Publikoval jsem tady už řadu příspěvků, z nichž některé byly (docela záměrně) jaksi „kontroverzní“. Jsem vždycky rád, když se k nim diskutuje – diskuse bývá někdy docela zajímavá a poučná. Co mně ale velice vadí je hrozivá netolerance až fanatismus některých diskutujících.

Myslím, že moje názory nejsou nijak extrémní, nýbrž zcela konvenční - jsem přesvědčeným zastáncem standardní „západní“ civilizace založené na individuální svobodě, tržní ekonomice s přiměřeně silnými sociálními prvky, parlamentní demokracii a silném právním státě, mám veskrze negativní názor na systém, který zde panoval do listopadu 1989, hlásím se k přírodovědeckému racionalistickému světonázoru (který se ale podle mě dá (a má!) docela dobře skloubit s „rozumným“ křesťanstvím).

Celkem se netajím ani tím, že v současných evropských podmínkách mi připadají jako nejpřijatelnější politické strany typu sociální demokracie, což ale neznamená, že by mi nějak zvlášť vadily strany jiné, trochu „více doprava“. Jsem totiž přesvědčen, že rozdíly mezi politikou praktikovanou (ne pouze předvolebně deklarovanou) různými demokratickými mírně pravicovými a mírně levicovými stranami jsou jen malé a neměly by být zdrojem žádné zbytečné nenávisti, nýbrž předmětem klidné diskuse (viz zde ).

To ovšem neznamená, že by se mi bezvýhradně mělo líbit vše kolem nás jen proto, že se ty nejpodstatnější věci ve srovnání se situací před 20 lety zásadně zlepšily, ať už jde o fungování ekonomiky, lidská práva nebo demokratické svobody.

Naopak – jsem přesvědčen, že těchto práv a svobod máme využívat ke kritice všeho, co považujeme kolem sebe za špatné, že nesmíme v žádném případě přistupovat na staré známé schéma, podle kterého ten, kdo kritizuje, je podezřelým nepřítelem (druhdy „socialismu“, dnes „svobody a demokracie“), který svobodu „zneužívá“.

Musím bohužel říci (a z mých příspěvků je to asi docela zřejmé), že těch věcí, které mi vadí je dost - sprostota politiků rozeštvávajících občany, tendence k přílišnému omezování sociálních prvků politicko-ekonomického systému, neustálé vymlouvání se na 20 let starou minulost, lustrační skandalizace, slepá podpora některým špatným krokům a záměrům současné americké vlády, ale také stále obtížnější znečištění našeho životního prostředí všudypřítomnou stupidní a ohlupující reklamou, bulvarizace sdělovacích prostředků, malá snaha státu o účinné řešení vážných sociálních problémů („sociální vyloučení“ velkého množství občanů).

V prvních cca 5 letech po roce 1989 jsem byl plný optimismu, který ale v poslední době čím dál tím víc ztrácím – stále horší úpadek politické kultury (odstrašujícím příkladem je recentní konverzace v parlamentu mezi premiérem a stínovým ministrem zdravotnictví...), vymahatelnosti práva a stále více se rozmáhající bezohlednost a agresivita (vydávaná často dokonce za něco pozitivního) mě deprimují a naplňují obavami, aby nakonec v podstatě nezlikvidovaly ta základní pozitiva svobodné společnosti. Není snad alarmující zjištění, že 80% našich občanů nepovažuje dnešní politiky za lepší a úctyhodnější než ty předlistopadové???

Překvapuje mě proto (ba dokonce šokuje a vážně znepokojuje), jak mnozí diskutující, kteří se většinou deklarují jako „pravicoví“, reagují v diskusi zuřivě a nenávistně, téměř ve stylu článků J.Kojzara v Rudém Právu neblahé paměti.
Tito lidé zcela pravidelně přicházejí s kádrováckými dotazy jestli jsem byl v předlistopadové době v KSČ a jak to mám s lustračním osvědčením, jak je možné, že jsem se dostal v 80. letech na studijní pobyt do USA (samozřejmě to muselo být tím, že jsem byl agentem StB). Vkládají mi do úst (resp. do hlavy), že snad chválím předlistopadové poměry, ba dokonce i stalinistické zločiny.
Docela živě si dovedu představit, jak by tito lidé ochotně a s potěšením likvidovali politické resp. názorové oponenty, kdyby se jim k tomu naskytla možnost – a to nejen opravdové extremisty, ale kohokoli s poněkud odlišným názorem.

Poučná byla diskuse pod mým nedávným článkem polemizujícím s názorem, že celé období 1948-1989 bylo v pravém slova smyslu „totalitní“ (http://) i pod předchozími články o lustračním zákonu (http://) či o bratrech Mašínech (http://).
Některým diskutujícím nestačilo, že jsem ten „post-totalitní“ normalizační režim označil za „špatný, ekonomicky neefektivní, utlačovatelský, stupidní“ – v rámci jakéhosi rituálního prokletí je podle nich třeba trvat na tom, že byl „totalitní“, a že v podstatě nebylo rozdílu mezi krvavými lety padesátými a relativně svobodnými šedesátými, ani mezi Stalinem, Husákem, Dubčekem či Gorbačovem (a ti se podle nich zase nijak podstatně nelišili od nacistů).
Dobře si pamatuji, jak někdy v 80. letech psal jakýsi komunistický ideolog o nebezpečí úchylky tzv. „objektivismu“, tedy snahy objektivně, nikoli třídně-ideologicky hodnotit situaci u nás a v západních zemích. Myslím, že i mnohým našim diskutujícím je vlastní tento přístup – „raději se mýlit se Stranou (přijatou ideologií, předsudkem) než mít pravdu proti ní“.

Myslím, že taková programová ztráta soudnosti je až hrozivá, protože prozrazuje jakýsi latentní fanatismus srovnatelný snad až s fanatismem gottwaldovských svazáků či čínských rudých gardistů...

Oblíbeným výrazovým prostředkem u těchto lidí je označení „nepřítele“ jako „bolševika“. Bolševici jsou pro ně tedy nejen členové a funkcionáři dnešní KSČM (která je samozřejmě ve srovnání s gottwaldovskou i husákovskou KSČ jen slabým čajíčkem), ale také lidé jako Dubček, Gorbačov, a samozřejmě také sociální demokraté.
Tito lidé možná ani neví, jak vznikl název „bolševik“ a to, že bolševici považovali za své úhlavní nepřátele „menševiky“, tedy reformistické sociální demokraty.

Lenin by se tedy asi podivil, že pro mnohé jsou dnes menševici vlastně bolševici...