Posledně jsem si tady dovolil diskutovat na ožehavé téma – sionismus, antisemitismus, blízkovýchodní konflikt, atd.
Jak jsem očekával, v diskusi pod mým článkem jsem byl obviněn z antisemitismu; byl jsem však překvapen, že těchto obvinění bylo méně, než jsem čekal.
Řada diskutujících mě naopak podpořila a uvedla velmi zajímavé další argumenty a odkazy (např. paní Clair).
Mezitím vyšel na podobné téma velmi jednostranně orientovaný příspěvek p. Tomského


Hned na začátku se chci znova a velmi důrazně ohradit proti nařčením z antisemitismu. Židy považuji za snad nejpozoruhodnější národ na světě, který asi více než kterýkoli jiný (přinejmenším na počet příslušníků, ale možná i absolutně) přispěl k rozvoji naší civilizace (náboženství, věda, umění, filosofie). To, co říkám, říká i spousta Židů, kteří si uvědomují, že současná velmi problematická izraelská (a americká) politika může být ve skutečnosti dlouhodobě pro zájmy jejich národa škodlivá, ba zhoubná. Kritika izraelské politiky rozhodně nesmí být ztotožňována a antisemitismem – pokusy o to jsou jen (bohužel dosti účinným) trikem sloužícím k diskreditaci kritiků.

Asi nejlépe to v diskusi pod mým předchozím článkem vystihl pan Karel Mueller:

V zásadě celý problém můžeme shrnout do dvou otázek:
- Měli Židé morální nárok na vznik státu Izrael vzhledem k holokaustu a jejich přínosu ke světové civilizaci?
Moje odpověď zní ano.
První zásadní problém: Odpověď muslimského světa: Ne.
- Mělo mezinárodní společenství morální povinnost - včetně Židů - se o Palestince postarat a zajistit jim nový domov buďto v samotném Izraeli nebo v jiném státě a kompenzovat jim majetek, pokud o něj přišli?
Moje odpověď zní ano.
Kardinální problém: Mezinárodní společenství v této oblasti zcela selhalo.
Z toho plyne vše ostatní.

Historické a morální aspekty Izraele a jeho konfliktu s Palestinci

1) Vznik židovského státu byl do značné míry důsledkem hrůz holokaustu. Všichni čestní lidé samozřejmě přáli Židům nějaké velkorysé odškodnění, bezpečnou domovinu, ve které by byli svými pány a nemuseli se bát dalších pogromů a holokaustů. Problém je, že dosažení tohoto cíle bylo spojeno s obrovským utrpením mnoha lidí (především Palestinců) a nepřímo vedlo k současné celosvětové vlně terorismu.

2) Pokud jde o často uváděný „samozřejmý” nárok Židů na Palestinu jakožto Hospodinem danou „zemi zaslíbenou” - není příliš známo, že velkými odpůrci sionismu a státu Izrael jsou některé skupiny ultraortodoxních Židů, kteří jsou přesvědčeni, že jeho vytvoření je proti Boží vůli, a že skutečný Izrael má být vytvořen až s příchodem Mesiáše.

3) Z mnoha komentářů míváme dojem, že Izraelci jsou morálně v právu, že Palestinci, resp. Arabové jsou teroristé vraždící s oblibou nevinné civilisty, zatímco Izraelci se pouze v nezbytně nutné míře brání. Myslím, že ve skutečnosti jsou z hlediska (ne)morálnosti svého počínání obě strany zcela srovnatelné. Rozdíl je v tom, že Izraelci zabíjejí pomocí moderních zbraní, zatímco Palestinci, kteří je nemají, pomocí primitivnějších zařízení. Zabitému člověku na té či oné straně je asi úplně jedno, jestli ho zabila „chytrá střela” z vrtulníku nebo bomba na těle sebevražedného atentátníka.
V existujícím kolotoči útoků, odvet a odvet za odvety nelze říci, „kdo si začal”.
Nelze zapomínat ani na to, že i Izraelci široce používali ve svém boji za nezávislost proti Britům i proti Arabům teroristických metod.

4) Rozhodně nelze ignorovat to, že počet palestinských obětí izraelských odvetných akcí je vždy několikanásobně vyšší než počet obětí izraelských.

Podle izraelského zdroje B’Tselem bylo v období 29.9.2000 – 31.12.2005 izraelskou armádou zabito 3,386 Palestinců (z toho 676 dětí). 1,008 z nich byli lidé, kteří skutečně bojovali proti Izraeli (včetně házení kamení na vojáky) a 1,185 byli prokazatelně „kolemjdoucí“. Ve stejném období zabili Palestinci 992 Izraelců (z toho 118 dětí). Z tohoto počtu bylo 683 civilistů a 309 izraelských vojáků a policistů.


5) Běžná taktika Izraelců je, že po nějakém teroristickém činu přijedou do vesnice, odkud terorista pocházel, a buldozery zboří domy jeho rodiny a příbuzných. Nebo v odvetu provedou nálet na obydlí či automobil nějakého palestinského předáka a zabijí přitom několik dalších členů rodiny a kolemjdoucích (obvykle pak vyjádří politování). Zdá se mi, že opravdu jediný rozdíl pak je, že Palestinci se nikdy za civilní oběti neomlouvají (říkají, že je to proto, že stejně všichni Izraelci jsou vojáci v záloze).
Izraelci říkají, že za civilní oběti nemohou, protože teroristé se záměrně skrývají mezi civilisty. Myslím, že takový argument těžko obstojí – Britové nebo Španělé jistě také nepoužívali stejný přístup v boji proti svým teroristům... Jistě by ho nepoužili ani Izraelci v případě, že by se stíhaný terorista nacházel na rušné tel-avivské ulici.
Nemyslím, že tento „civilizační“ rozdíl v ochotě formálně se omlouvat je dostatečný, abychom mohli říci, že Palestinci jsou „bad guys“, kdežto Izraelci „good guys“ (zvláště vezmeme-li v úvahu tu výše uvedenou statistiku B’Tselem). Naopak myslím, že je zcela na místě mluvit ze strany Izraele o státním terorismu, zcela srovnatelném s tím palestinským „terorem NGO“.

6) Arabům, resp. muslimům, se také běžně vytýká, že jsou příznivci nebezpečných fanatických náboženských ideologií. To je pro mnohé jistě pravda. Nemělo by se ale zapomínat, že v Izraeli je stále více ortodoxních Židů, kteří požívají značných výhod (nemusí např. na vojnu a neplatí daně, přestože (či právě proto) neuznávají současný světský izraelský stát). Jejich hlavní povinností je studovat Talmud a modlit se. Vliv těchto náboženských extremistů vzrůstá a v jistém smyslu se dají přirovnat k íránským ajatolláhům – je jisté, že kdyby získali rozhodující vliv, změnili by relativně sekulární stát na teokracii fungující na principech obdobných íránským. Moji izraelští vědečtí přátelé vyjadřují z takového budoucího vývoje značné obavy.

7) Často také slýcháme, že o palestinské uprchlíky se měly postarat ostatní arabské státy. To by sice bylo velmi hezké a jistě by to velmi usnadnilo situaci, ale měli bychom si uvědomit, že Arabové nejsou zdaleka jednotným národem (ve stejném smyslu jako třeba Češi nebo Poláci) – ačkoli je spojuje jeden spisovný jazyk, jsou jednotlivé arabské populace odlišné podobně jako různé národy slovanské. Nevím, jestli bychom se v případě nouze ochotně postarali o stovky tisíc vyhnaných srbských nebo běloruských bratří...

Osady a zeď

8) Zásadním problémem, který se objevil v triumfalistickém opojení po „šestidenní válce“ z roku 1967, je kolonizace okupovaných území realizovaná výstavbou židovských osad. Těch je několik stovek, celkem v nich žije téměř půl milionu obyvatel, a některé z nich jsou vlastně regulérní města střední velikosti rozptýlená po celém palestinském území (a také na okupovaných syrských Golanských výšinách). Výstavba těchto osad je v rozporu s rezolucemi Rady bezpečnosti; je evidentní, že se jedná o prostředek, jak si postupně přisvojit i tato území.

9) Samozřejmě se nabízí historická paralela k tomuto postupu – tímto způsobem postupného záboru území vznikly celkem nedávno např. Spojené státy. Bylo to spojeno s krutou genocidou původního obyvatelstva a kupodivu toto není na rozdíl od jiných genocid chápáno příliš negativně – spíše je to prezentováno jako obdivuhodné průkopnictví, jak víme z četby románů a z filmů z Divokého Západu. Možná i proto nachází takováto izraelská politika podporu u Američanů (někdy tichou, ale častěji zcela hlasitou)?

10) Velmi problematická je také nově vybudovaná zeď oddělující Izrael od okupovaných území na západním břehu Jordánu, která by měla sloužit ke chvályhodnému účelu – zabránit pronikání palestinských ozbrojenců na izraelské území. Těžko přijatelné ovšem je, že nestojí na izraelském, nýbrž na palestinském území, a na mnoha místech závažným způsobem narušuje palestinské pozemky a komunikace.

11) Izraelské osady a zeď postavená na palestinském území samozřejmě výrazně zvyšují počet závažných problémů pro jakékoli mírové jednání a provokují palestinské snahy o odvetu.

Manipulativní žurnalistika

12) Je potřeba, abychom se nedali příliš snadno klamat obvyklou jednostrannou propagandou, abychom situaci viděli takovou, jaká skutečně je – tedy nikoli černo-bílá (zlí Arabové a hodní Židé, nebo naopak). Jsme zvyklí dívat se na věci jen z našeho “západního” hlediska; u nás k tomu stále ještě silně přispívá vliv toho, že komunistická politika byla protiizraelská a pro-palestinská – takže nyní většinou “samozřejmě” považujeme za bezvýhradně pravdivý postoj opačný.
Možná se ale situace trochu mění - byl jsem totiž příjemně překvapen velmi objektivními články ve víkedové příloze MF Dnes z 10.5. při příležitosti 60. výročí založení Izraele (J.Fingerland, M.Čejka).
A ještě více mě překvapil skutečně odvážný článek P.Zídka ve víkendové příloze Lidových novin, který končí kacířskými slovy:

„Vinou českých zbraní tu máme militantní stát, který ani za šedesát let své existence nedokázal najít modus vivendi se svými sousedy, nerespektuje mezinárodní právo a diskriminuje své nežidovské obyvatele. Ano, stal se relativně bezpečným útočištěm pro kdysi pronásledované Židy. Ale za jakou cenu?
***
Bez československých zbraní by Izrael pravděpodobně nevznikl. Nebylo by to ale pro svět nakonec lepší?“

(Odpověď na něj z pera Františka Bányaie, předsedy Židovské obce v Praze, byla však tristně jednostranná...).

Samozřejmě nemá žádný velký smysl říkat „co by bylo, kdyby...“. Mnohem důležitější je, abychom byli schopni racionálně a nepředpojatě o tomto komplikovaném problému uvažovat, a hlavně, aby zodpovědní politici dokázali nakonec ten obrovský problém nějak racionálně vyřešit (jestli je to ještě vůbec možné...). Je samozřejmé, že Izrael musí existovat, že není možné jej jakkoli „zrušit“.



Skutečný antisemitismus?

13) Čas od času slýchám upozornění na vznik nějaké další aktivity, která má bojovat proti antisemitismu v této zemi. Myslím, že prakticky žádný takový antisemitismus u nás dnes neexistuje. Naprostá většina Čechů si Židů váží a sympatizuje s nimi, je si dobře vědoma hrůz holokaustu. Většina Čechů „fandí“ Izraeli. Když se řekne Žid, většině lidí se asi vybaví Albert Einstein, Sigmund Freud, Franz Kafka či Arnošt Lustig (a snad aspoň některým také Ježíš a apoštolové...). V českém prostředí není nyní židovství nějakým stigmatem, ale spíše něčím exkluzivním, co nositeli přináší spíše určité výhody.
Naproti tomu existuje značná averze vůči Arabům a muslimům. Docela běžně se setkávám s označením „Arabák“ nebo „Arabáč“ (často i psaným s malým „a“ na začátku...). Hanlivý název Židů tvořený podle stejného vzoru, který se vyskytoval v nacistických textech, je dnes bohudík společensky zcela neúnosný.
Měli bychom ovšem pamatovat, že i Arabové jsou semitským národem, a že tedy ony protiarabské nálady jsou vlastně dnešním skutečným antisemitismem, značně připomínající dávný „klasický“, protižidovský.
V diskusi pod mým minulým článkem se skutečně objevila řada protiarabských a protimuslimských výkřiků, které jako by vypadly z Árijského boje, jen byly zaměřeny proti jinému semitskému etniku...

14) Jako jasný důkaz nadřazenosti Židů tito lidé uvádějí do očí bijící kontrast mezi prosperujícím státem Izrael, který změnil dřívější pustiny v kvetoucí sady, a zcela zaostalými a živořícími palestinskými územími. Vykládají to jednak jakýmisi genetickými, či snad až nadpřirozenými vlivy, jednak pracovitostí Židů kontrastující s leností Arabů.
Takové srovnání je samozřejmě velmi nespravedlivé – podstatnou část židovské imigrace tvořili vysoce vzdělaní Evropané, kteří navíc požívali enormní všestranné zahraniční pomoci. Stát čistě „domorodých“ orientálních Židů by jistě tak skvělý nebyl...

Závěry

Většina Evropanů (včetně mě) má instinktivně sympatie k „civilizovanému“ a „západnímu“ Izraeli a mnohem méně sympatií ke kulturně mnohem odlišnějším Arabům resp. i mnoha jiným muslimům, zvláště po několika barbarských teroristických útocích proti Američanům a Evropanům.

Nicméně ani pro námi obdivovaný Izrael, ani pro celý svět není přece možné, aby přežíval další desítky a snad stovky let za cenu nespočetných obětí a nesmírných nákladů pro celý svět jako obrovská pevnost obklopená stále rozzuřenějšími nepřáteli, kteří obracejí svoji frustraci i proti nejužším spojencům Izraele.

Dosavadní taktika důsledné a mnohonásobně silnější odvety po jakémkoli palestinském resp. muslimském teroristickém útoku je zjevně kontraproduktivní. Takový přístup („metoda Lidice“) by asi dobře fungoval proti Čechům, kteří by se rychle nechali zastrašit a ohnuli by se.
V případě Palestinců a ostatních arabských a muslimských národů to tak zjevně nefunguje – zboření domu teroristovy rodiny nebo zabití části jeho rodiny při odvetné akci jen mnohonásobně rozmnoží řady ke všemu odhodlaných nepřátel.
Důsledným řešením by tak ovšem bylo jen vyhubení všech těchto potenciálních nepřátel po starozákonním vzoru. To ale (snad) opravdu dnes nepřipadá v úvahu...

Současná izraelská (ale i americká) taktika mi trochu připomíná iracionální přístup „zásadového“ rváče, který se chlubí tím, že protivníkovi přerazil čelist, i když si přitom zlomil ruku...
Takže nejen z nějakých vznešených morálních, ale především zcela pragmatických důvodů, by se mělo od dosavadní taktiky "dvě oči za oko, tři zuby za zub" upustit. Je totiž kontraproduktivní...

Jsem přesvědčen, že řešení ve skutečnosti každý dávno zná. Obě strany konfliktu by musely být opravdu odhodlaným tlakem celého světa (především USA) přinuceny k tomu, aby se vzájemně uznaly jako dva nezávislé státy, Izrael v hranicích z roku 1967 (případně s dohodnutými spravedlivými územními výměnami). Izrael by se samozřejmě musel vzdát všech okupovaných území včetně východního Jeruzaléma, opustit všechny osady na západním břehu Jordánu a Golanských výšinách a přijmout část Palestinců živořících v uprchlických táborech. Nově vzniklý palestinský stát by musel dostat masivní, dlouhodobou a skutečně účinnou pomoc a la Marshallův plán ve výši stovek miliard dolarů (pouhý nepatrný zlomek dosavadních nákladů na konflikt). Samozřejmým předpokladem by bylo jednat i s „teroristy“; hrdá zásada vyslovená např. naším statečným Milošem Zemanem („S teroristy se nejedná, s teroristy se bojuje“) sice hezky zní, ale ve většině případů k ničemu nevede. Zvláště pokud se zúčastněné strany považují vzájemně za teroristy a jsou o své pravdě hluboce přesvědčeny...

Takové řešení je ovšem založeno na asi naivním předpokladu, že stabilní mír na Středním (nebo se má říkat Blízkém?) Východě všichni zúčastnění opravdu považují za žádoucí. Obávám se, že tomu tak není. Prosťáčkovi jako já by se mohlo zdát, že USA by se měly snažit být co nejvíce zadobře s muslimskými zeměmi disponujícími ropou a plynem.
Ale nedávno jsem někde četl pojednání nějakého vysloužilého amerického diplomata o tom, že právě v takové oblasti je výhodné udržovat konfliktní situaci a těžit z ní (např. hrou na nezbytného zprostředkovatele).
A hlavně – tento konflikt je pravým požehnáním pro vojensko-průmyslový komplex USA (ale i jiných zemí) a je přímo skvělou náhradou za skončenou studenou válku se Sovětským svazem. Takže je docela možné, že pro mnohé enormně vlivné lidi je žádoucí nikoli tento konflikt uhasit, ale naopak si jej pečlivě udržovat, ba dokonce rozšiřovat jakousi „palestinizací“ dalších zemí, jako je Irák, Afghánistán, v budoucnu možná Írán... Takový „konflikt civilizací“ se může krásně protáhnout na mnoho desítek let a přinést obrovské a dlouhodobě stabilní zisky bez rizika byť jen vzdáleně srovnatelného s rizikem během studené války.

Třeba se ale přece jen za čas najde nějaký osvícený americký prezident, který si vzpomene na prorocké varování D.Eisenhowera, dá přednost zájmům většiny Američanů i celého světa, a mírové řešení prosadí...
Horší bude, když se řešení najde až po nějakém dalším obrovském a zničujícím konfliktu, po jehož skončení se zase slavnostně sejdou naši diplomaté a přijmou něco jako již kdysi:
„MY, LID SPOJENÝCH NÁRODŮ, JSOUCE ODHODLÁNI uchrániti budoucí pokolení metly války, která dvakrát během našeho života přinesla lidstvu nevýslovné strasti, prohlásiti znova svou víru v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osobnosti, v rovná práva mužů i žen a národů velikých i malých, vytvořiti poměry, za nichž mohou býti zachovány spravedlnost a úcta k závazkům plynoucím ze smluv a jiných zdrojů mezinárodního práva a podporovati sociální pokrok a zlepšovati životní úroveň ve větší svobodě,
A K TOMU CÍLI pěstovati snášenlivost a žíti spolu vzájemně v míru jako dobří sousedé, sjednotiti své síly k zachování mezinárodního míru a bezpečnosti, přijmouti zásady a zavésti metody zajišťující, aby ozbrojené síly nebylo užíváno leč v společném zájmu, a používati mezinárodního ústrojí na podporu hospodářského a sociálního povznesení všech národů, ROZHODLI JSME SE SDRUŽITI SVÉ ÚSILÍ, ABYCHOM DOSÁHLI TĚCHTO ZÁMĚRŮ....“

********************************************************************************
A nakonec ještě některé zajímavé citáty:

Moše Dajan (bývalý izraelský ministr obrany a premiér):
"Naším osudem je žít v permanentním stavu boje proti Arabům... Po celé století Návratu na Sión pracujeme na dvou věcech: budování země a budování národa.... To je proces expanze, více Židů, více osad... To je proces, který ještě nedosáhl konce..... Naším úkolem není dosáhnout tohoto konce. Úkolem je přidat naši vrstvu....“

David Ben Gurion (bývalý izraelský premiér, zakladatel Izraele):
“Kdybych byl nějakým arabským vůdcem, nikdy bych se nesmířil s Izraelem. Je to přirozené: sebrali jsme jim jejich zemi... pocházíme z Izraele, ale před dvěma tisíci let, a co je jim po tom? Byl antisemitismus, nacisté, Hitler, Osvětim, ale bylo to jejich vinou? Oni vidí pouze jedno: přišli jsme sem a ukradli jsme jim jejich zemi. Proč by to měli akceptovat?”

Ehud Barak (bývalý izraelský premiér):
“Vstoupil bych do nějaké teroristické organizace” (odpověď na otázku izraelského novináře, co by dělal, kdyby se narodil jako Palestinec)

Patrick Seale (přední britský publicista zabývající se Středním východem)
Jak je dobře známo, zrod Izraele v letech 1947-1948 byl doprovázen nuceným vyhoštěním tři čtvrtě milionu Palestinců z jejich vlasti zděděné po předcích. Tehdy spáchané masakry a další zločiny – masivní konfiskace půdy a majetku, zničení celé společnosti – mohly být odpuštěny a mohlo dojít ke smíření, pokud by Izrael uznal svou odpovědnost za vytvoření problému uprchlíků, snažil se uprchlíky odškodnit a některým dovolil návrat do jejich domovů.

... často se zdá, že izraelský ocas vrtí americkým psem.

Ve své současné podobě Izrael vypadá, jako by potřeboval dalších šedesát let, aby pochopil, že bezpečnost Středního východu je nedělitelná – jinými slovy, že nemůže sám získat bezpečnost za cenu ztráty bezpečnosti svých sousedů.

Uri Avnery (dlouholetý člen izraelského parlamentu, zakladatel hnutí Guš Šalom):
... koncept jedinečnosti Holocaustu může vést k ohavné perverzi. Mnozí mezi námi argumentují, že se po nás nepožadují žádné morální zábrany, neboť „po tom, co nám udělali“ nás nikdo nemůže učit, co je, či není dovolené. „Po Shoah“ máme povinnost dělat všechno pro to, abychom zachránili židovské životy, i nečestnými prostředky. Máme povolené používat památky Holocaustu jako nástroje naší zahraniční politiky, od té doby, co je Izrael „státem přeživších Holocaust“. Máme povoleno potlačovat všechnu kritiku našeho chování od té doby, co je samozřejmé, že všechny kritiky jsou antisemitistické. Máme dovoleno nafouknout každý nepodstatný incident, jako je namalování svastiky na židovském náhrobku, abychom vyzkoušeli, zda „se antisemitismus zvyšuje“ ve světě a spustili poplach.
Chci říci, že nyní, 60 let po skončení Holocaustu, je část vyrůst z tohoto všeho. Přišel čas změnit památku Holocaustu jako výlučně židovské záležitosti v majetek všech lidí světa.
..........
Dlouhá židovská historie jako obětí vražd, perzekucí nás nesmí přimět k zabalení nás samotných do kultu sebelítosti, ale naopak by nám měla dodat kuráž, abychom se ujali vedení celosvětového boje proti rasismu, předsudkům a stereotypům, které začínají s podrážděním hanebnými demagogy a mohou skončit genocidou.

Diskutér s nickem „Není to tak trochu chucpe?“ (pod článkem pana Tomského):

Můj dědeček - původem polský žid - odmítl v poválečném období odejít do Izraele, přestože mu to jeho přátelé nabízeli, protože zjistil, že v Izraeli jsou též podupávána lidská práva, proti čemuž s nasazením života jako mladík v odboji dělal, co mohl. Znechucen propagandou nikdy neuznával sionismus, protože si nikdy nedovolil považovat se za vyvoleného a stavět život svůj nad život jiného člověka. ...... Ne každý žid je fanatický sionista, ne každý Němec nacista, ne každý Čech zloděj a ne každý Palestinec terorista. Je potřeba to mít na paměti a najít v sobě zbytky humanity, kterou u některých z vás jaksi postrádám.


Dodatek (22.5.):
Požádal mě pan Leo Pavlát, abych zde zveřejnil odkaz na jeho článek v LN, který je reakcí na mnou zmiňovaný článek P.Zídka - článek p. Pavláta je zde