Před několika měsíci mě upozornil jeden z čtenářů mých blogových článků, překladatel pan Hanuš Karlach (který zde nedávno uveřejnil zajímavý článek), na zajímavou knihu autora proslulého jména (Marx) a stejně prosulého názvu (Das Kapital).
Autor však není onen filosof a politický ekonom z 19. století, ale jeho jmenovec, kardinál Reinhard Marx, arcibiskup mnichovský a freisingský.


Knihu jsem si opatřil, oprášil svoji chabou němčinu a přečetl ji. Stálo to za to – s uspokojením jsem si ověřil, že v dnešní katolické církvi (alespoň v té německé) existují myslitelé, kterým není lhostejný osud evropského sociálního státu, že i dnes existují v církvi vlivní lidé, kterým leží na srdci sociální spravedlnost.

Považuji za neobyčejně důležité, že tyto záležitosti nejsou výlučnou doménou tradičních levicových stran a hnutí. Je ostatně málo známé (a kardinál Marx to v knize důrazně připomíná), že otázky sociální politiky mají v katolické církvi dlouhou tradici a že existuje mnoho příkladů, kdy osvícení katoličtí hodnostáři dokázali svojí autoritou pomoci k prosazení pokrokových sociálních opatření ve prospěch nemajetných a sociálně znevýhodněných. Ostatně sociální spravedlnost a kritika bezohledného kapitalismu byla i velkým tématem Karola Wojtyly, papeže Jana Pavla II.
Jsem přesvědčen, že demokratická levice (povětšinou atheistická) a křesťané by se měli stát spojenci ve snahách uchránit sociální stát před útoky nenasytných chamtivců a jejich neoliberálních ideologů.
A všem, kteří se hlásí k politickému konzervatismu (a kteří by ve jménu této ideologie pohlížejí na sociální stát jako na zlo, které je třeba zničit), je třeba připomenout, že křesťanské zásady společenské spravedlnosti a solidarity jsou základní komponentou evropského konzervatismu.

Kardinál Marx rozhodně není žádný extrémní levičák – distancuje se od komunistického marxismu a zcela se hlásí k principům svobodné tržní společnosti. Ale stejně jako klasikové teorie tržní ekonomie klade důraz na morálku, sociální spravedlnost a křesťanskou solidaritu. Obávám se, že toto jsou pojmy, které jsou dnešním hlasatelům „trhu bez přívlastků“ úplně cizí a směšné.

Bylo by myslím velmi záslužné, kdyby se někdo ujal vydání českého překladu této knihy. Obávám se ale, že vedení české katolické církve v tomto směru moc aktivní nebude – pan arcibiskup Duka, primas český, je evidentně naladěn poněkud jiným směrem než jeho mnichovský kolega...
Ostatně asi málokdo v Česku považuje katolickou církev za výrazného obránce sociální spravedlnosti – mnozí ji asi bohužel spíše vidí jako jednoho z těch chamtivců. Zaplať Pánbůh, že třeba v Německu je tomu asi přece jen trochu jinak...

Níže uvádím několik pasáží z onoho „nového Marxova Kapitálu“ (děkuji Hanuši Karlachovi za překlad, kterého bych v této kvalitě nebyl mocen; zvýraznění některých pasáží je ode mě).
Nepochybuji ovšem, že zdejší osvědčení pravicoví diskutéři označí i kardinála Marxe za „bolševika“...

*********************************************************

Vážený Karle Marxi, milý jmenovče,

píšu Vám, protože mi v poslední době nedopřává klidu otázka, jestli na konci 20. století, když „kapitalistický Západ“ v zápase systémů dobyl vítězství nad „komunistickým Východem“, nebylo přece jenom trochu brzy na to, definitivně lámat hůl nad Vámi a nad Vašimi ekonomickými teoriemi. Ono to sice ve druhé polovině posledního století skutečně vypadalo tak, jako byste se byl zmýlil. Kapitalistická industriální společnost, tarifní mzdovou soustavou, spolurozhodováním zaměstnanců a celým sociálním a pracovním právem proměněná do podoby občanské společnosti zaměstnanců, učinila z dělníků, druhdy vykořisťovaných obětí tržně ekonomického systému, podílníky na jeho úspěších. Zdálo se, že blahobyt bude možný pro všechny. Za těchto okolností se, abychom citovali filozofa a sociologa Jürgena Habermase, „designovaný hybatel budoucí socialistické revoluce, proletariát, jako proletariát zrušil“.
Mezitím se nám ovšem dostává poučení, že tato integrovaná občanská společnost zaměstnanců 20. století byla historickou výjimkou, s níž se musíme rozžehnat. A to nám neříkají nějací zbylí přívrženci Vás a Vašich teorií, nýbrž říká nám to nejeden hospodářský expert a politik. Jejich poselství praví: útulné časy národního státu blahobytu vzhledem k ekonomické globalizaci skončily a už se ani nikdy nevrátí. Na novém celosvětovém trhu kapitál proniká do zemí, v nichž se může rozvíjet co nejsvobodněji a v nichž stát kapitál k financování svých úkolů zatěžuje a využívá co nejméně. V tom ohledu se i jednotlivé země ocitají v situaci mezinárodní soutěže a musí se činit atraktivními pro investory. V procesu této soutěže zemí lze celosvětově pozorovat, že se snižují daně z výtěžků podnikání a ze soukromých příjmů, kdežto spotřební daně a komunální odvody, které musí platit všichni občané, stoupají. Že se tento vývoj děje především na úkor těch chudších, o tom asi není sporu.

(…)

Po celém světě žije dnes miliarda lidí v extrémní chudobě; tito lidé musí vyjít s méně než jedním dolarem na den, což znamená, že jejich přežívání je bezprostředně ohroženo. Pokud se hranice chudoby stanoví výdělkem méně než dvou dolarů na hlavu a den, pak se počet těch, kdo se musí vypořádávat se životem pod touto hranicí, odhaduje na více než 2,5 miliardy. Tato dramatická chudoba tolika lidí existuje tváří v tvář stejně dramatickému bohatství jen několika málo jedinců. Více než polovina celosvětového majetku je v rukou pouhých dvou procent lidstva; nejbohatší procento světového obyvatelstva samo disponuje více než 40 procenty světového majetku. Na celou chudší polovinu lidstva připadá naproti tomu pouhé jedno jediné skrovné procento světového majetku.

(…)

Nůžky se rozvírají – především v USA, v kapitalistické „vzorové zemi“, která se v Evropě velebí jako příkladná. V ní je věru patrné jedno: Bohatí jsou stále bohatší, chudí stále chudší, a kdysi široká, sociálně zajištěná střední vrstva se ocitá po tlakem. Od roku 1973 do roku 1994, tak to spočítal americký ekonom Lester C. Thurow, stoupl hrubý domácí produkt v USA o 33 procent na obyvatele. Průměrná týdenní mzda u dělníků a úředníků ve funkcích nikoli špičkových za stejné období ovšem poklesla o 19 procent. V roce 1994 americké platy u této zaměstnanecké skupiny byly opět na téže úrovni jako koncem padesátých let. To vysvětluje, proč se ve Spojených státech tak hrozivě zvýšil počet „working poor“, tedy těch, kdo vzdor plné zaměstnanosti žijí pod hranicí chudoby.
Ve stejném období se příjmy u špičkově vydělávajících nicméně zmnohonásobily. Jestliže na počátku sedmdesátých let americký manažer v průměru vydělával přibližně pětadvacetinásobek toho co průmyslový dělník, o téměř 30 let nato už to byl pětisetnásobek. V osmdesátých letech se podobně ubíral i vývoj ve Velké Británii.
Opravdová centralizace kapitálu však se děje v rukou těch nejbohatších z bohatých. Podle amerického ekonomického časopisu Forbes v roce 2008 existuje na celém světě 1125 miliardářů. Vlastní dohromady kolem 4400 miliard dolarů, tj. 2760 miliard eur. Pro srovnání: HDP Německa činí kolem 2400 miliard eur. Počet těchto „superboháčů“ roste z roku na rok. V roce 2007 existovalo celosvětově 946 miliardářů, v roce 2006 jich bylo 793, a v polovině osmdesátých let posledního století jich existovalo pouze 140.

(…)

Je tedy, vážený pane Marxi, načase prosit Vás za odpuštění? Zhroutil se snad sen o blahobytu pro všechny v tržně ekonomickém uspořádání? Je snad kapitalismus pouhou dějinnou episodou, která sice trvá déle, než jste v 19. století předpokládal, která ale jednou skončí, protože kapitalistický systém zahyne na své vnitřní rozpory?
A že takové vnitřní rozpory existují, to se dá sotva popřít. Předchozí spolkový prezident Horst Köhler ve své době jako šéf Mezinárodního měnového fondu jednou konstatoval: „Extrémní nerovnováha v rozdělování výtěžků blahobytu jsou stále víc a více ohrožením politické a sociální stability.“ Tahle věta by nemusela být lhostejná ani pilným kapitalistům.
Skutečně vyvstává otázka, jak chtějí naše svobodomyslná společenství západní polokoule přežít, jestliže na jedné straně propagují demokracii, tedy politickou rovnost pro všechny, na druhé straně si však dopřávají ekonomickou strukturu, kde stále přibývá nerovností v rozdělování materiálních statků a tím i životních příležitostí. Vy, pane Marxi, jste mluvil o tom, že buržoazně kapitalistická společnosti zaručuje pouhou formální svobodu, reálnou svobodu lidí že však trestuhodně ignoruje. A předpovídal jste, že lidé si to, co se jim upírá, jednou vezmou. – Vezmou?

(…)

Církevní otec Augustin situaci společnosti už před takovými 1600 lety hezky vystihl, když napsal:
„Co jiného jsou tedy bohatci, chybí-li jim spravedlnost, než velké bandy lupičů? Přece nejsou ani bandy lupičů ničím jiným než malými bohatci. I to je houf lidí, ten funguje na rozkaz vůdce, domluví se, že se shlukne do spolku a podle pevné dohody si dělí kořist. Když tenhle hnusný útvar přibíráním všelijakých zpustlých lidí nabude natolik na velikosti, že se obsazují obce, dobývají města, podmaňují se národy, bez okolků se něco takového nazve posléze říší, a ta se honosí zjevně nikoli třeba utlumenou hamižností, ale dobytou beztrestností. Výstižná a podle pravdy byla proto odpověď, kterou kdysi jeden polapený námořní lupič dal Alexandrovi Velikému. Neboť když se ten král zeptal onoho muže, co ho to napadá, že kvůli němu je moře nejisté, odpověděl s otevřeným vzdorem: ´A co to napadá tebe, že je kvůli tobě v nejistotě celá zem? Ovšem, protože já to konám s malým plavidlem, říká se mi lupič. Ty to konáš s velkým loďstvem a říká se ti imperátor.´“

(…)

Dnes cynikové, kteří nemají zábrany obohacovat se na úkor jiných, nesedí už zpravidla v královských palácích, nýbrž v kancelářích v New Yorku, v Londýně a v dalších metropolích tohoto světa. Oni se ovšem při svých taženích za kořistí nemusí omezovat jen na svůj národ jako kdysi tyrani ve starém Orientě, mohou své neplechy provozovat po celém světě. K tomu na rozdíl od svých starověkých předchůdců také nepotřebují drahé armády, vystačí si s notebookem, s mobilem a s „potřebnými drobnými“ na těch něco investic a na honoráře právníkům.

(…)

Kapitalismus je pro Karla Marxe svou podstatou špatný. Podle něho neexistuje pro tento systém ospravedlnění, protože je v jeho pojetí násilného původu a násilné povahy, protože nezbytně vede k tomu, rozdělovat lidi násilně do dvou tříd: na jednéstraně do třídy vykořisťovatelů a na druhé straně do třídy vykořisťovaných, která v průběhu dějin neustále roste.
Kdyby snad byl měl Marx s touto analýzou pravdu, kdyby tahle analýza ještě i dnes vůči našemu tržnímu hospodářství byla platná, to bych pak i já jako křesťan musel vystupovat ve prospěch nějakého jiného ekonomického systému, ne toho, co vymyslel můj jmenovec, ale prostě nějakého jiného než tržně ekonomického. Muselo by se odmítat tržní hospodářství, pokud by bylo – jak říká morální teologie – occasio proxima, příležitostí k hříchu, jaká je více než nasnadě, jaká se přímo nabízí. Tedy kdyby někdo musel konkrétně říci: „Mohu být ekonomicky úspěšný, jen když nebudu dodržovat desatero přikázání.“ Pak bych byl na straně těch, kdo rozhodně odmítají tržní hospodářství. Protože to by pak byl člověk omotán systémem, který ho nedovádí k jeho nejvlastnějším možnostem, nýbrž ho olupuje o jeho důstojnost, aby konal dobro ve svobodě. Takový systém by byl tím, co v teologii osvobození nazvali strukturou hříchu.
Tento předpoklad platí v malém stejně jako ve velkém. Od toho nemohu dispenzovat nikoho, ani v církvi, ani v ekonomice, ani v jednotlivém podniku. Pokud by někdo musel říci: „Pracuji v závodě, kde jsem nucen hřešit,“ tedy nerespektovat druhého člověka, neposkytovat mu jeho právo, pak bychom se s něčím takovým nemohli smiřovat, protože to odporuje lidské důstojnosti. Anebo kdybychom museli konstatovat, že v naší společnosti poctivec je hlupák. Kdyby tomu tak skutečně bylo, pak by člověk musel i neúprosně říci: Dost, tady už něco nesouhlasí, a my to musíme změnit, musíme tady co nejrychleji otočit kormidlem.
Skutečnost, že marxismus vzdor všem strašlivým pochybením v takzvaném „reálnem socialismu“ má dodnes početné přívržence, dokazuje, že mnozí lidé zřejmě Marxově hodnocení kapitalismu jako systému svou podstatou špatného dávají za pravdu. A tyto lidi není možné rozhodně odbýt jako hloupé, naivní a neinformované. Dlouhou dobu marxismus i ve svobodné části Evropy vtahoval do svého kouzla právě mnohé intelektuály, ba některé z nejchytřejších hlav té které generace.

(…)

Svoboda, to jsme se v letech po roce 1989 museli naučit, je i nadále příliš drahým statkem, o nějž se musíme horlivě snažit, pakliže ho nechceme pozbýt. Liberální demokracie, právní stát a svobodné tržní hospodářství se ocitají znovu a nově tváří v tvář nárokům etiky. To může leckomu připadat překvapivé, ale je to tak.