, že řada zdejších diskutérů bude nadšeně souhlasit), že Nobelovu cenu míru by od roku 1945 každoročně měla dostávat americká armáda.
Třeba i toho se dočkáme – první vlaštovkou možná byla ta nobelovka Obamovi...