Nedávno jsem zde publikoval příspěvek (najdete ZDE) o tom, jestli je evoluční teorie slučitelná s náboženstvím. Jelikož tento příspěvek vyvolal překvapivě živou reakci (diskuse pod ním trvá intenzivně již několik měsíců), rád bych pokračoval na podobné, ale trochu širší téma, a to i přesto, že reakce něktrých diskutujících budou asi opět rasantní. (jeden z diskutujících pod výše zmíněným článkem se na mě rozzlobil tak, že na mě údajně “namířil paprsky smrti”).

Všem zájemcům o toto téma bych chtěl doporučit velice zajímavé články molekulárního biologa a současně katolického kněze Marka Váchy (na požádání je rád pošlu jako pdf) a také pozoruhodný rozhovor s jezuitským ředitelem Vatikánské observatoře G.Coynem, který vyšel v Respektu 22.05.2006 (taktéž mohu zájemcům poskytnout).
Článek podobný následujícímu textu vyšel v roce 2003 v Revue Universum; několik pasáží je v něm téměř identických jako v onom mém předchozím výše zmíněném blogovém příspěvku; omlouvám se za to...

Ptáme-li se, je-li dnešní věda slučitelná s náboženstvím, v první řadě záleží na tom, o jakém náboženství ve vztahu k vědě mluvíme. Největší potíž je ovšem s takovými náboženskými směry, které se fundamentalisticky domnívají, že jejich svaté texty pocházející přímo a doslova od Boha, se závazně vyjadřují i k přírodovědeckým tematům – např. že jednoznačně preferují kosmologii stanovující stáří Země i celého vesmíru na několik málo tisíc let nebo popírají biologickou evoluci a zastávají ideu kreacionismu. Myslím, že takové náboženství je s moderní přírodovědou opravdu těžko slučitelné.

Před několika lety jsem např. navštívil jednu z přednášek anti-evolucionistického cyklu „Darwinův fatální omyl“ pořádaného jednou menší křesťanskou církví. Jeden z přednášejících (s akademickým titulem) tam např. tvrdil, že před Adamovým hříchem v ráji byly šelmy býložravé, že komáři a choroboplodné bakterie byly stvořeny až v rámci trestu za Adamův hřích a že součástí tohoto trestu bylo i zčernání pokožky určité části Adamova potomstva. Jiný přednášející vyslovil názor, že ty, kteří věří Darwinovu bludu, že člověk povstal z opice, prozrazuje především to, že mají tendenci chovat se sami jako opice…

Věda je lépe kompatibilní s umírněnější formou náboženství, která základní vědecké poznatky akceptuje, přírodovědecká témata v bibli nebo jiných posvátných textech chápe spíše alegoricky a uznává, že bible neposkytuje žádný „přírodovědecký popis“ světa. V takovém pojetí je pak je možno rozumět i prvním stránkám knihy Genesis jako básnickému popisu miliardy let trvající přirozené evoluce. Takové asi nejběžněji rozšířené náboženství obvykle operuje s pojmy pro vědu neuchopitelnými jako posmrtný život či duchovní svět obydlený anděly, démony, nesmrtelnými dušemi zemřelých a podobnými bytostmi, a se zásadně důležitou představou „osobního Boha“, který působí jako jakýsi hybatel za kulisami našeho světa v onom jiném, „duchovním“ světě. Poněkud vulgárně řečeno, takový Bůh je jakýsi značně antropomorfní, otcovsky laskavý (ale někdy i trochu zlostný), všemocný super-Rýbrcoul, který občas v tom nedokonalém světě něco vylepší, odmění či potrestá. Občas do dějů našeho světa zasáhne nějakým zázrakem neslučitelným s přírodními zákony, občas vyslyší něčí prosbu o pomoc a jindy potrestá zlo, duše hodných lidí po smrti přijímá k sobě „do nebe“, atd. Prostě něco na způsob toho, co je vyobrazeno např. na stropě Sixtinské kaple; takovým představám také nahrávají prvoplánově chápané formulace typu „sedí po pravici Otce“...
Takové náboženství je při troše dobré vůle a s trochou obratné sofistiky s vědou jakž takž slučitelné – nedokazatelná existence duchovního světa a jeho obyvatel, autonomních duší, posmrtného života atd. není ve většině případů v žádném zásadním rozporu s vědeckým zkoumáním světa hmotného, zázraky lze přijmout jako principiálně nezkoumatelné, nereprodukovatelné singulární výjimky z normálního dění. Důkazem toho, že takovéto pojetí náboženství není s vědou v neřešitelném rozporu, je velký počet vědců, kteří podobné tradiční formy náboženství vyznávají.
Přece jen se mi ale zdá, že tato tradiční představa je asi stále více dnešními lidmi vnímána jako příliš fantaskní, jako jakási pošetilá pohádka pro děti nebo mytologie starých Řeků, takže se s ní mnohý moderní člověk dost těžko ztotožňuje.

Určité problémy ve vztahu tohoto typu náboženství k vědě přece jen asi nastávají přinejmenším při vědeckém studiu psychiky (= duše): stěží lze uvést do souladu výsledky svědčící o plné podmíněnosti psychiky molekulárními ději v mozku s konceptem autonomní nehmotné duše. Vědecký názor samozřejmě je, že „duše“ (vědomí) je „emergentním jevem“ objevujícím se na určité úrovni komplexity systému, že tedy jaksi „vykvétá“ ze složitě organizovaného systému buněk a molekul v mozku. Problém by tedy asi nastal, kdyby se podařilo vytvořit nějakou umělou nebiologickou inteligenci, která by projevovala veškeré atributy lidské duše (o kteréžto možnosti jsem zcela přesvědčen a která je pro mnohé tradiční věřící těžko přijatelná).

Problémy kompatibility takového umírněného ale tradičního náboženství s vědou se většinou řeší tak, že obě oblasti, věda a náboženství jsou považovány za vzájemně mimoběžné a nekonkurenční – náboženství si v tomto pojetí nečiní nároky na přírodovědecký výklad světa a soustřeďuje se na existenciální aspekty člověka. Problémem je ale přece jen to, že věda si činí oprávněné nároky i na studium lidské psychiky a všeho, co s tím souvisí.

Konečně myslím, že není naprosto žádný rozpor mezi dnešní vědou a jakýmsi „elementárním náboženstvím“, ve kterém se odrážejí i převratné poznatky moderní fyziky a biologie ukazující na jakýsi „smysluplný vývoj“ vesmíru. Asi nejvýznamnějším průkopníkem takového pojetí byl význačný paleontolog a jezuita Pierre Teilhard de Chardin (1881-1955)

O tom ale zase až příště, protože tyto články by neměly být příliš dlouhé....