V diskusích pod mými články mi někteří diskutéři podsouvají příchylnost ke komunistickým myšlenkám, k předlistopadovému režimu, považují mě za islamofila, antiamerikanistu či antisemitu.


Na tyto kritiky jsem už před třemi roky reagoval článkem „Extrémní levičák, rudoch, bolševik, zavilý antiamerikanista a antisemita.“, kde jsem se snažil uvést na pravou míru, jaké jsou mé skutečné názory.

Protože se mezitím do značné míry obměnilo mé čtenářstvo (jsou ale i výjimky - srdečně zdravím své věrné příznivce, jako např. Pepu Řepu!), aktualizoval jsem níže ten někdejší článek.
V dnešním textu bych tedy opět shrnul své skutečné názory, sympatie a antipatie, abych v budoucnu mohl své kritiky prostě odkazovat na toto své osobní „programové prohlášení“.

Vím, že i když tady teď jasně napíšu, jaký mám vztah k různým záležitostem, řada diskutérů stejně bude trvat na tom, že oni to vědí lépe než já.
Co se dá dělat...

Politický systém

1) Jsem bezvýhradným stoupencem standardní evropské demokracie, širokých občanských práv a svobod, občanské společnosti a sociálně-tržního ekonomického systému.
Myslím, že mnohem důležitější než tradiční dělení na „pravici“ a „levici“ je profesionální a morální kvalita politiků, státních úředníků a státních zaměstnanců.

2) Jsem zcela proti různým revolučním akcím ve fungujících demokraciích. Jsem stále ještě přesvědčen, že v demokracii je dostatek pokojných prostředků k vyjádření názoru a k přiměřenému nátlaku na politiky (oslovovat poslance, pořádat nenásilné demonstrace, psát do novin, případně pořádat demonstrativní hladovky a podobné akce, které nikoho kromě protestujících vážněji neobtěžují a neomezují). Těchto prostředků ani zdaleka dostatečně nevyužíváme.

3) Ano, v onom tradičním politickém dělení se hlásím k umírněné levici sociálně-demokratického typu. Byl bych rád, abychom měli stát, který poskytuje poměrně rozsáhlé a kvalitní služby (samozřejmě za cenu poměrně vysokého daňového zatížení, včetně výrazného progresivního zdanění příjmů fyzických osob). Říkávalo se tomu „švédský socialismus“... Proti takovému „socialismu“ bych vůbec nic neměl.
Obrovské příjmové rozdíly považuji za amorální; myslím, že nejvyšší příjmy by neměly být vyšší než např. desetinásobek průměrného příjmu (mimochodem, to zhruba odpovídá příjmům nejvyšších ústavních činitelů; ať mi nikdo neříká, že takový požadavek je "rovnostářstvím"...).

Vztah ke komunistům

4) Ke komunistům mám vztah veskrze negativní. Vždy jsem považoval za tragickou nespravedlnost osudu, že se u nás po válce zmocnili vlády.

Stalinistické období považuji za v pravém slova smyslu totalitní, plně srovnatelné s nacismem. Nechápu, že hned po listopadovém převratu nebyli potrestáni všichni zločinci z onoho období (prokurátoři a soudci z politických procesů, vězeňští dozorci, pohraničníci, kteří zabíjeli „narušitele“), a to přesto, že v čele příslušných úřadů a komisí stáli význační disidenti.

Následující fáze komunistického režimu byly někdy více, někdy méně utlačovatelské, nedemokratické, autoritativní a hlavně ekonomicky velmi neefektivní. Název „totalitní“ se však pro ně nehodí – měli bychom jej rezervovat pro systémy, které se skutečně snaží o úplné (totální) mocenské ovládnutí společnosti, ale i o ovládnutí duše jednotlivců i celé společnosti. V opravdové totalitě si lidé v hospodě nevykládají politické vtipy, nebaví se v práci o tom, co včera říkali na Hlasu Ameriky, nedívají se na západoněmeckou televizi.

Naprosto nesouhlasím s názorem, že tato posttotalitní fáze komunistického režimu byla jen nepatrně odlišnou variantou toho brutálního, krvavého režimu z 50. let, nebo něčím podobným nacismu. V šedesátých letech tady dokonce existovala docela zajímavá intelektuální atmosféra (okořeněná pocitem, že existuje mocný, ale opovrhovaný protivník, a optimistickým pocitem, že se věci zlepšují a se z toho brzy vyvine něco opravdu zajímavého).

Na rozdíl od pachatelů stalinistických zločinů nepovažuji většinu z těch, kteří se i aktivně podíleli na tom posttotalitním režimu (členové KSČ i ostatních podřízených politických stran a společenských organizací, asi i většina funkcionářů těchto stran a organizací) za nějaké „zločince“.

Sám jsem sice v KSČ nebyl (bylo mi to sice nabízeno, ale neměl jsem na to prostě žaludek), ale nijak zvlášť to nevytýkám některým svým vědeckým kolegům, kterým členství usnadnilo např. cesty do zahraničních laboratoří.

Říkat, že lidé jako Dubček, Gorbačov, ale dokonce i různí ti tajemníci a členové politbyra byli srovnatelní s nacistickými zločinci, je podle mého názoru naprostá hloupost. Byli to prostě udržovatelé principiálně špatného systému, který v tehdejší situaci nešlo proti vůli SSSR změnit.

Komunistická ideologie byla založena na radikálně levicové ideologii a přesvědčení, že násilnými prostředky lze společnost rychle změnit v něco ekonomicky a společensky mnohem lepšího, než standardní demokracie a kapitalismus.
Tento obrovský společenský experiment selhal (za cenu nesmírných obětí) a zdiskreditoval ideologii, která ho zplodila.
Organizátorům onoho experimentu zůstává na rukou všechna ta zbytečně prolitá krev a historická zodpovědnost za zničené životy a obrovské ekonomické škody.

5) K dnešním českým komunistům mám také zcela negativní vztah. Ačkoli snad již nehlásají násilné uskutečnění svých politických cílů, stále se pozitivně hlásí k onomu katastrofálnímu experimentu z let 1948-1989, do jejich novin stále píší lidé jako pověstný J.Kojzar.
Nicméně si myslím, že dnes nepředstavují žádné reálné nebezpečí, protože mají malou podporu ve společnosti a hlavně proto, že už nemají (a bohdá už nikdy mít nebudou) za zády mocnou světovou velmoc.
To, že se „komunistické nebezpečí“ stává vždy předvolebním tématem, považuji za docela hloupý manévr k odvrácení pozornosti od mnohonásobně důležitějších témat naší současnosti.

6) Asi by mi moc nevadilo, kdyby se dnešní „neškodní“ komunisté dostali třeba i do vlády – myslím, že by tím rychle ztratili většinu svých voličů, právě tak, jak se kdysi stalo ve Francii a v Itálii.
Osobně bych si přál, aby komunisté měli jen 1-2% voličů, jako je tomu ve většině „slušných“ zemí. To, že jich mají víc, padá hlavně na vrub špatné politiky stran, které u nás v posledních 21 letech vládly.

Některé momenty z naší moderní historie

7) Poválečný odsun Němců a zvláště zločiny, které ho provázely, považuji za skvrnu na naší národní historii. Přesto si myslím, že jiné řešení by přineslo ještě horší následky – asi by docházelo ke konfliktům mezi českým a „zrádným“ německým obyvatelstvem, nedovedu si také představit, jak by se řešilo individuální potrestání velkého počtu Němců, kteří se za války tak či onak provinili. Ti „odsunutí“ (správněji řečeno „vyhnaní“) Němci na tom nakonec ve velké většině vydělali (po nějakých 15 letech se v Bavorsku asi měli lépe, než by se měli v ČSR, o situaci po dalších 10 letech ani nemluvě). Znepokojuje mě, že se nyní někteří intenzivně snaží "přepisovat dějiny" a vyvolat dojem, že hlavními a v podstatě nevinnými obětmi období 1938-1945 byli čeští Němci.

8) Rok 1968 jsem coby osmnáctiletý maturant prožíval velmi intenzivně. Dobře si pamatuji na tu euforii ze svobody „Pražského jara“, šok z 21. srpna (který jsem shodou okolností, ač venkovan, prožil v Praze), a chmury postupné „normalizace“.
Byli jsme tehdy jistě naivní, ale myslím, že „Pražské jaro“ mělo velký význam v procesech, které nakonec vyústily v Gorbačovovu perestrojku a konečný rozpad „tábora míru a socialismu“ a nakonec i SSSR.

9) O chmurném období „normalizace“ snad raději nemluvit; jediným pozitivem tehdá bylo, že jsme byli mladí, vychovávali jsme své děti a snažili se žít jak to šlo. Naštěstí už tenkrát nešlo o život, spíš to byla čím dál tím větší fraška; světlo na konci tunelu se objevilo s příchodem M.Gorbačova (kterého naši Husákové, Jakešové a Bilakové čím dál víc nenáviděli, a měli proč...). Během roku 1989 jsme se už odvažovali podepisovat různé petice a chodit na demonstrace (památný „Palachův týden“).

10) Z převratu v listopadu 1989 jsem byl samozřejmě nadšený. Jsem rád, že jsem se osobně zúčastnil celého pochodu 17.11., až do toho konce na Národní (naštěstí mě tam nezmlátili...). A to, co následovalo v příštích týdnech bylo jako z pohádky... Někdy od poloviny 90. let však přicházelo stále větší zklamání z toho, co všechno se zkazilo.

11) Rozdělení Československa mě zarmoutilo, ale s odstupem si myslím, že to bylo správné a že jsme si ušetřili spoustu problémů. Jsem docela pyšný, že jsme to dokázali udělat v klidu, ba dokonce přátelsky. Je to jeden z opravdu světlých momentů našich moderních dějin. Je třeba ocenit, jak to tehdy Václav Klaus zvládl stylem státníka světového formátu... Později to s ním už bylo stále horší a horší...

Mezinárodní politika

12) Jsem naprostým stoupencem evropské integrace. Doufám, že i přes současné potíže vývoj půjde směrem k Evropské federaci podobné třeba politickému uspořádání USA a že tomuto vývoji nezabrání ani politikové jako např. Václav Klaus. Jsem přesvědčen, že současné potíže jsou důsledkem nedostatečné integrace.

13) Jsem přesvědčen, že by bylo potřeba co nejdůsledněji respektovat platná mezinárodní pravidla (mnohem důsledněji než dosud), obnovit funkčnost OSN a upustit od jednostranných kroků založených pouze na vojenské síle.
Moc bych si přál, aby byl skutečně nastolen „nový světový pořádek“, kdy bude důsledně vynucováno respektování mezinárodního práva a jeho rušitelé budou trestáni (viz zářný příklad potrestání agresora v Kuvajtu; bohužel ale existuje mnohem více příkladů jednostranných vojenských zásahů odporujících mezinárodnímu právu...).

Pevně doufám, že už se nebude opakovat to, co se stalo v Iráku, že nedojde k „trestání darebáckých států” zabíjením a mrzačením statisíců jejich občanů, nebude pokračovat porušování mezinárodních dohod a podpora různých separatistických „národně osvobozeneckých“ nacionalistů, ale že naopak zavládne doba úspěšné mezinárodní diplomacie kombinované s neodolatelnými ekonomickými nabídkami.

14) Jsem přesvědčen, že i blízkovýchodní konflikt by šel vyřešit, pokud by Američané opravdu chtěli, kdyby opustili politiku bezvýhradné podpory jedné strany konfliktu a pomohli i v izraelském zájmu vybudovat prosperující palestinský stát. Určitě by tím ubylo i různých arabských a muslimských fanatiků bojujících proti Izraeli, USA a Západu.

15) Nemyslím, že pro „Západ“ představují nějaké osudové nebezpečí islámské země nebo radikální islámská hnutí, alespoň pokud si tohoto „nepřítele“ nebudeme sami záměrně pěstovat (abychom uživili zbrojaře).

16) Nejsem příznivcem "multikulturalismu" resp. "multietnicity" v evropských zemích (ve smyslu podpory odděleně žijících komunit zachovávajících svůj jazyk a kulturu značně odlišnou od tradiční evropské). Jsem pro maximální podporu plné jazykové a kulturní asimilace a integrace přistěhovalců (podle vzoru amerického "tavicího kotlíku"). Nemyslím, že by se měla jakkoli povzbuzovat ekonomická imigrace - raději bychom se měli snažit napomoci ekonomickému rozvoji zaostalých zemí a tak omezit příčiny emigrace.

17) Doufám také, že Rusko přestane být považováno za potenciálního nepřítele a stane se postupně standardním „západním” státem (myslím, že už je na cestě k tomu), a že i Čína bude pokračovat na cestě, která mi velice připomíná to, čím už dříve prošlo Japonsko, Jižní Korea a Tchajwan – tedy od zaostalé diktatury přes ekonomicky silný autoritářský režim k prosperující demokracii.

18) Skoro se to bojím napsat, ale jsem asi nenapravitelný optimista a stále si myslím, že svět opravdu směřuje (pomalu a klopotně) k budoucímu mírovému globálnímu uspořádání, jehož předobrazem je současná Evropa. Kdo by před sto lety věřil, že Německo a Francie budou nejbližšími spojenci, že ve většině Evropy se bude platit stejnou měnou a že bude existovat Evropský parlament! Věřím, že tato zóna míru a spolupráce se bude stále šířit a za sto let obsáhne celý svět. Nezbytnou součástí takového stavu musí být účinná regulace globálního kapitalismu a finančních trhů, které se nyní chovají tak trochu jako "utržené ze řetězu". Mimochodem - ačkoli se to nezdá, v současnosti jena světě mnohem méně válečných konfliktů než kdykoli v minulost (viz článek zde).

Současná česká politika

19) Přes všechny výhrady (a těch je v posledních 5 letech stále víc a víc) si stále myslím, že prožíváme nejlepší období v dějinách, nebo aspoň v naší moderní historii. Máme tu celkem slušnou životní úroveň (i když pro znepokojivě mnoho lidí to neplatí), úplnou svobodu slova, můžeme si volně cestovat po světě. Člověk se až diví, že to při dosti hrozné úrovni naší politiky není (zatím?) horší.
Možná je můj optimismus až příliš ovlivněn tím, že já osobně a velká většina mých známých se máme opravdu dobře, mnohem lépe než před listopadovým převratem.
Nejsem si ale jist, pro kolik lidí skutečně platí, že kvalita jejich života je nyní lepší než tehdy (vezmeme-li v úvahu i nemateriální věci, jako strach z nezaměstnanosti, vysoké zločinnosti, brutální exekuce, rozvraty způsobené závislostí na hazardu, chudoba, sociální vyloučení, atd.).
A nejsem si jist, jak dlouho ten dosavadní "celkem dobrý" stav vydrží...

20) Velmi mi vadí, že se politici v podstatě vůbec nesnaží o to, aby se zásadně zlepšila kvalita státní správy na všech úrovních, aby pracovníci na ministerstvech a všemožných úřadech byli profesionály nezávislými na střídání politiků po volbách. To, co se dělo ve vrcholné politice od roku 2007, a zvláště v posledním roce, už je opravdu hrozné. Chtěl bych, aby se zlepšování kvality státní správy stalo naprostou prioritou (tak jako jí kdysi bylo třeba vybudování moderního bankovního sektoru a privatizace), abychom si výslovně stanovili cíl dohnat v této oblasti nejvyšší světový standard. V nynější situaci mi ale takové přání připadá jako naprosté bláznovství.

21) Velmi mi vadí, že mezi našimi hlavními politickými stranami dlouhodobě existuje stav jakési nesmiřitelné politické války, která se přenesla do celé společnosti. Možná je to jen divadlo pro nás voliče, ale podle mého názoru je to naprosto zhoubné. Kdyby bylo po mém, zavedl bych přísné tresty pro neslušné a agresivní politiky.
Mělo by být jasné, že existence demokratického názorového soupeře (ne nepřítele!) je normální a žádoucí, že soupeře je potřeba porazit argumenty a výsledky praktické politiky, a ne nadávkami a urážkami.
Tohle jsem tedy před těmi dvaadvaceti lety opravdu nečekal...

22) Velmi mi vadí neschopnost či neochota politiků prakticky řešit reálné problémy každodenního života. Proč se neudělá něco účinného s tím, co se děje na našich silnicích? Jak bychom reagovali, kdyby při teroristických útocích zahynuly ročně stovky lidí? A při stejném počtu zabitých na silnicích se skoro nic neděje.
Totéž platí o nečinnosti ohledně neuvěřitelně rozbujelého hazardu nebo provozu zlodějských bazarů.

23) Velmi mi vadí, že reformní kroky se závažnými dopady do budoucnosti se vláda pokouší prosadit silově, bez snahy o kompromisní dohodu s opozicí.

24) Velmi mi vadí „manipulativní žurnalistika“, která podle mého názoru vládne mediálnímu prostoru. Skoro nikde nevidím moudré a skutečně nezaujaté novináře a komentátory.

Náboženství

25) Jsem přesvědčen, že křesťanství v moderní, tolerantní, "rozumné" podobě by mělo hrát v české resp. evropské společnosti důležitou roli. Jeho ústup vytváří prostor pro jiná, často bizarní "pseudonáboženství", nebo pro náboženství méně kompatibilní s evropskou moderní tradicí svobody a tolerance.
Musím ovšem říci, že křesťanství fundamentalistické, spoléhající na doslovný výklad Bible, považuji za více než problematické. Já považuji většinu toho, co čteme ve Starém i Novém Zákoně, za působivé metafory a mýty, které napomáhají pochopit to hlavní, v podstatě jednoduché poselství.
Často mám dojem, že Bohu jsou bližší mnozí přemýšliví atheisté a agnostici, než bigotní křesťanští fundamentalisté.
Kdybych měl být upřímný, asi bych se měl označit za jakéhosi křesťanského (resp. katolického) agnostika...


*******************************************************

No řekněte - mohou takovéto postoje někoho popuzovat? Hynku, Viléme, Jarmilo... Pepo? ;-)