Soudě podle množství článků v našich novinách je horkým biomedicínským tématem v poslední době léčba pacientů tzv. kmenovými buňkami. V mnoha zemích (např. Rusko, Ukrajina, Čína, Holandsko, Švýcarsko, Dominikánská republika, Turecko, Ázerbajdžán, USA) vznikly soukromé kliniky, které nabízejí tuto léčbu mnoha dosud neléčitelných či obtížně léčitelných chorob (roztroušená skleróza, Parkinsonova choroba, Hungtingtonova choroba, poúrazová paraplegie, ale i lupénka, různé arthritidy, deprese, ztráty paměti, alopecie (ztráta vlasů), atd.). Podle těchto novinových článků se čtenáři může zdát, že úspěšná léčba se tímto způsobem provádí nebo v nejbližší době bude provádět i v Česku.
Jaká je skutečnost?


Nejprve – co jsou to kmenové buňky? Velmi stručně a velmi zjednodušeně řečeno jsou to buňky, ze kterých mohou vznikat různé typy tkání. Nejuniverzálnější jsou tzv. embryonální kmenové buňky, které jsou „totipotentní”, t.j. jsou schopny dát vzniknout jakýmkoli typům buněk a jsou tedy schopné být základem vývojem celého jedince. Podobně „všehoschopné” buňky lze získat i umělými manipulacemi s některými neembryonálními buňkami (viz známé výsledky s klonováním). Dalším typem jsou různé „pluripotentní” kmenové buňky, ze kterých může vzniknout za vhodných podmínek určité omezené spektrum zralých buněčných typů a tkání; příkladem jsou hematopoietické (krvetvorné) kmenové buňky, které se nacházejí v malých množstvích v kostní dřeni a vznikají z nich všechny druhy krevních buněk - červené krvinky, krevní destičky, různé druhy tzv. bílých krvinek (lymfocyty, monocyty, granulocyty atd). Existují i velmi specializované kmenové buňky, pomocí kterých dochází k průběžné obnově tkání jako je kůže, střevní výstelka, výstelka cév, svaly, atd. Existují však i poměrně nedávno objevené tzv. nádorové kmenové buňky, ze kterých vzniká velká většina buňek v nádoru, a které by mohly být optimálním cílem protinádorové léčby.

Kdybychom uměli kmenové buňky dobře využívat, mohli bychom mít možnost nahradit chybějící nebo těžce poškozené části některých tkání a orgánů (ledvin, svalů, kostí, mozku, míchy atd.). Ideální by bylo napodobit třeba některé obojživelníky, kteří umějí regenerovat i ztracené končetiny.
Problém je, že ony specializované tkáňové kmenové buňky se zatím špatně získávají a velmi málo o nich víme. Proto se zdá schůdnější využívat těch méně specializovaných buněk, např. krvetvorných, a přinutit je k tomu, aby z nich mohly vznikat i jiné než krevní buňky. Některé experimenty ukazují, že by tomu tak skutečně mohlo být.
A na tom jsou právě založeny ty výše zmíněné kliniky.

Problém je v tom, že za současného stavu poznání lze tyto krevní kmenové buňky seriózně používat pouze k léčbě některých typů leukemií, lymfomů a poruch krvetvorby. Detaily zde nebudu uvádět – bylo by to na celý dlouhý článek; stačí říci, že tyto hematologické aplikace kmenových buněk (tzv. transplantace kostní dřeni) jsou již více než 30 let solidní, uznávanou a široce využívanou metodu (která však není bez problémů a rizik).

Tvrzení kohokoli, že kmenové buňky z kostní dřeni lze využít k léčbě neurologických chorob, pacientů ochrnutých po poranění páteře, atd., jsou podle mého názoru nejen nezodpovědné, ale v případě oněch klinik, kde se za tuto „léčbu” platí, to naplňuje i skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Ačkoli nejsem lékař, vím, že v současnosti neexistují žádné pozitivní výsledky seriozních klinických studií, které by kohokoli opravňovaly k nabízení takových léčebných metod. Je to prostě šarlatánství toho nejhoršího druhu, zcela nemorální okrádání důvěřivých a zoufalých pacientů a jejich příbuzných. Je to ještě o to horší, že se na takových neetických praktikách podílejí skuteční lékaři, kterým lidé bezmezně věří.

Můžeme se ptát, zda a za jakých okolností jsou ospravedlnitelné klinické studie takových potenciálních nových metod. Pokud jde o řádně oponovanou klinickou studii se všemi vyžadovanými oficiálními schváleními, je vše v pořádku. Samozřejmostí při takové solidní výzkumné studii je, že se u pacientů nevzbuzují žádné falešné naděje a že se okolo toho nedělá mediální humbuk. V současné fázi se skutečně jedná o první krůčky, o ověřování toho, zda tato metoda nenese s sebou nějaká nebezpečí (např. vzniku nádorů z nepřirozeně stimulovaných kmenových buněk), o zjišťování, zda alespoň v principu by se v místě poranění (např. poškozeného srdečního svalu) mohly u pacientů tvořit aspoň ojedinělé nové svalové buňky (jak je tomu zřejmě v některých experimentech na myších a potkanech).

Pokud vím, takové pokusy s pacienty po infarktu jsou v Česku konány v rámci solidních schválených studií, a neprovázejí je nepřiměřené mediální úkazy. Mám ale dojem, že v případě neurologických pacientů (úrazy míchy, poškození mozku) byly některé pokusy konány méně solidním způsobem a byly podrobeny značné odborné kritice. Co mi ale vadí nejvíce je to, že se o těchto naprosto předčasných pokusech mluví v našich médiích téměř jako o ověřeném "zázračném" způsobu léčby, a těm, kteří je provádějí, se dostává nezasloužené publicity a slávy. Trochu mě šokovalo, když jsem se dozvěděl, že jistí naši badatelé dokonce vzbuzovali naděje, že v dohledné budoucnosti budou schopni alespoň částečně vyléčit chlapce, který přežívá v těžkém stavu poté, co se před několika lety utopil a byl resuscituován. To je myslím za současného stavu vědomostí naprosto iluzorní. Dokonce jsem zaznamenal náznaky, že by snad rodiče tohoto nebohého chlapce měli velkou částkou přispět do nadace financující výzkum oněch badatelů. To už by se nebezpečně blížilo tomu, co provádějí ti lékařští šarlatáni v Dominikánské republice... Chtěl bych věřit, že za to mohou spíše senzacechtiví novináři než nezodpovědní vědci a lékaři.

V civilizovaných státech existují naprosto jasné předpisy o tom, za jakých okolností a s jakými pravidly se mohou provádět klinické pokusy. U nás má nad tuto oblast na starosti Státní ústav pro kontrolu léčiv (SÚKL). Právě minulý týden přišlo od tohoto úřadu na všechny výzkumné ústavy důrazné upozornění na to, že jakékoli klinické pokusy musí mít patřičné schválení nejen od etické komise daného pracoviště a od poskytovatele grantu, ale i od SÚKL, a že porušení pravidel bude tvrdě postihováno.

Jak už jsem řekl, nejde jen o to, jestli nějaký problematický experimentální postup pacientovi neublíží, ale také o etickou stránku věci. A už vůbec nechci ani pomyslet na nějaké více či méně zištné motivy (kam spadají nejen peníze vybrané od chudáků pacientů, ale i nezasloužená sláva, která nakonec s sebou může nepřímo přinášet i ten hmotný prospěch...). Myslím, že je velice důležité, aby takové nepravosti netrpěla samotná vědecká a lékařská obec.