V tisku (především v Hospodářských novinách) se v poslední době objevilo několik článků o zřejmě zásadní reformě organizace a financování českého výzkumu a vývoje (VaV), jejíž návrh připravuje vládní Rada pro VaV. Ačkoli zatím žádný oficiální návrh zveřejněn nebyl, leccos se proslýchá, protože na návrhu samozřejmě pracuje řada lidí z akademické obce.

Jedním diskutovaným aspektem je snížení počtu rozpočtových kapitol, ze kterých by se napříště VaV měl financovat (nyní je jich plných 22), dalším vznik Ministerstva pro VaV, ještě dalším to, jestli je možno výsledky získané jednotlivými pracovišti nějak kvantifikovat a podporu pak odvozovat od takto měřené produktivity.

Pokud jde o snížení počtu poskytovatelů podpory pro VaV:
Bylo by jistě žádoucí snížit počet relevantních rozpočtových kapitol na nezbytné minimum; je však třeba, aby tento krok nebyl čistě formální. Myslím, že pro zefektivnění VaV by bylo dobré zrušit hlavně podporu VaV menšími poskytovateli resp. poskytovateli, u nichž je jejich samostatná podpora VaV málo účelná. Domnívám se, že by bylo dobré zachovat pouze následující poskytovatele podpory VaV: MŠMT, Akademie věd ČR (AVČR), Grantová agentura ČR, Technologická agentura (nově vytvořená pro aplikovaný výzkum) a Úřad pro výzkum a vývoj (jako následovník současné Rady pro výzkum a vývoj a předchůdce budoucího Ministerstva pro výzkum a vývoj). Myslím, že výzkumné programy všech ostatních resortů by mohly být snadno administrovány některým z těchto pěti poskytovatelů; zajistila by se tak srovnatelná kvalita hodnocení a kriterií přidělování podpory. Zatím se však zdá, že z politických důvodů hodlají tvůrci reformy zachovat prostředky pro VaV pro několik ministerstev, a zcela nelogicky zahrnout AVČR a GAČR pod Úřad pro výzkum a vývoj – zřejmě proto, aby se ryze formálně snížil počet subjektů, ale možná spíše proto, aby se učinil první krok k pozdějšímu zrušení

Pokud jde o Ministerstvo pro výzkum a vývoj:
Myslím, že návrh na jeho vznik je velmi správný. Pokud má být VaV skutečnou prioritou naší společnosti, pak se o tuto oblast musí starat někdo na skutečně vysoké politické úrovni. Myslím, že je přitom důležité, aby příslušný ministr nebyl silný jen stranicko-politicky, ale aby to byl i člověk, který má s VaV bohaté vlastní zkušenosti; tak tomu bývá i v těch zemích, které podobné ministerstvo již mají. Rozhodně si nemyslím, že přes toto ministerstvo by měly téci veškeré prostředky pro VaV – jeho hlavním úkolem by mělo být starat se obecně o vytváření co nejlepších podmínek pro VaV (vybojovat pro tento resort co největší podíl ve státním rozpočtu, prosazovat zákony usnadňující spolupráci mezi výzkumnými institucemi a průmyslem a vznik spin-off firem, odstraňovat překážky pro zaměstnávání výzkumníků z jiných zemí, atd.), koordinovat všechny další samostatné poskytovatele a sestavovat rozpočet pro oblast VaV – tedy v zásadě věci, o které se na mnohem nižší a pouze poradní úrovni stará nyní Rada pro výzkum a vývoj.

Pokud jde o rozdělování prostředků na základě předchozí kvantifikované výkonnosti:
Myslím, že je to určitě správný princip - tedy dávat důsledně víc tomu, kdo toho již v minulosti prokazatelně víc dokázal (a ne jen nasliboval). Ostatně ve vší skromnosti říkám, že jsem se jako dřívější předseda Odborné komise RVV dost zasloužil o aplikaci tohoto principu pro hodnocení výzkumných institucí. Je ale důležité, aby tento systém byl opravdu co nejsprávněji a nejspravedlivěji nastaven, aby v něm nebyly zabudovány prvky, které by vedly např. k samoúčelné produkci knih nebo nerealizovatelných patentů, za které by se automaticky přidělovaly body. Je také důležité, aby zásada “peníze úměrně získaným bodům” byl sice hlavním, ale ne absolutním a zcela neměnným mechanickým principem – musí zde být prostor pro “moudré” oprávněné korekce.

V současném návrhu (a zvláště ve veřejných i zákulisních diskusích o něm) bohužel opět evidentně ožívá dlouhodobý boj proti samostatnosti Akademie věd či přímo proti její existenci, jakoby právě tato instituce byla nějakým hlavním problémem naší vědy. V diskusích se neustále opakují formulace o “stalinském mastodontu”, odtrženosti ústavů AV od vzdělávání studentů, atd. Není tomu tak – instituce obdobné AV existují v téměř všech vyspělých zemích (např. německé Ústavy Maxe Plancka, francouzská CNRS a INSERM, americké National Institutes of Health a National Laboratories, britské ústavy National Reserach Council, atd.), na mnoha ústavech AV tvoří více než třetinu osazenstva studenti (doktorandi a diplomanti), spousta z pracovníků AV pravidelně na vysokých školách přednáší a s kolegy na univerzitách intenzivně spolupracuje (např. na našem ústavu tři čtvtiny vedoucích vědeckých pracovníků pravidelně přednáší na 5 fakultách, pracovníci našeho ústavu zajišťují každoročně 28 semestrálních přednáškových kursů). AV by jistě mohla být mnohem lepší (a bylo by potřeba, aby vedení AV v tomto směru bylo mnohem aktivnější), ale myslím, že většina ústavů AV stále patří k tomu nejlepšímu v české vědě. Hlavním důvodem toho, proč se tak urputně bráníme zahrnutí pod MŠMT nebo nějaké jiné ministerstvo je, že prostředí v AV je nesrovnatelně lepší než např. na vysokých školách – právní samostatnost jednotlivých ústavů, mnohem méně byrokracie, daleko pružnější kontakt s nejvyšším vedením AV. Určitě zcela zásadním pozitivním aspektem je to, že lidé ve vedení AV (členové Akademické rady, předseda AV) jsou voleni z řad vědeckých pracovníků a chovají se proto mnohem zodpovědněji než nějací státní úředníci.

Myslím, že v chystané reformě bychom se měli v první řadě soustředit na ta nejproblematičtější a nejbolavější místa v našem výzkumu a nerušit ty části, které jsou relativně stabilizované. Tím ovšem neříkám, že bychom v AV neměli konečně nastartovat náročný “program vysoké kvality” a zbavit se co nejdříve veškerého zbývajícího “suchého dřeva” – bez ohledu na to, jestli “je to jinde ještě horší”.