Kdysi jsem chodíval téměř každou neděli večer do kostela Nejsvětějšího Salvátora na Starém Městě Pražském. Líbil se mi tam nejen krásný barokní interiér a varhanní hudba, ale především většinou velmi pěkná, promyšlená, myšlenkově bohatá, výborně podaná kázání faráře tamní Akademické farnosti, Mons. prof. PhDr. Tomáše Halíka Th.D.

V posledních více než dvou letech jezdím většinou na víkendy na chalupu v jižních Čechách, kde také chodím dopoledne do místního venkovského kostela. Tamní pan farář má úplně jiný styl, mnohem prostší, ale velmi srdečný a působivý, takže i tam se mi líbí.

Minulý víkend jsme na chalupu nejeli, a tak jsem po delší době opět zavítal k Nejsv. Salvátorovi a těšil jsem se na to, jak Mons. Halík pojme kázání ke čtení z evangelia (úryvek z 2. list sv. Pavla Tesalonickým, ve kterém se kritizuje zahálčivý způsob života, a kde je mj. i známá věta „Kdo nechce pracovat, ať nejí“).

Byl jsem však nemile překvapen, když kazatel počal v souvislosti s výročím 17. listopadu 1989 vyjadřovat své pohoršení nad výsledky nedávných voleb. Pravil, že je na pováženou, že 24 let po pádu komunistického režimu má KSČM stále tak velký počet voličů. A dodal, že krom toho je tady ještě těch 20% „oranžových, kteří jsou čím dál tím více rudí“ To jsem už nevydržel a odešel jsem, vrtě hlavou a mumlaje si cosi rozhořčeně. Takhle jsem odcházel z kostela poprvé v životě…

Asi jsem ale mohl něco podobného očekávat – podobně vystupoval Mons. Halík např. již před prezidentskou volbou. V jednom předvolebním rozhovoru použil tehdy výrazu „zbolševizovaná ČSSD“ a pravil, že současná (= Nečasova a Kalouskova) vláda je stokrát lepší než případná vláda ČSSD. Když jsem s ním o tom korespondoval, napsal mi: „současnou ČSSD vidím jako nejhorší alternativu pro tuto zemi, smečku mocichtivých darebáků, těžících jen z nenávisti proti vládě, která dělá nepopulární, leč nutné kroky“.
To, že přední český katolický intelektuál je schopen takové hysterické zaslepenosti a hloupé demagogie, mě naplňuje zármutkem.

Pokud tyto názory vyslovuje kněz v novinovém rozhovoru nebo v korespondenci, má na to to zajisté právo. Ale agitovat takto zcela nezastřeně v kostele při bohoslužbě, to už mi připadá zcela nemístné.
A ani toto se nestalo včera poprvé – po volbě prezidenta se při kázání podobně obul do těch, kteří nevolili jím preferovaného kandidáta. Na vlastní uši jsem to sice tehdy neslyšel, ale jeden z přítomných, Filip Outrata, k tomu napsal otevřený dopis:

*******************************************
Vážený otče Tomáši,

před více než patnácti lety jsem u vás v kostele Nejsvětějšího Salvátora obdržel svátost křesťanské dospělosti, biřmování. Naučil jsem se od Vás mnohému, zejména otevřenému pojetí křesťanství, které spojuje pochopení pro hluboká tajemství teologie s citlivostí pro zákoutí lidské duše. A také tomu, že víra nemůže být do sebe uzavřená, ale přirozeně se spojuje s angažovaností ve společnosti, v oblasti sociální a občanské.
Právě proto Vám nyní, v situaci hlubokého a bolestivého rozdělení naší společnosti po prezidentských volbách, adresuji tyto řádky. Při bohoslužbě den po skončení voleb jste proti sobě postavil příznivce obou kandidátů jako stranu dobra a stranu zla, jako na jedné straně menšinu, která v sobě nese veškerou naději, na druhé straně temnou masu, která nestojí za pozornost, za úvahu, za zmínku. Dále jste mluvil o tom, že tato strana dobra, stoupenci Karla Schwarzenberga, jsou lidé mladí, vzdělaní, studenti a vysokoškolští pedagogové. Na té druhé, temné straně jsou zřejmě jen lidé staří, nevzdělaní, neperspektivní.
Velmi mě mrzí, že zrovna z Vašich úst bylo slyšet takto zjednodušující pohled na společnost. Před kázáním jste četl text Lukášova evangelia o prorocké radostné zvěsti směřující k chudým, zajatcům, slepým a zdeptaným. Mrzí mě, že jste pak nepřipomenul také ty, kdo nevolili kandidáta této vlády právě proto, že jsou sociálně slabí a ohrožení, zdravotně postižení, vydaní na milost a nemilost zvůli druhých. Mohu Vám potvrdit, že i mezi nimi jsou lidé vzdělaní, přemýšliví, zodpovědní, dokonce i mladí. I oni mohou být nositeli naděje, i oni si zaslouží, aby se s nimi počítalo. I oni si zaslouží pozornost.
Domnívám se, že je zvláštním úkolem a odpovědností duchovních, a vůbec všech věřících lidí, aby se vždy pokoušeli být usmiřovateli, tvůrci pokoje, aby překonávali hradby neporozumění, netolerance a nezájmu. Zvláště v dnešní době je nesmírně zapotřebí lidí, kteří nehloubí další příkopy, nevykreslují skutečnost pomocí černobílých schémat, dokážou citlivě vnímat různost.
Věřím, že máte všechny předpoklady být jedním z takových tvůrců pokoje, vnímavých a citlivých k tomu, co se skutečně odehrává ve společnosti, ne jen v jejím omezeném výseku. Velmi bych Vám i nám všem přál, abyste tohoto svého daru dovedl dobře využívat.

S pozdravem a přáním všeho dobrého,

Filip Outrata
*******************************************
Je třeba poznamenat, že na tento Outratův otevřený dopis Mons. Halík také veřejně odpověděl (podle mého názoru ovšem značně nepřesvědčivě).

Dost mě zklamalo i to, že Mons. Halík důrazně veřejně vystupoval na podporu oněch problematických „církevních restitucí“ (já vím, že se to správně jmenuje jinak – viz též můj článek na ono téma…).

Já samozřejmě nemám vůbec nic proti tomu, aby se kazatel vyslovoval k celospolečenským problémům, právě naopak. Je velmi žádoucí, aby se od oltáře odsuzovaly nepravosti, jako chamtivost bohatých, zločinné zákony umožňující nevídaný rozmach hazardu či řádění zdivočelých exekutorů, rasismus, atd. Ale agitovat v kostele přímo a jmenovitě pro nebo proti nějaké regulérní politické straně, to už je podle mého názoru opravdu nepřijatelné.

Inu, k Nejsv. Salvátorovi už chodit nebudu, aspoň pokud tam bude působit Mons. Halík - leda, že by své názory, třeba pod vlivem velmi sociálně uvažujícího papeže Františka, aspoň trochu změnil a ustoupil od flagrantní podpory stran, které jednají v zájmu pouze těch nejbohatších.

Bez ohledu na tuto smutnou příhodu se však těším na další Halíkovu knížku, kterou jsem si již u Ježíška objednal k Vánocům. Doufám, že tam se ty nemoudré politické věci neobjeví…