Češi se s oblibou dělí na dva soupeřící tábory (které ovšem nemusejí zdaleka dohromady pokrývat celý národ) – kališníky a papežence, staročechy a mladočechy, gottovce a matuškovce, sparťany a slávisty. A také na klausovce a havlovce.

V současnosti jsou z těch výše uvedených táborů aktuální už jen ona dvojice předposlední a poslední.

Vynechme ty fotbalisty a srovnejme si oba prezidenty-Václavy.

Co lze u každého z nich uvést jako pozitiva a co jako negativa?

Václav Havel byl významným literátem, autorem řady světově úspěšných divadelních her.
Ještě důležitější je, že byl zásadovým odpůrcem nedemokratického komunistického režimu, význačným disidentem, zakladatelem Charty 77, který za komunismu strávil přes 4 roky ve vězení (vůči takovým lidem jsem vždy pociťoval velký obdiv a respekt, protože jsem k něčemu takovému neměl odvahu).
Stal se vůdčí postavou a symbolem “sametové revoluce” a byl opakovaně zvolen prezidentem polistopadového Československa, resp. Česka (z toho poprvé komunistickým Federálním shromážděním a naposledy o jediný hlas českým demokratickým parlamentem).
Jeho filosoficky laděné projevy byly oceňovány doma i v zahraničí.

Polistopadová změna režimu mu přinesla nejen nejvyšší státní funkci, ale také obrovský majetek z restitucí.

V předlistopadové době i v prvních letech po převratu se V.H. prezentoval jako humanitně a poměrně levicově zaměřený pacifista navrhující rozpuštění vojenských bloků, prosazující likvidaci čs. zbrojního průmyslu a vystupující proti ozbrojeným konfliktům.
V prvních měsících a letech svého prezidentství vystupoval na domácí scéně velmi sympaticky “lidově”; velké sympatie však nevzbudil svojí velmi širokou amnestií, po které se na svobodu dostala spousta lidí, kteří asi měli spíše zůstat ve vězení..

Vždy byl výrazným zastáncem “občanské společnosti” a kritikem “partajokracie”.
Ve svých vystoupeních poměrně často obecně kritizoval negativní jevy (hospodářskou kriminalitu obrovského rozsahu) doprovázející polistopadové změny; tato kritika však vyzněla poněkud pokrytecky, uvážíme-li, že byl nejvyšším představitelem státu, v němž se tyto věci děly.
Krátce po převratu zlobně kritizoval tehdy neobyčejně prosperující zemědělský podnik ve Slušovicích (pověstné “temné slušovické žilky”), čímž zřejmě přispěl k nezaslouženému pádu tohoto “neobaťovského” fenoménu.

V.H. neměl příliš kladný vztah k vědě a z ní se rodící moderní technice, ale má blízko (zřejmě i pod vlivem svých přátel, jako je Z. Neubauer, nebo jeho manželka) k různým nevědeckým, ba pavědeckým “alternativním”, “duchovním” směrům.

Ve svých projevech často dosti vágně mluví o potřebě smyslu pro transcendentno, t.j. pro “něco, co nás přesahuje”, ale nikdy jsem nerozpoznal, jaký duchovní resp. náboženský směr je mu vlastně nejbližší – je-li to buddhismus (viz jeho přátelství s dalajlámou), křesťanství, či třeba (podobně jako tomu bylo a je u některých jeho příbuzných) zednářství.

Pravidelně organizuje ambiciózní konference “Forum 2000”, které se mají zabývat závažnými filosofickými a globálními problémy; podle některých jsou však poněkud plytké a v zásadě bezvýznamné.

Václav Havel byl vždy jednoznačným příznivcem evropské integrace.

Postupem času (zvláště po odchodu z prezidentské funkce, v době vlády amerického prezidenta G.W.Bushe) se začal stále výrazněji profilovat jako bezvýhradný a naprosto nekritický zastánce americké zahraniční politiky včetně všech amerických vojenských akcí. Proslul výrokem o “humanitárních aspektech” bombardování Srbska (zřejmě s ním nadlouho zůstane spojen absurdní pojem “humanitární bombardování”).

V posledních letech se dopustil i řady problematických výroků, které se dotkly zvláště méně majetných občanů (opovržlivé označení sídlištních paneláků jako “králíkárny”, neuvěřitelné přirovnání snahy o udržení práce pro dělníky v automobilkách k snahám udržet zaměstnání dozorcům v koncentrácích).

****************************************
Václav Klaus byl již od 60. let vzdělaným teoretickým ekonomem, v předlistopadové době byl typickým představitelem “šedé zóny”, který se sice nekompromitoval vstupem do KSČ, ale ani se nijak neangažoval opozičně (dokonce ani během roku 1989 nepodepsal (např. na rozdíl od komunisty M.Ransdorfa) žádné z tehdejších petic a otevřených dopisů).
Po převratu se rychle stal prakticky nejvlivnějším českým politikem, relativně úspěšně organizoval zásadní ekonomickou a politickou transformaci i rozdělení Československa.

V.K. na rozdíl od V.H. pochází z prostých poměrů a žádné restituce se ho pokud vím netýkaly.

V.K. osvědčil neobyčejnou vytrvalost a odolnost (některými hodnocenou jako “hroší kůže”), když úspěšně překonal velkou krizi v letech 1996-97 (po skandálu s nezákonným financováním ODS rozštěpení této strany a pád Klausem vedené koaliční vlády).

V.K. je nepochybně velmi sečtělým a erudovaným ekonomem-teoretikem, který velmi často publikuje své výrazné, dá se říci extrémně (neo)liberální ekonomické a obecně politické názory. Jako svůj vzor v praktické státní ekonomice a politice dlouhodobě uvádí M.Thatcherovou (jeho praktické politicko-ekonomické přístupy však k onomu nekompromisnímu thatcherismu měly hodně daleko…).
Ačkoli se zřejmě považuje i za význačného vědeckého ekonoma, ve světovém měřítku jím rozhodně není (a ovšemže není divu – jeho “hlavním úvazkem” je už přes 20 let práce politika).

Václav Klaus je zřejmě přesvědčeným racionalistickým atheistou.

Až do dneška nekriticky kladně hodnotí to, jak byla provedena polistopadová ekonomická a politická transformace. Iritují ho řeči o “tunelování”.
Proslul svým výrokem, že nezná metodu jak rozlišit “čisté” a “špinavé” peníze, který byl veřejností poněkud pokroucen do podoby, že žádné špinavé peníze neexistují.
Proslul i jeho výrok, že “o peníze jde vždy až v první řadě”. Mozí mu proto kladou za vinu, že lvím podílem přispěl k dnešnímu údajnému morálnímu úpadku a cynismu.

Je zastáncem důsledně “stranické demokracie” a výslovným odpůrcem “občanské společnosti” v obvyklém slova smyslu (označoval ji jako “NGOismus” a hrozbu pro svobodu občanů). Označuje se za stoupence “zastupitelské demokracie občanů”, ve které se politická role občanů v podstatě redukuje na vhazování hlasovacích lístků pro kandidáty politických stran. Opakovaně kritizoval hlasy různých angažovaných aktivistů s tím, že nejsou zvoleni a nemají tudíž nárok pokoušet se ovlivňovat veřejný život.

V.K. je mezi evropskými státníky zřejmě nejvýraznějším odpůrcem evropské integrace a EU v nynější podobě. Pravděpodobně by uvítal, kdyby projekt EU ztroskotal a byl nahrazen jen systémem základních smluv mezi plně suverénními státy. Zdá se, že v referendu o vstupu ČR do EU hlasoval negativně.
Poněkud bizarní je jeho dlouhodobé intenzivní angažmá ve sporu o globální změny klimatu.

Na rozdíl od Václava Havla se myslím staví rezervovaně, ba kriticky k americkým vojenským dobrodružstvím, velmi objektivně se vyjadřoval ke gruzínsko-ruskému konfliktu a ke konfliktům v bývalé Jugoslávii.
Opakovaně dával najevo, že podporuje co nejlepší vztahy s Ruskem a dalšími postsovětskými státy. Někteří se dokonce domnívají, že jeho snahy o likvidaci EU a naopak zlepšení vztahů s Ruskem mají nějaké vědomé motivy směřující k podpoře ruských geopolitických zájmů.

Uvedl jsem řadu podle mého názoru velmi problematických rysů Václava Klause. Podle mého názoru má ale (zřejmě na rozdíl od Václava Havla) jednu nesmírně pozitivní vlastnost – zdá se, že je to člověk hrozící se válečného násilí, který by asi měl zásadní problém se zatahováním Česka do nějakého válečného konfliktu.
Nedovedu si představit, že by podpořil nějaké to “humanitární bombardování”.

Jak tedy odpovědět na otázku z názvu tohoto článku?

Nevím...