Až do mých 40 let bylo slovo únor jaksi podvědomě spojeno spíše než s úslovím „...bílý, pole sílí“ s přívlastkem „vítězný“, či ještě spíše „Vítězný“. Ve škole, v rádiu, v televizi, v novinách, na plakátech a transparentech jsem toto spojení slyšel resp. viděl aspoň tisíckrát.

Sám si ty pohnuté dny roku 1948 nemohu pamatovat – ještě jsem tehdy nebyl ani počat a narodil jsem se až o rok a půl později. Musím však říci, že díky svému značně antikomunistickému tatínkovi jsem vždycky dobře věděl, jak to bylo (i když jsem ovšem o jeho názorech v rámci přirozené skepse vůči rodičům někdy nemoudře pochyboval).

Od nejútlejšího dětství si pamatuji tatínka lovícího vysílání Svobodné Evropy skomírající mezi žbluňkáním rušičky, jeho diskuse s několika obdobně reakčně naladěnými pravidelnými návštěvníky, jeho hádky s jediným strejdou-komunistou.

Samozřejmě jsme s bratrem nesčetněkrát slyšeli – „ale tohle nesmíte říkat ve škole!“. Nemyslím si, že tahle rozpolcenost mezi tím, co jsem slýchal doma a ve škole (a v rádiu) na mě měla nějak zvlášť negativní vliv. Vždycky jsem se jen v dospělosti divil, když jsem se od svých mnoha přátel a známých dozvídal, že to u nich bylo jinak – dětem se v zájmu uchování duševní rovnováhy a bezpečnosti i doma raději říkalo to, co bylo i ve škole „správné“.

Tatínek byl velmi slušný člověk, ale slova, jimiž při výročích Vítězného února a podobných příležitostech komentoval záběry pochodujících milicionářů a stranických představitelů, moc slušná nebyla – v paměti mi utkvěl pro mě tehdy exoticky znějící výraz „svoloč“.

Když jsem později už trochu bral rozum, ptal jsem se ho na to, jak to tedy vlastně bylo s tou demisí zrádných ministrů, jak nám o tom říkala soudružka učitelka, proč ji vlastně prezident Beneš přijal, jak to, že komunisti měli takovou velkou podporu. Dobře si pamatuji, jak se vždycky rozčílil na proradného komunistického ministra vnitra Noska, zrádného přeběhlíka Zdeňka Fierlingera, na sociální demokraty, kteří se k poněkud naivním demokratickým ministrům nepřidali, či na generála Svobodu, který komunisty podpořil. Se smutkem mluvil o hlouposti lidí, kteří komunistickým slibům uvěřili a o Janu Masarykovi, který si podle něj myslel, že ještě něco zachrání, ale kterého podle tatínkova přesvědčení komunisti zavraždili.

Vůbec bylo pozoruhodné, jak tento prostý člověk z chudé venkovské rodiny s pouhou nižší střední obchodní školou, velmi přesně věděl o tom, co se dělo v sovětských lágrech i v jáchymovských dolech, a to všechno dávno před tím, než „prozřeli“ mnozí intelektuálové s nesrovnatelně lepšími informačními možnostmi (a kteří pak své pozdní prozření po roce 68 odskákali).

Známé úsloví říká, že všechno zlé je k něčemu dobré. Platí to tedy i pro „Vítězný únor“?
ROZHODNĚ NE. Myslím, že 25. únor 1948 byl, spolu s 15. březnem 1939 a 21. srpnem 1968, nejtragičtějším datem naší novodobé historie. Po válce mělo Československo velmi dobrou výchozí pozici a nebýt komunistického převratu, mohlo se stát snad nejrozvinutější zemí Evropy. Kolik zničených životů, jakou devastaci ekonomiky, přírody a kulturních památek stály tyhle šílené experimenty... Kolik mohlo být československých nobelistů...

Nechápu, jak ještě dnes může být někdo členem nebo příznivcem strany, která se k únorovému převratu dosud pozitivně hlásí a která dosud nepochopila, že správná cesta k prosperující a sociálně spravedlivé společnosti nevede přes revoluční násilí a zespolečenštění výrobních prostředků, ale že byla dávno nalezena v evropském sociálně-tržním systému.

Samozřejmě, že i v těch komunistických letech nebylo všechno černé, a v některých letech to vypadalo i docela zajímavě. Ale podstatné je, že všechny ty docela dobré věci by skoro jistě byly v normální svobodné společnosti ještě lepší. Vždycky jsem trochu škodolibě pozoroval, jak soudružka učitelka měla vždycky problémy vysvětlit, proč je „na západě“ životní úroveň vyšší, proč naše hranice nestřežíme před přívalem ekonomických emigrantů směřujících do země s lepším ekonomickým a společenským systémem, ale spíše z opačných důvodů.

Zaplať Pánbůh, že už je to za námi a že se to snad opravdu už nikdy nevrátí (protože už neexistuje ten hlavní pramen zla na východě). Docela snadno se mohlo stát, že ten hnusný a stupidní režim mohl přežívat ještě do dneška – stačilo, aby se šéfem sovětských komunistů místo Gorbačova stal tehdy v roce 1985 Jegor Ligačov, a příští týden jsme si mohli užívat velkoplošných červenožlutých plakátů a transparentů s nápisy „Plněním socialistických závazků za naplnění odkazu 60. výročí Vítězného února“, před slavnostní tribunou na Staroměstském náměstí mohly pochodovat oddíly lidových milicí a v obchodech bychom si mohli mimořádně koupit pár banánů a mandarinek.

Nerouhejme se tedy a nepoužívejme lehkovážně srovnání s „Vítězným únorem“ při komentování nejrůznějších současných politických lapálií...

Nenechme si ale ani namluvit, že teď už je všechno v pořádku – samozřejmě ani zdaleka není; je dokonce smutné, že některé jednotlivosti jsou dnes dokonce mnohem horší, než byly před 20 lety (brzy se k nim vrátím v nějakém další blogu). Ale přece jen je to „nebe a dudy“ ve srovnání s tím, co bývalo v dobách, kdy se slavil „Vítězný únor“.