Minulou sobotu jsem v Roudnici nad Labem absolvoval abiturientské setkání po 40 letech. Maturovali jsme na tehdejší Střední všeobecně vzdělávací škole (SVVŠ) v památném roce 1968. Letí to...
Přišla řeč na všechno možné, a samozřejmě také na politiku. Vláďa Adamec, se kterým jsem seděl celé tři roky v lavici, se pochlubil angažovanou básničkou, kterou složil pro svoji vnučku:

Pláče, pláče mininko - já se bojím, maminko!
Dudlaj, dudlaj, dudlajda, já se bojím Al-Kajda.
Al-Kajda se neboj, dítě, Amerika ochrání tě!

Vláďa říkal, že inspirací mu byla básnička, kterou v 80. letech přinesla ze školy jeho dcera a která zněla:

Tatínku, tatínku, já se bojím Pershingů.
Neboj ty se, milé dítě, SS-20 ochrání tě.

Tempora mutantur, avšak angažovaná umělecká tvorba nadále vzkvétá. A to je dobře! Myslím, že Vláďova báseň zaujme v historii českého umění velmi čestné místo hned vedle pověstné písně zpívající paní ministryně.
A vůbec, neměli bychom obnovit třeba sokolovský festival politické písně?