Je vidět, že otázka jak se postavit k případnému jednostrannému vyhlášení nezávislosti Kosova vyvolala silnou a v některých případech skutečně zajímavou diskusi. Vidím, že pan Urban přišel s dalším příspěvkem (za který se staví také pan Stejskal), takže i já bych si dovolil něco podotknout.

Jan Urban chválí Čedomira Jovanoviče a dokonce ho srovnává s Masarykem. Já tedy nevím – zdá se mi, že na místě by bylo spíše srovnání s nějakým českým politikem, který by v roce 1938 neohroženě hájil stanovisko, že Sudety mají být vydány Německu (nebudeme přece někoho nutit žít s námi ve společném státě, že?). Bohužel žádného takového statečného českého politika neznám, ale třeba je to jen nedostatek mých historických znalostí. Pochybuji, že by se takto zachoval Masaryk...
Pokud vím, ex post se takto „neohroženě“ a proti mínění „frustrované slabošské většiny, soustředěné jen na svoje ponížení a bolest“ zachoval třeba Emanuel Moravec, skvělý to reprezentant „reálpolitiky“.

Bylo by jistě ideální, kdyby stejného mínění jako Čedomir Jovanovič byla většina Srbů. Taktéž by bylo skvělé, kdyby naopak nějaký albánský Jovanovič získal většinu Albánců pro myšlenku setrvat ve volné federaci se Srbskem. Bohužel problém je, že většinové názory v obou těchto národech jsou úplně jiné.
Taková situace se dá řešit buď násilím nebo jednáním. Násilí už tady bylo z obou stran, jednání pod mezinárodní kontrolou také neuspělo. Takže jak z toho ven? Myslím, že v takové situaci vždy musí dojít na nějaký kompromis. Jak to, že nyní EU, USA, Jan Urban a další preferují řešení založené na naprostém vyhovění požadavkům pouze jedné strany?

Takové řešení nastupuje zpravidla po nějaké válce a je součástí resp. důsledkem bezpodmínečné kapitulace poražené strany. Já si myslím, že takto by současná situace nahlížena být neměla.
Myslím, že podle mezinárodního práva prostě nelze jednostranně vyhlášenou nezávislost uznávat. Jediný legitimní a legální způsob vzniku nových států je po (třeba i obtížném) vzájemně přijatelném dojednání, a na tom je třeba důsledně trvat. Tak, jak tomu bylo v Československu.
Nikdo (kromě talibánského Afghánistánu) neuznal jednostranně vyhlášenou samostatnost Čečenska. Nikdo neuznal nezávislost Biafry nebo tamilského státu na Cejlonu. Nikdo by neuznal samostatnost Kurdistánu, Baskicka, Korsiky ani Quebecu, pokud by nejprve nedošlo k dohodě separatistů s dosavadní vládou.
Téměř nikdo dnes neuznává de iure nezávislost Tchajwanu (USA se dokonce velmi silně staví proti takovým snahám vyhlásit plnou státní suverenitu).
Vzorově správným řešením bylo osvobození Kuvajtu od irácké okupace – zdá se, že to byla labutí píseň mezinárodního práva...

V diskusi k předchozím „kosovským“ příspěvkům někteří argumentovali „historickými“ právy. Myslím, že to je skutečně nemožné; historie byla všude velmi komplikovaná a proto bychom se s nějakou „historickou spravedlností“ daleko nedostali. Právě proto byla po 2. světové válce stanovena mezinárodní pravidla, jak řešit konflikty, proto je důležité držet se důsledně podepsaných dohod, uznaných hranic států a legálních pravidel pro jejich změny (jednání, v krajním případě rozhodnutí Rady bezpečnosti, která jediná reprezentuje skutečně mezinárodní společenství jako celek).
Cokoli jiného je cesta do pekla konfliktů, budoucích rekriminací, ad hoc rozhodnutí silných.

Podle mého názoru by tedy mezinárodní vyjednavači měli donutit obě strany ke kompromisu, který by alespoň trochu uspokojil obě strany a neponížil totálně jednu z nich. Takovým kompromisem by bylo formální zachování velmi volné (kon)federace, ve které by Albánci měli nad velice autonomním Kosovem kontrolu (kterou de facto měli po celou dobu jugoslávské federace i po jejím rozpadu), ale neměli by např. samostatnou zahraniční politiku a armádu. Srbsko by mělo alespoň minimální možnost ovlivňovat situaci srbské menšiny v Kosovu. Nad tímto uspořádáním by zřejmě muselo mít nějaký dohled mezinárodní společenství (OSN). Je pravděpodobné, že časem by se věci vyřešily samovolně – Srbové by asi nadále z Kosova odcházeli, celá federace by se začlenila do EU a otázka hranic by přestala být tak urgentní. Myslím, že OSN má spoustu možností jak si takové kompromisní řešení vynutit – musí k tomu ale být vůle.
Pokud ale mezinárodní společenství donutí Srbsko k totální kapitulaci a odmění neochotu k jednání a kompromisu, bude to mít zcela určitě negativní vliv v jiných částech světa, kde motivy k osamostatnění jsou často mnohem pádnější než v případě Kosova (ať už se kdokoli zaklíná tím, že se jedná o naprosto ojedinělé řešení, které už nikdy nikde nebude použito...). Zanechá to také v Srbech intenzivní pocit křivdy spáchané mezinárodním společenstvím (ten už ostatně docela oprávněně mají), který může mít v budoucnosti velmi neblahé důsledky – jak správně říká Jan Urban „...na konci každé takové cesty se z nenávisti bez výjimky rodí jenom diktátoři a násilí.“ Tomu chceme napomáhat???
A to už vůbec nemluvím o tom, že řešení stylem „donutit Srbsko k totální kapitulaci“ bude učiněno v rozporu s názorem Ruska (a možná i Číny), a důsledky toho mohou být také nedozírné...

Takže abych to shrnul – přinuťte prosím Albánce a Srby k řešení typu Hongkong! Kdyby byla dobrá vůle, tak by myslím stačila jediná depeše z Bílého domu... Obávám se, že se jí ale nedočkáme... Ale co kdyby alespoň něco takového řekla nahlas nějaká rozumná vláda (třeba česká :-))?

* * * * * * * *
A nakonec ještě pár subjektivních poznámek o tragické historii jugoslávských konfliktů. Jsem přesvědčen, že přes obrovskou propagandistickou kampaň od počátku 90. let do dneška (které jsem i já zpočátku trochu podlehl) nebylo ten jediný nebo hlavní „bad guy“ Srbsko, ale celkem stejně všechny politické reprezentace jugoslávských národů. Všichni propadli stupidnímu nacionalismu a chovali se zcela nezodpovědně. Je hanba, že mezinárodní společenství tomuto výbuchu nacionalistického šílenství nejen nezabránilo, ale dokonce ho ještě někteří podporovali ujištěními, že jednostranně vyhlášenou nezávislost uznají.

Ostatně soudím, že hlavní vinu na jugoslávské tragédii mají Slovinsko a Chorvatsko, které jednostranně vyhlásily nezávislost a tím všechno spustily. Každý, kdo něco takového udělá bez ohledu na tu druhou stranu („od zítřka jsme samostatní a vy nám vlezte na záda“) na sebe bere zodpovědnost za důsledky. Srbsko přece nemohlo být ignorováno – nejen že bylo ze všech nejlidnatější, ale ve všech jugoslávských republikách byly silné srbské menšiny. Nemyslím, že je pravda, že Srbsko bylo nějakým totalitním elementem, kdežto ti ostatní svobodomyslnými, utlačovanými svobodomyslnými ubožáky. Myslím, že nesrbské národy byly v Jugoslávii Srby utlačovány asi tak, jako byli v Československu Čechy „utlačováni“ Slováci. Nemýlím-li se, v době vypuknutí konfliktu byl předsedou federální vlády Chorvat a velitelem námořnictva Slovinec... Funkce federálního prezidenta byla střídavě obsazována různými národy.

V komentáři pod článkem pana Urbana říká pan Stejskal : „Nicméně nelze přehlédnout, že současné situaci předcházel jeden velmi důležitý moment. Státem (Miloševičem, resp jeho podporou paramilitarisckých skupin) řízené etnické čistky. Jistě uznáte, že jejich cílem nebylo udržení multietnicity. Naopak. Toto území mělo být jednou provždy od Albánců vyčištěno“. No tedy - pokud vím, počet srbských obyvatel Kosova se během Miloševičovy vlády snižoval – kde je tedy to čištění od Albánců?? Teprve když v roce 1998 začaly v Kosovu ilegálně působit vojenské oddíly UCK a začaly vážné snahy o jednostranné úplné osamostatnění spojené s terorizací Srbů (proti kterým byl např. i I.Rugova a měl s tím značné potíže ze strany UCK), došlo ke známému vývoji - invaze srbské armády ve snaze potlačit UCK, útěk statisíců Albánců za hranice, skutečné nebo domnělé vraždění civilního obyvatelstva (myslím, že se později ukázalo, že zprávy o srbských masakrech byly přinejmenším přehnané, ne-li zcela vymyšlené) a konečně tříměsíční „humanitární bombardování“. Nevěřím, že cílem Srbů byl „odsun“ milionu Albánců; to je prostě absurdní.

Pokud jde o ty zlé Srby a hodné ostatní – nezapomínáme náhodou, že zdaleka největší skupinou uprchlíků jsou Srbové z Chorvatska, nesrbských oblastí Bosny Hercegoviny – a z Kosova? Nekonalo se to etnické čištění spíše někde jinde?
Myslím, že Miloševič, Tudžman, Izetbegovič, Karadžič i další vůdcové národů, menšin i menšin v menšinách byli zhruba stejně špatní a nezodpovědní, a že je silně zavádějící démonizovat selektivně pouze některé z nich (Srby). Pokud ovšem tato démonizace není jen nějakým zjednodušením či nedopatřením, ale záměrem...

Ačkoli jsem přesvědčen, že ty historické aspekty skutečně asi nemají (resp. neměly by mít) velkou váhu, myslím, že zajímavým vedlejším produktem diskusí o Kosovu bylo poučení o historii této oblasti a jižních Slovanů. Myslím, že velmi pěkný a objektivní přehled podává G.R.Jansen (http://lamar.colostate.edu/~grjan/kosovohistory.html). Po přečtení tohoto článku musím říci, ze se Srbům nelze divit, že k té zemi jakýsi citový vztah mají (možná vzdáleně trochu jako Židé ke své zemi zaslíbené...).

A úplně na konec - ta mediální manipulace se netýká jen Jugoslávie – s brutálně manipulativní žurnalistikou jsme se setkali hlavně v podání dua Štětina-Procházková také v případě Náhorního Karabachu nebo Čečenska, ale o tom možná až někdy jindy...