Falešná hra na akademické svobody?
Dovoluji si níže přetisknout část podle mého názoru pozoruhodného článku historika dr. Antonína Kostlána; plné znění (včetně zajímavých historických aspektů) naleznete na jeho blogových stránkách.
***********************************************************
Falešná hra na akademické svobody?
Antonín Kostlán
Hulvátský výpad, který před pár dny učinil prezident republiky proti akademickým svobodám, je zároveň dalším útokem na základní občanské svobody u nás; i ty jsou totiž v jeho pojetí často chápány jako nějaká falešná šidítka. Je myslím nejvyšší čas začít se vážně zamýšlet, z jakých ideologických kořenů Klaus vychází a kam chce tuto společnost domanévrovat.
Mezi populismem a ultranacionalismem
"Fascism is a political ideology whose mythic core in its various permutations is a palingenetic form of populist ultra-nationalism…" Takto pregnatně formuluje svou definici fašismu anglický politolog Roger Griffin ve své studii z roku 2003; jeho definice je dost výstižná, protože abstrahuje od různých historicky podmíněných a nahodilých okolností a obrací se k samotnému mýtickému jádru této ideologie; to je v jeho pojetí spjato s podbízivým populismem, ultranacionalistickým viděním světa a "palingenetickou" vizí o znovunastolení zázračného řádu, který tu už jednou vládl, ale vinou neblahých historických okolností musel ustoupit do pozadí.
Rozhlédneme-li se po české oficiální politické scéně, nebude nesnadné zjistit, že takovému konceptu se na ní asi dnes nejvíce přibližují ideologické dílny kolem Václava Klause (tedy jednak ideologové, kteří společně s ním okupují Pražský hrad, a dále pak Ti, které si pěstuje kolem občanské iniciativy D.O.S.T.). O zjevném ultranacionalismu tohoto myšlenkového "think tanku" se dnes už nedá po jeho bátorovských námluvách ani v nejmenším pochybovat a Václav Klaus je sám o sobě přímo ztělesněním současného českého populismu; vždyť jen málokdo umí tak mistrně zahrát právě na ty struny, které mu mohou napomoci v jeho okamžité argumentaci. V ideologii těch zvláštních lidí kolem něj se navíc pozoruhodnou měrou uplatňuje palingenetická vize, která spočívá v emfatickém volání po obnovení dávného a porušeného řádu, jímž je ovšem v Klausově pojetí prvotní kapitalismus založený na fungování svobodného trhu; jest prý přímo posvátným posláním naší společnosti vyrvat jeho odkaz z rukou nactiutrhačů a nevěřících Tomášů a prosadit jeho opětovné nastolení (tentokrát už zřejmě na věčné časy, a nikdy jinak).
Ponechme v tomto ohledu stranou, že takový kapitalismus ve skutečnosti vlastně nikdy neexistoval a jediné místo, kde jej bylo možno nalézt ve vskutku koncízní podobě, jsou spisy Karla Marxe, v nichž se Klaus a jeho stoupenci zřejmě nejvíce inspirovali, a připomeňme, že stále zjevnější příklon ideových proudů kolem Hradu k některým teorémám fašistické ideologie se zřejmě stal důvodem, proč právě odtud vzešel v poslední době pokus o redefinici fašismu podle klíče "fašismus = občanská společnost". Zjevná snaha o terminologickou manipulaci má napomoci zamlžování a rozvolňování používaných pojmů, a jde tudíž o tradiční mystifikační akci typu "Zloděj volá: Chyťte zloděje."
Stařičký mocnář se zlobí
O tom, jak hluboko již vykročil za hranice diskursu tolerovatelného v demokratické společnosti směrem k totalitnímu způsobu myšlení, nás Václav Klaus opět přesvědčil ve svém rozhlasovém vystoupení z 24.ledna 2012, v němž vyjádřil své pobouření nad protestem "akademiků" proti reformě vysokých škol. V tomto svém vystoupení napřed rozvinul obraz naprosto zdevastovaného vysokého školství, které "neprodukuje ani kvalitní vzdělávání, ani vědu"; myslím, že znalec češtiny ocení zejména jeho pozoruhodně inovativní obraty "produkovat vzdělávání" a "produkovat vědu". Jaká to vzpruha proti přežitému "poskytování vzdělání" a "pěstování vědy"!
Nad temným močálištěm vysokého školství však podle prezidenta svítá naděje, protože tu je připravena "reforma"… No ano, reforma – jedno z oněch sloganových slovíček současnosti (podobně jako "audit" nebo donedávna i "transformace"), která se jeví natolik samospasitelná, že je netřeba vysvětlovat – a běda tomu, kdo takové samospasitelnosti nevěří… Bohužel patřím mezi právě takové lidi a již dávno jsem si navykl slova "provádět reformu" překládat ze současného politického ptydepe do češtiny jako "uvolňovat k rozkradení"; proto nemám iluze ani o té chystané "reformě" vysokoškolské. Ostatně každý, kdo nahlédl do připravovaného zákona o vysokých školách, mi asi dá za pravdu, že jeho realizace může přinést leccos, ovšem kromě zvýšení úrovně vyučování a lepší pozice pro vědeckou činnost na univerzitách.
Vraťme se však k prezidentovu pobouření; zde budu citovat doslova: "Já musím říci, že jsem ale velmi pobouřen, co si akademický svět v této chvíli dovoluje /…/ Myslím, že je potřeba říci jednu jasnou věc, že se naši akademici musí jednoznačně rozhodnout. Nemůžou bojovat na několika tématech současně a přitom ta témata jsou naprosto protikladná. Nemůžou bojovat proti školnému a současně chtít maximální akademickou svobodu a plné rozhodování o vysokých školách. Prostě pokud vysoké školy touží po naprosté nezávislosti na státu, pak by samozřejmě musely chtít i nezávislost na penězích daňových poplatníků. To je elementární aritmetika, to by měl automaticky říci každý, kdo nad tím alespoň trošičku přemýšlí. Já bych chtěl hlavně připomenout některým našim velkým akademikům, že prostě debata není o soukromém školství. Debata je o veřejném školství. Prostě pokud by to byly soukromé školy, kde studenti si plně platí školné, no tak pak ať mají akademici právo prostě rozhodovat, jak uznají oni za vhodné. Ale toto, co oni dnes předvádějí, je falešná hra na akademickou svobodu, protože jsme ve světě veřejného školství, který (sic!) platí stát, respektive daňoví poplatníci, a proto také stát musí mít právo, aby o tom rozhodoval nebo spolurozhodoval. Takže nechme si falešnou hru na akademické svobody, je to naprosto nedůstojné a mě to velmi pobuřuje…"
Stát jsem já, a basta!
Tak vida, jak se nám utěšeně ten seznam nepřátel veřejného sektoru alias státu rozrůstá… Již dávno do něho patří nevládní organizace (samozřejmě se světlou výjimkou D. O. S. T.) a vlastně občanská společnost vůbec. Nedávná kampaň zase připomněla škodlivost důchodců, kteří nemají odvahu včas umřít, takže hrozí, že naší mládeži projedí v ovesné kaši její budoucnost. A doslova před pár týdny byli mezi parazity zase začleněni i vysokoškolští studenti (pokud si ovšem neplatí své nadstandardní = vysokoškolské vzdělávání ze svého). O homosexuálech a "nepřizpůsobivých" zpravidla tmavší pleti ani nemluvím… Mezi nepřátele veřejného sektoru alias státu samozřejmě patří i odbory a zaměstnanci, jejichž zájmy hájí, provozovatelé uměleckých aktivit, které si na sebe nedokážou vydělat tržní cestou, a každý nemocný člověk, který ke své léčbě potřebuje jiné léky, než které si může za své koupit v lékárně. A nyní tedy i "velcí akademici", tedy zřejmě práva ta komunita, k níž se dříve obracel T. G. Masaryk s důvěrou jako k intelektuální elitě národa… Zůstal vlastně v téhle zemi kromě politiků a jejich stran ještě někdo, kdo nebyl vyloučen pro své "partikulární", "postranní" zájmy z veřejného sektoru jako jeho nepřítel, anebo už jsme všichni tak nějak veřejnými nepřáteli pražského Hradu?
Zdá se, že "stát jsem já" (což ve zvrhlém Klausově pojetí zároveň znamená zároveň "jen já mám právo žít ve veřejném prostoru a týt z něho") může v naší zemi říci opravdu jen hrstka vyvolených. A všimněme si té železné logiky páně prezidenta, že kdo je "placen státem" (čímž se v jeho osobité terminologii označuje distribuce veřejných výdajů), musí nutně vykonávat jeho příkazy. Pravda, pár tzv. demokratických deviací nám tady ještě odolává… Soudci si dovolují pobírat státní obolus, ale přitom vyslovují své rozsudky nestranně (alespoň někteří z nich), občas se na gesto samostatnosti vzchopí i policie – a pak ty nešťastné obce, které si berou od ministerstev "jejich" peníze a přitom si myslí, že si s nimi mohou nakládat bez ohledu na kapsu a potřeby poskytovatele (rozuměj: příslušného ministra nebo sekčního šéfa)… Ale to vše už je jenom falešná hra na tyhle různé svobody, stejně jako akademici si jenom falešně hrají na svobodu akademickou…
Zatímco představitelé komunistického režimu, když stejně nakvašeně prskali proti demokratickým svobodám zděděným z minulosti, se je snažili deklasovat spojením "buržoazní svobody" (tedy svobody jen pro buržousty, ze kterých nemá nic dělnická třída), Klaus pro ně razí odsuzující nálepku "falešné svobody" (tedy ty, ze kterých nic nemají stranické pokladnice). Totalitní jádro Klausových představ o státu zde vystupuje téměř obnaženě a ten, kdo nad tím mávne rukou ("nojo, ona Kikina už léta říká hrozné kraviny", jak se často píše v internetových diskusích), dělá velkou chybu. Václav Klaus a lidé kolem něho měli totiž vždy velký vliv na tvorbu veřejného diskursu u nás; vzpomeňme jen na ono podprahové sdělení "Kdo půjde s námi, ten si může beztrestně nakrást", kterým nás v první polovině 90. let v každém ze svých vystoupení oslovovali… Jeho opakované mediální útoky na základní demokratické hodnoty a vymoženosti mají opět "kultivační" charakter: jejich hlavním účelem je posunout veřejný pohled nad danou otázku, což za daných okolností znamená prohloubit pokračující devastaci demokratického povědomí ve společnosti. Jako správný demagog si je totiž Klaus vědom toho, že tzv. mlčící většina se přikloní k takovému výkladu výrazů a pojmů, který se jí bude nabízet co nejhlasitěji a pokud možno s emotivním nábojem (úspěšné je přitom zejména ono "zbytečné ujídání ze společného talíře daňových poplatníků").
....
....
(následují pasáže o historických aspektech autonomie univerzit a akademických svobod)
***********************************************************
Falešná hra na akademické svobody?
Antonín Kostlán
Hulvátský výpad, který před pár dny učinil prezident republiky proti akademickým svobodám, je zároveň dalším útokem na základní občanské svobody u nás; i ty jsou totiž v jeho pojetí často chápány jako nějaká falešná šidítka. Je myslím nejvyšší čas začít se vážně zamýšlet, z jakých ideologických kořenů Klaus vychází a kam chce tuto společnost domanévrovat.
Mezi populismem a ultranacionalismem
"Fascism is a political ideology whose mythic core in its various permutations is a palingenetic form of populist ultra-nationalism…" Takto pregnatně formuluje svou definici fašismu anglický politolog Roger Griffin ve své studii z roku 2003; jeho definice je dost výstižná, protože abstrahuje od různých historicky podmíněných a nahodilých okolností a obrací se k samotnému mýtickému jádru této ideologie; to je v jeho pojetí spjato s podbízivým populismem, ultranacionalistickým viděním světa a "palingenetickou" vizí o znovunastolení zázračného řádu, který tu už jednou vládl, ale vinou neblahých historických okolností musel ustoupit do pozadí.
Rozhlédneme-li se po české oficiální politické scéně, nebude nesnadné zjistit, že takovému konceptu se na ní asi dnes nejvíce přibližují ideologické dílny kolem Václava Klause (tedy jednak ideologové, kteří společně s ním okupují Pražský hrad, a dále pak Ti, které si pěstuje kolem občanské iniciativy D.O.S.T.). O zjevném ultranacionalismu tohoto myšlenkového "think tanku" se dnes už nedá po jeho bátorovských námluvách ani v nejmenším pochybovat a Václav Klaus je sám o sobě přímo ztělesněním současného českého populismu; vždyť jen málokdo umí tak mistrně zahrát právě na ty struny, které mu mohou napomoci v jeho okamžité argumentaci. V ideologii těch zvláštních lidí kolem něj se navíc pozoruhodnou měrou uplatňuje palingenetická vize, která spočívá v emfatickém volání po obnovení dávného a porušeného řádu, jímž je ovšem v Klausově pojetí prvotní kapitalismus založený na fungování svobodného trhu; jest prý přímo posvátným posláním naší společnosti vyrvat jeho odkaz z rukou nactiutrhačů a nevěřících Tomášů a prosadit jeho opětovné nastolení (tentokrát už zřejmě na věčné časy, a nikdy jinak).
Ponechme v tomto ohledu stranou, že takový kapitalismus ve skutečnosti vlastně nikdy neexistoval a jediné místo, kde jej bylo možno nalézt ve vskutku koncízní podobě, jsou spisy Karla Marxe, v nichž se Klaus a jeho stoupenci zřejmě nejvíce inspirovali, a připomeňme, že stále zjevnější příklon ideových proudů kolem Hradu k některým teorémám fašistické ideologie se zřejmě stal důvodem, proč právě odtud vzešel v poslední době pokus o redefinici fašismu podle klíče "fašismus = občanská společnost". Zjevná snaha o terminologickou manipulaci má napomoci zamlžování a rozvolňování používaných pojmů, a jde tudíž o tradiční mystifikační akci typu "Zloděj volá: Chyťte zloděje."
Stařičký mocnář se zlobí
O tom, jak hluboko již vykročil za hranice diskursu tolerovatelného v demokratické společnosti směrem k totalitnímu způsobu myšlení, nás Václav Klaus opět přesvědčil ve svém rozhlasovém vystoupení z 24.ledna 2012, v němž vyjádřil své pobouření nad protestem "akademiků" proti reformě vysokých škol. V tomto svém vystoupení napřed rozvinul obraz naprosto zdevastovaného vysokého školství, které "neprodukuje ani kvalitní vzdělávání, ani vědu"; myslím, že znalec češtiny ocení zejména jeho pozoruhodně inovativní obraty "produkovat vzdělávání" a "produkovat vědu". Jaká to vzpruha proti přežitému "poskytování vzdělání" a "pěstování vědy"!
Nad temným močálištěm vysokého školství však podle prezidenta svítá naděje, protože tu je připravena "reforma"… No ano, reforma – jedno z oněch sloganových slovíček současnosti (podobně jako "audit" nebo donedávna i "transformace"), která se jeví natolik samospasitelná, že je netřeba vysvětlovat – a běda tomu, kdo takové samospasitelnosti nevěří… Bohužel patřím mezi právě takové lidi a již dávno jsem si navykl slova "provádět reformu" překládat ze současného politického ptydepe do češtiny jako "uvolňovat k rozkradení"; proto nemám iluze ani o té chystané "reformě" vysokoškolské. Ostatně každý, kdo nahlédl do připravovaného zákona o vysokých školách, mi asi dá za pravdu, že jeho realizace může přinést leccos, ovšem kromě zvýšení úrovně vyučování a lepší pozice pro vědeckou činnost na univerzitách.
Vraťme se však k prezidentovu pobouření; zde budu citovat doslova: "Já musím říci, že jsem ale velmi pobouřen, co si akademický svět v této chvíli dovoluje /…/ Myslím, že je potřeba říci jednu jasnou věc, že se naši akademici musí jednoznačně rozhodnout. Nemůžou bojovat na několika tématech současně a přitom ta témata jsou naprosto protikladná. Nemůžou bojovat proti školnému a současně chtít maximální akademickou svobodu a plné rozhodování o vysokých školách. Prostě pokud vysoké školy touží po naprosté nezávislosti na státu, pak by samozřejmě musely chtít i nezávislost na penězích daňových poplatníků. To je elementární aritmetika, to by měl automaticky říci každý, kdo nad tím alespoň trošičku přemýšlí. Já bych chtěl hlavně připomenout některým našim velkým akademikům, že prostě debata není o soukromém školství. Debata je o veřejném školství. Prostě pokud by to byly soukromé školy, kde studenti si plně platí školné, no tak pak ať mají akademici právo prostě rozhodovat, jak uznají oni za vhodné. Ale toto, co oni dnes předvádějí, je falešná hra na akademickou svobodu, protože jsme ve světě veřejného školství, který (sic!) platí stát, respektive daňoví poplatníci, a proto také stát musí mít právo, aby o tom rozhodoval nebo spolurozhodoval. Takže nechme si falešnou hru na akademické svobody, je to naprosto nedůstojné a mě to velmi pobuřuje…"
Stát jsem já, a basta!
Tak vida, jak se nám utěšeně ten seznam nepřátel veřejného sektoru alias státu rozrůstá… Již dávno do něho patří nevládní organizace (samozřejmě se světlou výjimkou D. O. S. T.) a vlastně občanská společnost vůbec. Nedávná kampaň zase připomněla škodlivost důchodců, kteří nemají odvahu včas umřít, takže hrozí, že naší mládeži projedí v ovesné kaši její budoucnost. A doslova před pár týdny byli mezi parazity zase začleněni i vysokoškolští studenti (pokud si ovšem neplatí své nadstandardní = vysokoškolské vzdělávání ze svého). O homosexuálech a "nepřizpůsobivých" zpravidla tmavší pleti ani nemluvím… Mezi nepřátele veřejného sektoru alias státu samozřejmě patří i odbory a zaměstnanci, jejichž zájmy hájí, provozovatelé uměleckých aktivit, které si na sebe nedokážou vydělat tržní cestou, a každý nemocný člověk, který ke své léčbě potřebuje jiné léky, než které si může za své koupit v lékárně. A nyní tedy i "velcí akademici", tedy zřejmě práva ta komunita, k níž se dříve obracel T. G. Masaryk s důvěrou jako k intelektuální elitě národa… Zůstal vlastně v téhle zemi kromě politiků a jejich stran ještě někdo, kdo nebyl vyloučen pro své "partikulární", "postranní" zájmy z veřejného sektoru jako jeho nepřítel, anebo už jsme všichni tak nějak veřejnými nepřáteli pražského Hradu?
Zdá se, že "stát jsem já" (což ve zvrhlém Klausově pojetí zároveň znamená zároveň "jen já mám právo žít ve veřejném prostoru a týt z něho") může v naší zemi říci opravdu jen hrstka vyvolených. A všimněme si té železné logiky páně prezidenta, že kdo je "placen státem" (čímž se v jeho osobité terminologii označuje distribuce veřejných výdajů), musí nutně vykonávat jeho příkazy. Pravda, pár tzv. demokratických deviací nám tady ještě odolává… Soudci si dovolují pobírat státní obolus, ale přitom vyslovují své rozsudky nestranně (alespoň někteří z nich), občas se na gesto samostatnosti vzchopí i policie – a pak ty nešťastné obce, které si berou od ministerstev "jejich" peníze a přitom si myslí, že si s nimi mohou nakládat bez ohledu na kapsu a potřeby poskytovatele (rozuměj: příslušného ministra nebo sekčního šéfa)… Ale to vše už je jenom falešná hra na tyhle různé svobody, stejně jako akademici si jenom falešně hrají na svobodu akademickou…
Zatímco představitelé komunistického režimu, když stejně nakvašeně prskali proti demokratickým svobodám zděděným z minulosti, se je snažili deklasovat spojením "buržoazní svobody" (tedy svobody jen pro buržousty, ze kterých nemá nic dělnická třída), Klaus pro ně razí odsuzující nálepku "falešné svobody" (tedy ty, ze kterých nic nemají stranické pokladnice). Totalitní jádro Klausových představ o státu zde vystupuje téměř obnaženě a ten, kdo nad tím mávne rukou ("nojo, ona Kikina už léta říká hrozné kraviny", jak se často píše v internetových diskusích), dělá velkou chybu. Václav Klaus a lidé kolem něho měli totiž vždy velký vliv na tvorbu veřejného diskursu u nás; vzpomeňme jen na ono podprahové sdělení "Kdo půjde s námi, ten si může beztrestně nakrást", kterým nás v první polovině 90. let v každém ze svých vystoupení oslovovali… Jeho opakované mediální útoky na základní demokratické hodnoty a vymoženosti mají opět "kultivační" charakter: jejich hlavním účelem je posunout veřejný pohled nad danou otázku, což za daných okolností znamená prohloubit pokračující devastaci demokratického povědomí ve společnosti. Jako správný demagog si je totiž Klaus vědom toho, že tzv. mlčící většina se přikloní k takovému výkladu výrazů a pojmů, který se jí bude nabízet co nejhlasitěji a pokud možno s emotivním nábojem (úspěšné je přitom zejména ono "zbytečné ujídání ze společného talíře daňových poplatníků").
....
....
(následují pasáže o historických aspektech autonomie univerzit a akademických svobod)