Nedávno jsem zde publikoval další příspěvek o vztahu vědy a náboženství (http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/vaclav-horejsi.php?itemid=2110). To, co následuje je pokračováním, ve kterém se snažím vysvětlit, že věda a určitý druh “rozumného” náboženství mohou být i v lepším vztahu než je pouhá mimoběžná lhostejnost či dokonce otevřené nepřátelství. Několik pasáží opět více či méně opakuje to, co už bylo řečeno v mých předchozích příspěvcích (http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/vaclav-horejsi.php?itemid=1072, http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/vaclav-horejsi.php?itemid=21100) a v diskusi pod nimi, resp. v mém dřívějším článku v Revue Universum (2003); omlouvám se za to...

Myslím si totiž, že není naprosto žádný rozpor mezi dnešní vědou a jakýmsi elementárním náboženstvím (nemám lepší termín). Dnes je vcelku všeobecně přijímaný kosmologický model, podle něhož vesmír počal „Velkým třeskem“ a poté se postupně vytvářely různé stále složitější struktury. Nakonec spontánně vznikl i život, který se dále vyvíjel směrem ke stále složitějším formám obdařeným nakonec i vědomím schopným svět kolem sebe reflektovat. „Duše“ (vědomí) je v tomto pojetí „emergentním jevem“ objevujícím se na určité úrovni komplexity systému - tedy jaksi „vykvétá“ ze složitě organizovaného systému buněk a molekul v mozku. V této fázi se nepopiratelnou realitou stávají i tak subtilní věci jako je např. „krása“ a vůbec přitom nezáleží na tom, že vznikly jen a jen díky tak prozaickým a „materialistickým“ mechanismům, jako je chemie proteinů a nukleových kyselin, „sobectví genů“, přírodní výběr atd.

Řekl bych, že přímo bije do očí, že povaha elementárních částic, základní přírodní konstanty a zákony jsou takové, že tento vývoj od počátečního chaosu ke stále složitějším strukturám nejen umožňují, ale jakoby přímo vynucují. Není tedy snad nerozumné očekávat, že tento proces bude pokračovat, že jsme na cestě k něčemu ještě mnohem komplexnějšímu a „vědomějšímu“. To je přece představa, která má velmi blízko k onomu esenciálnímu náboženství – Velký třesk a to, co následovalo, je procesem stvoření, tak jak je třeba básnicky popisován na úvodních stránkách bible; to, k čemu snad vše směřuje, lze dobře chápat jako postupné naplňování smyslu tohoto stvoření, kvůli němuž byly ty základní parametry vesmíru nastaveny právě tak, jak jsou. To je tedy vlastně totéž, o čem hovořil jezuitský myslitel (a významný paleontolog) P. Teilhard de Chardin (http://cs.wikipedia.org/wiki/Pierre_Teilhard_de_Chardin) jako o směřování k „bodu Omega“.



Pierre Teilhard de Chardin (1881-1955)

Takové náboženství s vědou, tj. systematickým, co nejdokonalejším poznávání světa, nejen že není v žádném rozporu, ale nutně vědu potřebuje. Nemyslím, že takové „esenciální náboženství“ je pro člověka z existenciálního hlediska nějak nedostatečné, abstraktní a studeně odtažité. Když se nad tím pořádně zamyslíme, přináší nám to nejdůležitější – víru ve smysluplnost existence světa a naší existence v něm: vše směřuje k něčemu snad až fantasticky dokonalejšímu; naší přirozenou úlohou je být tomuto pohybu s radostí nápomocni. Bůh je v tomto pojetí víceméně totožný s oním smysluplným řádem světa, je to mimo jiné to, co způsobilo, že náš svět se řídí právě takovými zákony, které v něm vládnou a tím, co je stále udržuje v platnosti (přinejmenším je to to jediné, co se umíme o Bohu dozvědět). Je tedy přímo a bytostně spojen s naším materiálním světem, o kterém toho zatím zřejmě víme jen velmi málo. Na základě dosavadní empirické zkušenosti existuje dobrá naděje, že lidstvo bude takového Boha stále lépe poznávat (samozřejmě hlavně prostřednictvím vědeckého poznávání přírody), přibližovat se mu a ztotožňovat se s ním - prostě ten Teilhardův „bod Omega“…. Myslím, že takový přístup je v plném souladu s nejzákladnějším principem křesťanství – požadavkem milovat z celého srdce Boha. Jinak řečeno – plně a s radostí respektovat smysluplný řád světa, který jak se zdá směřuje k něčemu velkému a lákavému, co prozatím přinejlepším tušíme v hrubých obrysech.

Je pozoruhodné, jaký reálný obsah dostávají v takovémto pojetí některé tradiční náboženské představy: jakási nesmrtelnost či opakovaná reinkarnace a přitom stálé spojení s Bohem spočívá vlastně v tom, že základní neustále se obměňující základní stavební jednotky našich těl (atomy) se již během našeho života nebo po smrti stanou součástmi mnoha dalších a budoucích bytostí. Fascinující je např. i fakt, že všechny atomy těžkých prvků v našich tělech byly kdysi součástmi vzdálených hvězd, které skončily svoji existenci jako supernovy. Existence „duše“ lidí (ale i zvířat) je samozřejmostí - však také existuje solidní věda, psychologie, která se touto entitou zabývá! Není to však nic jiného než onen výše zmíněný „emergentní jev“ vyplývající z neobyčejně složité organizace hmotných biomolekul a buněk mozku.

Ač to zní fantasticky až nepřijatelně, není myslím z vědeckého hlediska principiálně vyloučena ani jakási forma vzkříšení zemřelých – lze si představit, že někdy v budoucnosti bude možno získat dostatečné informace potřebné ke zpětné rekonstrukci jakýchkoli objektů, které existovaly v minulosti (podobně, jako bylo možno takřka dokonale zrekonstruovat např. některá města zničená ve 2. světové válce).

Jsem přesvědčen, že odstraníme-li různé misinterpretace, pokřiveniny a historické nánosy, je tato elementární víra ve smysluplný řád světa skýtající velkou naději pro budoucnost zcela v souladu se základními principy velkých světových náboženství. Zakladatelské postavy velkých náboženství (pro nás Evropany hlavně Mojžíš, Ježíš (ten ovšem naprosto především), apoštol Pavel) lze samozřejmě uctívat jako náboženské génie, kteří měli mimořádný smysl pro vnímání a vyjádření toho, že náš svět a především náš život v něm má hluboký smysl, který máme pokorně respektovat. Sdělovali to způsobem přiměřeným své době a lidstvo oslovovali často podobnými prostředky, jako tvůrci geniálních uměleckých děl. Takový způsob bývá vzhledem k ustrojení naší psychiky mnohem účinnější než argumentace přísně racionální; je ovšem velmi náročný na duchovní vyspělost příjemců takového poselství, protože je stejně jako dobré umělecké dílo nejednoznačný, mnohovrstevný, paradoxní a emocionální. Není již vinou těchto náboženských géniů, že jejich často jinotajně prezentované ideje byly jejich některými následovníky často hrubě zkresleny tak, že by je jejich původní tvůrci asi ani nepoznali...

V každém případě je ale potřeba mít na paměti, že věda jako taková rozhodně náboženství k ničemu nepotřebuje - nanejvýš jej mohou potřebovat vědci jako morální oporu. Na druhé straně myslím, že náboženství vědu, resp. určitý zásadní soulad s ní, velice potřebuje.

Domnívám se (ve shodě s řadou povolanějších), že křesťanství se už někdy od 16.-17. století nachází v pozoruhodné fázi zásadní a bolestné změny náboženského paradigmatu, asi ještě zásadnější, než byla ta, kterou prošlo brzy po svém vzniku v procesu absorbování řecké filosofie do judaistického základu. Nyní jde obdobně o absorbování moderní vědy. Dovolím si i trochu „divoké“ srovnání - Galileo, Koperník, Darwin, Einstein, Lamaitre, Gamow, Hawking a hlavně jasnozřivý Teilhard de Chardin jsou v tomto procesu, ač většinou nevědomky, postavami vlastně tak trochu srovnatelnými s církevními otci pozdního starověku a raného středověku.

Myslím tedy, že rozhodně existuje velmi nadějná možnost, že se tradiční náboženství opět stanou žádoucí silnou duchovní oporou pro většinu moderního lidstva, aniž by byla v rozporu s výsledky vědeckého poznání a rozumu vůbec... Tím ale naprosto neříkám, že má jít o jakýsi „projekt racionálního náboženství“ – jde jen o to, aby se pokud možno odstranily (nebo alespoň nevyhrocovaly) zbytečné a asi jen zdánlivé rozpory s rozumem (založené spíše jen na nedorozuměních a falešných výkladech).

Je jistě zcela bláhové očekávat, že někdo založí jakési nové ideální „náboženství budoucnosti“ spřátelené s vědou. Jsem naopak přesvědčen, že v podstatě všechna dnešní důležitá existující a prosperující světová náboženství se celkem snadno a přirozeně tímto způsobem přemění a velmi se tím posílí. Zbaví-li se tradiční náboženství alespoň trochu nepodstatného balastu, reinterpretují některé postuláty, soustředí-li se na samu podstatu a poněkud změní akcenty, dostanou se snadno do plného souladu s vědeckým poznáním a hlavně s dnešním „životním pocitem“, který je samozřejmě velmi odlišný od „životního pocitu“ lidí ve středověku nebo i jen před 100 lety.

Myslím, že ony na první pohled nepřijatelné fantaskní prvky tradičního náboženství se pak mohou docela dobře pojímat jako celkem milé, neškodné resp. působivé „ornamenty“ okolo toho podstatného, co se pod nimi skrývá. Podobně jsme přece ochotni přijmout zcela iracionální básnické obrazy v úchvatných literárních dílech a považovat je za „pravdivé“, v určitém smyslu často daleko spíše než nějaké suchopárně přesné a objektivní texty...
**********************************************

Několik citátů z P.Teilharda de Chardin:

”Mravní a sociální rozvoj lidstva je ve skutečnosti autentickým a přirozeným důsledkem organické evoluce“

”Někdy se trochu lekám, jakému přetvoření (transpozici) musím podrobovat své myšlení, abych mohl přijmout tak základní pojmy jako stvoření, inspirace, zázrak, dědičný hřích, zmrtvýchvstání atd.“

”Můj zájem a mé snažení se upíná k tomu, abych vybudoval a rozvinul nové náboženství (můžete ho nazývat lepším křesťanstvím), které by skoncovalo s osobním Bohem tak, aby se tento monolitický velký Pán minulých věků stal vesmírnou duší - toho si žádá naše náboženské a kulturní postavení.“

”Vzývání Boha znamenalo kdysi dávat Bohu přednost před věcmi tím, že se k němu tyto věci vztahovaly a jemu obětovaly. Dnes však vzývání Boha znamená oddat se Stvořiteli tělem i duší, napojit sebe sama na Stvořitele tak, aby se svět prací a vědeckým výzkumem přibližoval svému cíli.“

”A co jiného znamená lnout k Bohu ze všech svých sil nežli ve světě zaměřeném ke Kristu naplňovat ono světu určené význačné poslání, které je přirozeným i nadpřirozeným úkolem tvorstva?“

”Myslím, že i kdybych v důsledku nějaké vnitřní revoluce ztratil svoji víru v Krista, svoji víru v osobního Boha i svoji víru v Ducha, že i pak bych si udržel svoji víru ve svět. Svět (jeho hodnota, neomylnost a dobrota), to je konec konců ta první a jediná věc, ve kterou věřím.“

Oficiální stanovisko katolické církve k Teilhardovi však bylo a do dneška zůstává mírně řečeno kritické:
Sedm let po jeho smrti (1962) bylo vydáno prohlášení vatikákského Svatého officia, ve kterém se říká:
”Některé práce P. Teilharda de Chardin jsou i posmrtně zveřejňovány a setkávají se s uznáním, jaké nelze minout bez povšimnutí. Bez ohledu na pozitivní přírodovědecký obsah těchto prací se ukazuje jasně, že na filosofické a teologické rovině obsahují dvojznačnosti a nadto i vážné omyly, poškozující katolickou nauku. Nejvyšší kongregace Svatého officia vyzývá proto všechny ordináře, jakož i představené náboženských společností, vedoucí seminářů a univerzitní rektory, aby chránili duše - zvláště mladých lidí - před nebezpečími obsaženými v dílech P. Teilharda de Chardin a jeho přívrženců.“ (Osservatore Romano, 30. června 1962).