Minulý týden uplynul rok od mého prvního blogového příspěvku (zde).
Sepsal jsem za tu dobu asi až moc těch článků (viz přehled zde) a ztratil tím hodně času, který jsem mohl věnovat něčemu užitečnějšímu (vědě, četbě, hraní s vnoučaty). Ale beru to jako svého (v podstatě jediného) koníčka – místo abych šel na fotbal, v sobotu nebo v neděli sednu a sepisuji svoje moudrosti (mektologické, jak by řekl kolega Havel...).


Co mi to psaní přineslo? Asi jsem si hlavně sám pro sebe lépe ujasnil a zformuloval některé své názory. Potěšilo mě souznění s mnoha čtenáři, kteří na mé psaní reagovali pozitivně, ale i diskuse s těmi, kteří měli názory jiné a svoji kritiku vyjádřili slušně. Méně mě těšily mírně řečeno neslušné reakce jiných, ale bylo jich spíše méně, než jsem očekával (nenávist a zloba některých čtenářů mě ale přece jen zarazila). Velkou zásluhu na kultivaci diskuse a eliminaci sprostot má samozřejmě pan Stejskal, kterému tímto velice děkuji.

Za ten rok mi bohužel asi dost ubylo toho optimismu, který jsem vyjádřil názvem svého prvního článku („Zaplať Pánbůh, že to není horší...“).
Dnes bych použil spíše názvu jako „Musí to být opravdu tak špatné?“, alespoň ve vztahu k dnešní politické situaci.
Co všechno špatného se za ten rok stalo?

1) Česká politika sestoupila do hlubin opravdu netušených (vláda pomocí přeběhlíků, destrukce Ministerstva školství stranou Zelených, arogance Ministerstva zdravotnictví, neuvěřitelné aktivity justičních orgánů ve věci p. Čunka, totální zpolitizování Ústavního soudu). Po Velké listopadové revoluci bych nikdy bych nevěřil, že za 15-20 let budeme na naše demokraticky zvolené politiky pohlížet s úplně stejným despektem jako na ty komunistické...

2) Premiérské vyznamenání dostali a jako mravní vzor jsou nám a našim potomkům představováni mírně řečeno kontroverzní členové skupiny bratří Mašínů. A Senát je každoročně navrhuje i na vůbec nejvyšší státní vyznamenání...

3) Nadále platí (a zřejmě už navždy bude platit) ostudný lustrační zákon.

4) Zelení nadále úspěšně blokují rozvoj jaderné energetiky a připravují tak našim potomkům těžké problémy v budoucnosti.

5) Vláda nadále prosazuje nesmyslný projekt brdského radaru a brání referendu o této věci. To, že proti radaru je 70% občanů, je uváděno jako důkaz jejich hlouposti (kupodivu zhruba stejný počet občanů měl negativní názor na předlistopadový režim...).

6) Naše vláda hanebně porušila své závazky a principy mezinárodního práva a uznala tzv. republiku Kosovo.

7) Stále se zhoršuje spousta evidentních špatností, které by šlo řešit téměř jako mávnutím kouzelného proutku, kdyby byla „politická vůle“ (resp. spíše kdyby zmizena zákulisní korupce) – mám na mysli neuvěřitelný počet provozoven hazardních her, veřejně provozované prostituce, legálně provozovaných „zastaváren“ a „výkupen barevných kovů“, které slouží především k výkupu kradeného zboží. Pravidla silničního provozu po přechodném zlepšení po přijetí nového zákona se opět masivně nedodržují a na silnicích umírá spousta lidí. Nepřestávám žasnout, jak je možné, že policie a justice nejsou schopny řešit ani takovéto záležitosti...
Zdá se, že nám někdo úspěšně namluvil, že všechno toto je nezbytnou daní za politickou svobodu a že omezování těchto věcí by bylo „bolševické“.

8) Nevidím ani náznaky toho, že by se politikové snažili o podstatné zlepšení úrovně státní správy. Jak to, že třeba ve skandinávských zemích státní instituce fungují velmi dobře? Čekal bych, že právě zásadní zlepšení úrovně v této oblasti bude naší nejvyšší prioritou. Namísto toho neustále slyším, že prostě stát dobře fungovat nemůže, a proto je jediným řešením pokud možno vše privatizovat.

9) Žádné důvody pro optimismus nepřináší ani mezinárodní politika. Irák, Afghánistán, Palestina, Guantánamo, Darfúr, Kosovo, úpadek černé Afriky... Jako „neřešitelný“ se jeví třeba problém rekordní produkce opia v Afghánistánu. Jak to, že západní země, které už několik let tvrdí, že chtějí zásadně změnit tuto zemi, prostě nevykoupí od tamějších zemědělců celou jejich produkci za výhodnou cenu? Asi by to nebylo dostatečně tržní řešení...

Doufám, že za rok budu moci být optimističtější – třeba se do té doby dočkáme lepší vlády a svět lepšího amerického prezidenta?