Dnes jsem dlouho váhal, o čem psát – lákalo mě totiž alespoň 10 témat, jako např. reakce na blog p. Mihovičové o svobodě volby při očkování, reakce na vyznamenání bratří Mašínů naším chlapským premiérem, reakce na některé diskusní reakce pod mým posledním příspěvkem o „Vítězném únoru“ (třeba o nemravnosti extrémně vysokých platů top managerů či hokejistů), nebo něco o kontaminaci našeho životního prostředí stupidní reklamou.


Nakonec jsem se rozhodl být málo originální a vrátit se k tématu, o kterém jsem psal už dříve – mezinárodní právo a role OSN resp. Rady bezpečnosti OSN v dnešním světě. Samozřejmě to souvisí s nedávným jednostranným vyhlášením nezávislosti Kosova a jeho uznáním některými významnými státy.

K této věci se už po několikáté vyjádřil p. Urban. V diskusi pod jeho článkem byl nejaktivnějším diskutérem p. Stejskal, který s p. Urbanem téměř dokonale souzní; v jednom ze svých mnoha diskusních příspěvků např. kladl do kontrastu státy, které Kosovo uznaly (Velká Británie, Německo, Austrálie, USA, Itálie, Francie) s těmi, které tak neučinily (Slovensko, Ázerbájdžán, Čína, Kypr, Rumunsko, Rusko, Španělsko, Vietnam) a ironicky poznamenal cosi o „hluboké demokratické tradici“ těch druhých.
Jeden diskutující k tomu následně ironicky poznamenal cosi o velké tradici podobné „reálpolitiky“ Velké Británie a Francie sahající do památného roku 1938 a vyslovil názor, že od nynějška už zřejmě nebude v nějakém mezinárodním uznávání legality vzniku nových států hrát žádnou roli Rada bezpečnosti OSN a postačí pouze uznání ze strany USA, jakožto jediného relevantního arbitra, případně podpořené jeho věrnými spojenci. Pan Stejskal na to pak reagoval pozoruhodnými slovy:

„Rada bezpečnosti je fajn, problém je, že současná OSN je poněkud nefunkční. Zejména když v ní mají hlasy diktátorské a nikým nevolené režimy.
Zkusíme příklad: Pokud se budu s někým radit o tom, jak zajistit bezpečnost v našem domě, budou to sousedi, o nichž vím, že žijí podobně jako já. Nekradou, netluče celou rodinu, zachovávají elementární pravidla soužití, i když se s nimi občas hádám o místo na parkování.
A ne s člověkem ze suterénu, který terorizuje svou ženu a děti či s týpkem, o němž bezpečně vím, že v tramvaji šacuje lidem kapsy.
Pokud je ale systém založen tak, že i tito lidé mají v domě rovnocenné hlasy a já mám tu smůlu, že jich vedle mne žije zatraceně moc, budou asi neustále povinně otevřené domovní dveře a pár mých sousedů bude dávat tipy svým kamarádům, kdy nejsem doma.”

To je zjevně názor, který zastávají nikoli pouze někteří jednotlivci, ale asi i naši nejbližší spojenci. Jistě je pravda, že uvedený příměr dobře sedí na některé členy OSN, a proto rezoluce VS OSN také nemají mezinárodně právní závaznost.
Něco jiného je ale Rada bezpečnosti OSN. Opravdu je to tak, že mezi jejími stálými členy s právem veta jsou zločinečtí „týpkové ze suterénu“, jejichž názor nelze brát vážně? V takovém případě je nejvyšší čas celou tu šaškárnu zrušit, ne?

Zarážející ovšem je, že rozhodnutí RB OSN byla do značné míry respektována i před rokem 1989, kdy na některé její stálé členy (ČLR, SSSR) ono přirovnání o „týpcích ze suterénu“ docela dobře sedělo. Myslím, že od té doby se hodně změnilo k lepšímu, že zvláště Rusko je v zásadě demokratickou zemí (i když s určitými problematickými zvláštnostmi), a že Rusko i Čína určitě nejsou, alespoň oficiálně, pokládány za nepřátele, ale spíše za přátele nebo aspoň partnery.

Tak proč se právě v této situaci snažit definitivně zničit jakž takž fungující systém mezinárodní bezpečnosti a nahradit jej jednostrannými rozhodnutími toho, kdo se považuje za „jediného hegemona“? Myslím, že situace, která nastala po skončení studené války a pádu železné opony by měla být naopak příznivá pro zvýšení autority a akceschopnosti OSN a zvláště její RB. Aspoň tak jsem si to (asi naivně) představoval, když se počátkem 90. let mluvilo o „novém světovém pořádku“. Někomu evidentně hrozně vyhovuje mít „nepřítele“, když ne jiného, tak aspoň umělého.
Doufám jen, že se věci změní až v listopadu zvolí Američané prezidentem senátora Obamu.

A závěrem opět, již podruhé (poprvé viz zde), musím učinit poklonu našemu panu prezidentovi. Ačkoli nejsem jeho příznivcem a nebyl jsem rád, že byl znovu zvolen, musím ocenit, že neschválil jak osamostatnění Kosova, tak vyznamenání bratří Mašínů premiérem.
Komu čest, tomu čest...