Musím říci, že se mi čím dál méně zamlouvá nynější styl demokratické politiky založený na permanentním vzájemném osočování politiků a politických stran.

Jít si po krku

Už od 90. let opozice vždy přesvědčuje veřejnost, že vládnoucí strana či koalice jsou nebezpečnými škůdci, ba dokonce vlastizrádci, kterých je potřeba se co nejdříve zbavit. Totéž ovšem tvrdí ti, kteří vládnou, o opozičnících a varují voliče před hrůzami, které by nastaly, pokud by se po příštích volbách dostali k moci. Obzvláště odpudivě se tahle praxe projevila během nedávno vrcholící covidové krize, kdy opozice účinně spolupracovala s koronavirem proti vládě. Tohle neúnavné rozeštvávání společnosti by samozřejmě nebylo možné bez intenzivní spoluúčasti médií. Není pak divu, že ve společnosti silně (a asi čím dál tím silněji) rezonuje názor, že vlastně všichni politici jsou lumpové. Taková situace je živnou půdou pro vznik krátkodechých protestních stran a hnutí a vyvolává až obavy z postupného rozkladu našeho politického systému. Kdyby mi někdo počátkem těch optimistických 90. let řekl, že česká politika takto neuvěřitelně zdegeneruje jen do hádek o to, kdo je větší grázl, vysmál bych se mu jako zakyslé “staré struktuře”. Ty vzájemné agresivní útoky politických stran jsou přitom docela absurdní - ať je totiž u moci kterákoli z těch několika relevantních stran, mění se vždy nanejvýše pouze celkem nepodstatné detaily. Kdybych byl nějakým zcela nezaujatým pozorovatelem vysazeným zde z UFO neschopným sledovat zdejší sdělovací prostředky, prostě bych v praktickém životě nepoznal, jestli právě vládne ten či onen politický subjekt.

Obávám se, že funkcionáři vládnoucích stran věnují většinu svého času nikoli vládnutí ve prospěch občanů, ale spíše vnitrostranickým bojům, pomlouvání těch ostatních a dokonce bojům s koaličními partnery. Myslel bych si, že pokud vznikne koalice, tak bude fungovat jako solidní partnerství bez vzájemného osočování a podrazů. Jsem překvapen, že i někteří moji blízcí známí se domnívají, že tak je to správné, že v demokracii si mají politikové a politické strany „jít po krku“.

Odstrašujícím příkladem pro mě byl poslední rok předchozí koaliční vlády vedené Bohuslavem Sobotkou, kdy premiér a jeho strana neustále bušili do Andreje Babiše kvůli jeho trestnímu stíhání. Sobotka a spol. si mysleli, že tím vyřídí svého nejsilnějšího politického konkurenta (ale současně i hlavního koaličního partnera). Zle se ale přepočítali – tato jejich strategie se ukázala jako kontraproduktivní a nakonec vedla ke vpravdě katastrofálnímu volebnímu výsledku ČSSD.
Samostatnou kapitolou jsou dlouhé a nákladné předvolební kampaně (pořád ale zaplať Pánbůh ještě ne tak dlouhé a vypjaté jako třeba v Americe), ve kterých se působí hlavně na emoce voličů. Důležité nejsou kvalitní volební programy (předpokládá se, že ty stejně skoro nikdo nečte), ale laciná a často dosti stupidní hesla a ostouzení protivníků. Musím říci, že v akademickém prostředí, na jaké jsem zvyklý, se takto většinou nechováme - volby ředitelů ústavů, děkanů či rektorů probíhají daleko důstojněji.

Co s tím?

Nedělám si iluze, že by byla šance tenhle nepěkný stav nějak radikálněji změnit k lepšímu, ale aspoň si mohu na toto téma trochu zafantazírovat. Takže:

1) Kdyby bylo po mém, snažil bych se maximálně omezit, či spíše přímo zakázat, negativní volební kampaň, snažil bych se nastavit pravidla tak, aby se zásadně omezila ta heslovitá stupidita a plakáty s usměvavými krasavci, a položil se důraz na programové aspekty. K přísnému posuzování etiky předvolebního boje bych ustavil komisi s rozsáhlými pravomocemi (podobnou komisi regulující etičnost reklam a rozhlasového a televizního vysílání, ale s mnohem přísnějšími standardy). Vím, že to zní naivně, a že mě někteří obviní z pokusu o útok na „svobodu“, která musí být neomezená, ať to stojí cokoli. Vím, že to tak asi není nikde na světě. Ale byl bych docela rád, kdybychom měli jednou jako první na světě něco pozitivního...

2) Drasticky bych omezil výši přípustných nákladů na kampaň.

3) Nějak bych omezil možnost zakládání nových politických subjektů. Musím se přiznat, že docela souhlasím s názorem prezidenta Zemana, že by nám klidně stačily dvě politické strany – jedna pravicová, druhá levicová; já bych možná přidal ještě jednu jakousi středově technokratickou, bez výraznějších ideologických ambicí. Dává mi jen málo smysl, že se líhnou nové a nové politické subjekty, které se programově liší jen nepatrně od jiných již existujících, nebo které jsou úzce „monotematické“. Když se nad tím tak zamyslím, tak mi teď ani ta proklínaná „Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřená mezi Českou stranou sociálně demokratickou a Občanskou demokratickou stranou“ z roku 1996 (tedy proslulá „oposmlouva“) už nepřipadá tak zavrženíhodná jako kdysi. Takovéto radikální změny by ovšem musely proti svým nejvlastnějším zájmům provést ty současné politické strany prolezlé mnohými neduhy. Nedovedu si představit, co by se muselo stát, aby to udělaly a „vypustily si svůj rybník“ podobně, jako to udělala KSČ před dvaatřiceti lety – snad jen repríza týdne statisícových demonstrací z listopadu 1989, generální stávka, tlak nějakého masového hnutí a la Občanské fórum, atd. Jako racionální realista bohužel nemyslím, že se něco takového stane (ale - právě tak jsem si to nemyslel ještě v roce 1988...).

4) Přál bych si, aby ministři byli odborníky v příslušném oboru. Ano, vím, že se říká, že to není potřeba, že ve vládě sedí hlavně proto, aby hájili politickou linii své strany. Ale pamatuji se také, že za vlády komunistů jsme žehrali na to, že nám vládnou kariéristé vyzbrojení hlavně „rudou knížkou“ namísto odborné zdatnosti. Obávám se, že to teď není o moc lepší – jen těch barev oněch stranických průkazů je víc…

5) Za zásadní problém naší společnosti považuji to, že nemáme jako celá společnost, ale dokonce jako jednotlivé politické strany, žádný atraktivní, jasně formulovaný cíl, ke kterému chceme směřovat. Já bych si takový cíl dovolil navrhnout – dělat systematicky vše pro to, aby u nás všechno fungovalo tak, jako v nejvyspělejších zemích světa, tedy ve Skandinávii. Chtělo by to sepsat si konkrétní seznam všech oblastí, kde za Skandinávci zaostáváme, a stanovit si způsob a časový plán, jak je dohnat. Kdyby to šlo, najal bych tisíc švédských, finských, norských a dánských poradců, pod jejichž dohledem by se taková několikaletá obdoba akce „přistání na Měsíci“ konala. Mnoho čtenářů si teď asi nad mojí naivitou ťuká na čelo a chce mě poučit, že něco takového je nesmysl, protože o všechno se přece postarají automaticky tržní mechanismy a to tvrdé soupeření mezi stranami, straničkami a hnutími. Myslím, že pokus o takový přístup „dohnat a předehnat“ se už před pár lety objevil – docela se mi líbila knížka Andreje Babiše „O čem sním, když náhodou spím“. Autor tam správně vyjmenoval řadu bolavých problémů a představil vizi jejich řešení do roku 2035. Jen se mi zdá, že tenhle v podstatě docela konkrétní programový dokument se doposud nezačal skutečně systematicky plnit. Třeba je to jen tím, že do toho vlezl ten covid…

6) Při snahách o nápravu našeho pokaženého politického systému by bylo v první řadě potřeba, aby zodpovědní politici brali jako naprostou samozřejmost to, že stát může a musí dobře fungovat. Místo toho ale stále ještě často slýchám obehranou pravicovou mantru, že „stát dobře fungovat z principu neumí“, že všechno, co stát dělá, zákonitě musí dělat hůře než nějaký privátní subjekt, že je tedy třeba všechno zprivatizovat a státu nenechat na starosti téměř nic. Pro výstrahu jsem si uložil jeden takový citát z pera známého publicisty z doby před více než 10 lety: „Vláda je parazitní orgán, který s nulovou efektivitou zajišťuje některé z elementárních funkcí státu. O náš blahobyt nebo ne-blahobyt se stará soukromý sektor. Co je ve státních rukou, funguje špatně, pokud vůbec. Platí to o vládách sociální demokracie stejně jako o vládě občanských demokratů”. Jsem hluboce přesvědčen, že to je naprosto zhoubná idea. Principiálně negativní vztah ke státu (a řeči o daních coby "státní loupeži") můžeme kupodivu slyšet ze dvou zdánlivě velmi odlišných stran politického spektra – od ultralevicových radikálů-anarchistů a důsledných pravicových liberálů. Dobře se pamatuji, že v povinném vysokoškolském předmětu "vědecký komunismus" jsme se učili poučku o postupném odumírání státu s příchodem komunismu (která nám v kontextu se zkušeností „reálného socialismu“ připadala obzvlášť absurdní)...

Závěrem - samozřejmě můžeme na dnešní situaci pohlížet i optimističtěji (“zaplať pánbůh, že to není horší”), starat se jen o své a odpustit si zbytečné starosti o to, oč lepší by to tady mohlo být. Vždyť ve srovnání s velkou většinou zemí světa se tady přece jen dá žít docela dobře, takže o co jde?

*****************************************

Zkrácená verze tohoto textu vyšla 29.7.2021 v Lidových novinách pod názvem "Fantazírování o demokracii"