Čína se stává křesťanskou zemí?
Vrchní britský rabín Jonathan Sacks publikoval nedávno zajímavou úvahu – upozorňuje na rychlý růst počtu křesťanů v Čínské lidové republice a tedy na to, že křesťanství je po letech stagnace možná opět na prahu nového rozmachu. Říká, že je tímto jevem fascinován.
Sacks odkazuje na knihu Nialla Fergusona „Civilizace“, v níž tento historik cituje jistého člena Čínské akademie věd, jehož tým kdysi dostal zvláštní úkol: zjistit, jaké příčiny vedly k tomu, že Evropa od 17. století začala výrazně předstihovat Čínu a ovládat svět. Čínský akademik dospěl k závěru, že hlavním faktorem bylo křesťanské náboženství, jehož sociálně-kulturní vliv umožnil vznik kapitalismu a posléze i moderní demokracie.
Není tedy možná divu, že v dnešní ČLR dochází k rozmachu popularity křesťanství. Počty účastníků nedělních bohoslužeb převyšují počet členů komunistické strany. Důležité je, že ti, kteří se hrnou do kostelů, nejsou vykořisťovaní chudáci, kteří by v náboženství hledali jen nějaké „opium“. Jsou to naopak většinou mladí, úspěšní, tvrdě pracující lidé, kteří v křesťanství nacházejí etický rámec a strukturovaný pohled na smysluplný život.
Rabín říká, že „civilizace je tak silná jako její víra“. Když společnost dosáhne blahobytu, cení si více současné požitky než budoucí růst a investic do něj, je to signál, že se vytrácí něco, co vedlo k civilizačnímu rozmachu. Sacks upozorňuje na závěry mnoha myslitelů. kteří se zabývali vzestupem a úpadkem civilizací: Civilizace začínají oceňováním askeze, odvahy a sebeoběti, což je přivede na cestu růstu. Když se stanou úspěšnými, degradují do sebestředného požitkářství, nejsou už ochotni obětovat se pro společnost. Upadá důvěra, klesá sociální kapitál, společnost už nemá hrdiny, ale jen celebrity. „K tomuto srázu se blížíme v Evropě“ tvrdí Sacks.
Přesto podle něj existuje alternativa. Judaismus a křesťanství (které mnozí nazývají „exportní verzí judaismu“) mají podle něj v sobě zakódovanou až udivující (někteří by řekli „zázračnou“) schopnost regenerace. To, co se nyní odehrává v Číně se může znova opakovat i v Evropě.
*****************************
Tento text je parafrází článku Martina T. Zikmunda z přílohy „Perspektivy“ č. 27 Katolického týdeníku (11.7.2011), na který mě upozornil Jiří Grygar.
Sacks odkazuje na knihu Nialla Fergusona „Civilizace“, v níž tento historik cituje jistého člena Čínské akademie věd, jehož tým kdysi dostal zvláštní úkol: zjistit, jaké příčiny vedly k tomu, že Evropa od 17. století začala výrazně předstihovat Čínu a ovládat svět. Čínský akademik dospěl k závěru, že hlavním faktorem bylo křesťanské náboženství, jehož sociálně-kulturní vliv umožnil vznik kapitalismu a posléze i moderní demokracie.
Není tedy možná divu, že v dnešní ČLR dochází k rozmachu popularity křesťanství. Počty účastníků nedělních bohoslužeb převyšují počet členů komunistické strany. Důležité je, že ti, kteří se hrnou do kostelů, nejsou vykořisťovaní chudáci, kteří by v náboženství hledali jen nějaké „opium“. Jsou to naopak většinou mladí, úspěšní, tvrdě pracující lidé, kteří v křesťanství nacházejí etický rámec a strukturovaný pohled na smysluplný život.
Rabín říká, že „civilizace je tak silná jako její víra“. Když společnost dosáhne blahobytu, cení si více současné požitky než budoucí růst a investic do něj, je to signál, že se vytrácí něco, co vedlo k civilizačnímu rozmachu. Sacks upozorňuje na závěry mnoha myslitelů. kteří se zabývali vzestupem a úpadkem civilizací: Civilizace začínají oceňováním askeze, odvahy a sebeoběti, což je přivede na cestu růstu. Když se stanou úspěšnými, degradují do sebestředného požitkářství, nejsou už ochotni obětovat se pro společnost. Upadá důvěra, klesá sociální kapitál, společnost už nemá hrdiny, ale jen celebrity. „K tomuto srázu se blížíme v Evropě“ tvrdí Sacks.
Přesto podle něj existuje alternativa. Judaismus a křesťanství (které mnozí nazývají „exportní verzí judaismu“) mají podle něj v sobě zakódovanou až udivující (někteří by řekli „zázračnou“) schopnost regenerace. To, co se nyní odehrává v Číně se může znova opakovat i v Evropě.
*****************************
Tento text je parafrází článku Martina T. Zikmunda z přílohy „Perspektivy“ č. 27 Katolického týdeníku (11.7.2011), na který mě upozornil Jiří Grygar.