Před Vánoci jsem v televizi shlédl zajímavou reportáž.
Dominik Duka, arcibiskup pražský, primas český, se vypravil do Afghánistánu za našimi vojáky. V reportáži bylo vidět pana arcibiskupa v neprůstřelné vestě (XXL) a přilbě.


Pan arcibiskup nejen pohovořil s vojáky, ale prolétl se i v helikoptéře. Poněkud mi zatrnulo, když na jednom záběru bylo vidět, jak kdosi z vrtulníku střílí kulometem – nebylo patrné, tiskl-li spoušť prst nějakého vojáka, či pana primase. Pan arcibiskup se svěřil, že v mládí chtěl být profesionálním vojákem, ale nakonec se rozhodl jinak.
Prolétlo mi přitom myslí, co asi pan arcibiskup vojákům při své návštěvě pověděl – popřál jim do nového roku dobrou mušku? Pokropil samopaly svěcenou vodou?

Vzpomněl jsem si přitom na to, jak kdysi nebožtík Václav Benda (praktikující katolík) říkal, že v době normalizace snil o tom, že někdy povede v tanku „pod praporem Ježíše Krista“ útok na Ústřední výbor KSČ.

Taktéž jsem si připomněl, jak jeden můj velmi dobrý přítel (oddaný katolík) odpověděl, když jsem ho upozornil, že papež nepodpořil (mírně řečeno) útok na Irák. Odvětil: „No to víš, on má tyhle mírové řeči v „popisu práce“, to nemůžeš brát tak vážně!“

A samozřejmě mi vytanula i slova zvěčnělého GWB (nikoli katolíka, nýbrž metodisty), který říkal, že k útoku na Irák se odhodlal po celonoční poradě s Bohem.

Copak by tomu všemu asi říkal ten chudák nazaretský pacifista, kterému ve zdejších diskusích Pepa Řepa familiérně říká JK...