Omlouvám se, že se zde předvádím tak krátce po svém předchozím příspěvku. Důvodem je, že mě mimořádně zaujal skutečně vynikající článek našeho předního sociologa prof. Ivo Možného, který dnes vyšel v Lidových novinách, a který kompletně cituji níže, aby se s ním seznámili i ti, kteří LN nečtou.

To, co říká prof. Možný, mi zcela mluví z duše, jen to říká mnohem lépe, než bych to svedl já. Připojím k tomu jen následujících pár vět:

Před rokem 1989 jsme si v diskusích s přáteli s oblibou představovali, jaké by to mělo být, „až se to otočí“ (v což jsme si ani netroufali v rozumné době doufat). Jako jednu základní samozřejmost jsme brali to, že pro zastávání nějaké politické, administrativní či odborné funkce přestane být důležité, jestli má dotyčný v kapse „rudou knížku“ a bude záležet jen, nebo aspoň hlavně, na odborných schopnostech. To, co dnes vidíme u Zelených je snad ještě horší, než co bylo za komunistů – víc o tom nebudu mluvit, protože to mnohem lépe říká prof. Možný. Já jen dodám, že už bych s chutí zase vyrazil na Václavák cinkat klíči. Mnohé dnešní politiky mám „rád“ asi tak jako kdysi Jakeše, Husáka, nebo Indru; snad ještě ten Bilak nebyl zcela dostižen...


Prof. Ivo Možný,
Lidové noviny 27.11.2007:

V boji o školství páchají zelení sebevraždu

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy je složitý úřad, který byl vybudován pro jiné účely, než jaké po něm dnes doba vyžaduje. Stával na vrcholu byrokratického systému, jenž řídil naše základní, střední i vysoké školy a spravoval také tělovýchovu; tu mládež by byl rád řídil také, ale to se nikdy jaksi nevedlo.
Pak ale kraje a okresy převzaly školy prvního a druhého stupně do své správy. Z vysokých škol se staly samosprávné veřejnoprávní instituce a tělovýchova (už jenom to slovo je cítit zatuchle) se stala předmětem velkého byznysu. Zavedené mechanismy ministerského stroje byly postupně připraveny o materiál, na který byly stavěny.
Snad proto panuje mezi politiky názor, že to, co z kompetencí ministerstva zbylo, může řídit každý. Že je to politická sinekura, odměna za věrnou práci ve službách strany. Tak se ostatně stranické sekretariáty dívají na mnohá další ministerstva.
Nechci se vyjadřovat k jiným oborům, ale pokud jde o školství, pravý opak je pravdou. Měníme se ve znalostní společnost. Na úrovni a výkonu české vědy záleží budoucí životní úroveň nás všech. V soutěži o zdroje stále vzácnější to platí pro všechny vyspělé státy. Evropa to dobře ví. Aby se udržela v náročné soutěži s dynamicky se rozvíjejícími konkurenty, věnuje ohromné prostředky k povznesení svých univerzit a vědeckých ústavů, které se stávají vlajkovými loděmi národních pospolitostí na jejich obtížné plavbě historií. Jsou páteří celého vzdělávacího systému, protože pro něj vychovávají i budoucí učitele.
Také uvnitř Evropské unie existuje soutěž při rozdělování prostředků na školství a vědu. Obstát v ní se svými nároky předpokládá dobrou znalost procedur, kompetenci v jednání s ostatními partnery na mezinárodní úrovni a orientaci v uspořádání priorit v naší vnitřní situaci. Ministerstvo školství stojí před naprosto novými úkoly. Pro probíhající vyjednávání naléhavě potřebuje experty s mezinárodním rozhledem a autoritou v Bruselu i mezi vrcholným managementem české vědy a univerzit.
Nároky na ministra školství jsou za této situace přirozeně vymezené. Měl by to být člověk, který se dobře vyzná v mezinárodním prostředí vědy a výzkumu. Měl by mít i zkušenost s řízením vědecké nebo univerzitní instituce s rozpočtem v řádu stovek milionů korun. Nesmí mu být cizí ani jednání s financováním nadnárodních projektů v tomtéž rozměru, jen v milionech eur či dolarů.
Nebude to ovšem dělat sám. Musí získat autoritu expertů, na které přenese odpovědnost. Ministerstvu školství dnes nehrozí odchod čtyřiceti kvalifikovaných odborníků, protože je znechutily politické tlaky. Na tomto ministerstvu je teprve třeba budovat či rozvíjet útvary, které novým požadavkům odpovídají - a experty pro ně namnoze obtížně získávat.
Představuje-li si pár českých učitelek, že za žádnou cenu nepustí vypolstrované ministerské křeslo, které si zaslouží, je jejich představa zhoubná hned třikrát.
Je zhoubná pro ně, protože mezinárodní nároky tu jsou a odborníci, kteří by jim mohli dostát, nebudou pracovat pod kýmkoli. A bez nich to nepůjde. Už jsme to jednou viděli, jen zaslepenost touhy po moci je nepoučitelná.
Je ovšem zhoubná i pro zelené jako novou parlamentní sílu. Dostali se do vlády pod Bursíkovým vedením proto, že dokázal české voličstvo přesvědčit, že vede stranu, orientovanou na věcné zlepšení správy věcí veřejných. Stranu, která není zatížena politikařením stranických aparátů a nejde jí o sinekury. Zelené volili lidé, začasté mladí a vzdělaní voliči, kteří rozeznávají priority doby a vědí, která dnes bije na světovém orloji. Zažijí trpké zklamání, pokud zjistí, že dali své hlasy zase lidem, kteří nevidí dál než na dvorek svého stranického sekretariátu. Zklamání, jaké se neodpouští. Máme před sebou další malou stranu, která vypadala slibně a nakonec se zničila vnitřními spory v chamtivosti po moci, která jí spadla do klína vlastně lacino? Je-li toto úděl české politické scény, čekají nás ještě těžké časy.
A přijdou rychle, protože současné handrkování v situaci, kdy se rozhoduje o čerpání evropských fondů pro vědu a školství, zapůsobí zhoubně nejenom na aktéry smutného představení, ale i na českou vědu a školství - a tedy i naši mezinárodní konkurenceschopnost.
Ať si páchají zelení na ministerstvu školství harakiri, ale proč to máme zase platit všichni?
IVO MOŽNÝ
Autor je členem
Učené společnosti České republiky