V poslední době pozoruji zvýšenou frekvenci novinových článků a komentářů respektovaných autorů (např. zde), ve kterých se poukazuje na to, že občané neustále nekonstruktivně brblají a pohoršují se nad stavem naší společnosti a politiky. A neoceňují, jak skvěle se vlastně máme.

Nedávno jsem byl na pivu s několika přáteli a po několika pivech jsme se dostali do poměrně prudké diskuse na toto téma. Já jsem jako jediný byl právě tím rozhořčeným brblalem (přesto, že osobně si skutečně nemohu na nic stěžovat – mám se opravdu velmi dobře…). Pozastavoval jsem se nad (podle mého názoru) tristní morální úrovní dnešní společnosti, nad tím, že dnešní politici požívají u občanů prestiže srovnatelné s prestiží politiků před rokem 1989, nad obrovským rozsahem ekonomických zločinů, ke kterým v „polistopadovém“ období došlo, nad jevy jako jsou zločinné praktiky exekutorů či exploze hazardního „průmyslu“. Jeden z oněch přátel, výborný vědec a nepochybně čestný člověk, mi oponoval jednak poukazem na výrazný vzrůst životní úrovně (obchody srovnatelné s Rakouskem, kvalita automobilů, obnova zanedbaných historických center měst), ale hlavně tím, že všechny dnešní nedostatky, problémy a lumpárny daleko vyváží to, že máme rozsáhlé svobody (projevu, sdružování, cestování, atd.). A řekl: „Mně těch rozkradených 50 nebo 100 miliard ročně, které se prošustrují v neprůhledných výběrových řízeních, připadá jako dobrá cena za tu svobodu“.
Já s takovou argumentací absolutně nemohu souhlasit – už jen proto, že jsem byl jedním z těch 2000 demonstrantů na Národní třídě ze 17.11.1989.

Pokud jde o vzrůst životní úrovně, myslím, že je naprosto nepatřičné se stále poměřovat s tím, jak to tady vypadalo před čtvrtstoletím. Je to úplně stejné, jako když se komunisté za dob mého dětství holedbali tím, že dnes má skoro každý televizi, pračku a ledničku, a každý druhý auto - to přece za první republiky ani náhodou nebylo! Můj tatínek se nad tím vždycky rozčiloval a říkal: „To je přece všeobecný pokrok, nemůžeme se srovnávat s tím, co bylo před třiceti lety!“

A pokud jde o argument, že za svobodu platíme zvýšenou mírou korupce a jiných nepravostí, s tím už nemohu souhlasit ani trochu. Takové postoje jsou přece přesně tím, co všichni ti korupčníci a „zlojedi“ potřebují!
Nemůžeme přece přijmout stanovisko, že jsou jen dvě možnosti – buď totalita, nebo svoboda doprovázená všemožnými lumpárnami!
Jsem hluboce přesvědčen, že existuje ještě třetí možnost – svoboda s minimem lumpáren. Stačí se jen porozhlédnout po světě a vidět, že příklady takových vzorových společností existují. Není jich sice mnoho, ale existují, např. nepříliš daleko od nás, směrem severním.

Je myslím evidentní, že neustálé poukazování na fatální problémy někdejšího (dnes už lze říci dávného) komunistického režimu, je jen vítanou zástěrkou pro bagatelizaci problémů dnešních.
Na toto téma napsal před pár dny pěkný (alespoň podle mého názoru) článek Boris Cvek v Britských listech (BL). Jelikož BL nejsou asi médiem sledovaným většinou čtenářstva Aktuálně.cz, uvádím níže podstatné pasáže onoho článku (který je reakcí na skandální případ zneužívání institutu exekuce v této zemi):

„Morální rozhořčení nad minulostí je pouze kouřová clona, která má zakrýt kontinuitu zločinu, kdy tento stát byl po „vítězství svobody“ rozkraden a zotročen mafiemi veksláků a vyvolenců bývalého režimu. Tak jako komunisti za normalizace stále dokola omílali zločiny nacismu a nebezpečí revanšismu, aby odvedli pozornost od vlastních zločinů a svůj režim legitimizovali („kdybychom tu nebyli my, budou tu sudetští fašisté“), tak v tom pokračuje i dnešní smetánka, dnešní novináři, „intelektuálové“, zpěváci hitů typu „kníže má lidu blíže“ a jiní režimní přisluhovači. Jsou v této mentalitě důkladně vycvičeni normalizací.
Přitom pro skutečnou svobodu naší společnosti a její přechod ze světa postkomunistického (oligarchický, mafiánský kapitalismus v Rusku je v mnohém podobný právě tomu našemu a vznikl podobným způsobem) do světa západního je zapotřebí psát a mluvit o zločinech dnešní doby, které vycházejí z mafiánské podstaty této společnosti, o obětech dnešních zrůdných zákonů, jenomže to by právě ukázalo, že samotné základy české demokracie a jejích pseudoelit jsou shnilé, že vycházejí z dob veksláckých a zlodějských.
Příliš dlouho tu vládl jakýsi společenský pakt, podle něhož to, co bylo ukradeno v 90. letech, nemusí být vráceno, ba podle něhož na téhle rozsáhlé zlodějině musejí být vystavěny mocenské a politické poměry v ČR.. Švýcarský soud nám na kauze MUS ukázal, jací jsme idioti.
Nakonec se tento stát v duchu své porevoluční tradice převodu veřejného majetku do soukromých rukou rozhodl heslo „co bylo ukradeno, musí být vráceno“ aplikovat nikoli na zloděje z 90. let, ale na běžné občany, kteří musejí (jsouce donuceni sněmovní většinou tvořenou na základě nikým nevolené a snad už ani neexistující strany LIDEM) ze svých kapes „vracet miliardy“, které ukradl před téměř 70 lety za úplně jiných podmínek někdo úplně jiný než oni, přičemž pokud z těchto ukradených miliard něco v roce 1989 zbylo, bylo to rozkradeno právě v rámci „svobody“ v 90. letech.“

Ano - také já si myslím, že není možno uplatňovat heslo „co bylo ukradeno, musí být vráceno“ selektivně pouze na to, co se stalo před více než půl stoletím, a nikoli na to, co jsme zažili v letech devadesátých („s tím už se nedá nic dělat – je to promlčené“).
Je nezbytné se věnovat právě těmto nedávným zločinům a pokusit se je alespoň trochu odčinit (zavést alespoň majetková přiznání). Nicméně si nedělám přílišné naděje, že se toho opravdu dočkáme.
Možná bychom se mohli spokojit i se skromnějším cílem – dosáhnout alespoň ntoho, aby se už další lumpárny nemohly provádět…