Onen rok byl pro mě ve všech ohledech „annus mirabilis“ – v červnu jsem maturoval na SVVŠ (tak se tehdy nazývalo gymnázium) v Roudnici nad Labem, dostal jsem se bez problémů na vysněnou Přírodovědeckou fakultu UK a někdy od března jsem fascinovaně sledoval neuvěřitelný politický vývoj, kterým jsem byl naprosto nadšen. Zdálo se nám tehdy, že se před námi otevírá fantastická budoucnost, naivně jsme si mysleli, že dubčekovský „socialismus s lidskou tváří“ je to, co vyřeší neduhy světa. Opravdu jsme si v těch několika jarních měsících připadali jako nejsvobodnější národ světa, opravdu jsme doslova milovali tehdejší představitele „strany a vlády“ i odvážné novináře a spisovatele.

Počátkem srpna jsme se spolu se dvěma kamarády z „gymplu“ vypravili na vandr do Bulharska a Rumunska. Do Burgasu jsme dojeli vlakem a pak jsme se stopem přemísťovali po pobřeží, spali pod širákem (a občas s tím měli potíže s bulharskou milicí). Jednou nás v Sozopolu zadrželi a předvedli na služebnu. Výslech se změnil ve dvouhodinovou politickou diskusi (pochopitelně v ruštině, však jsme z ní před dvěma měsíci maturovali), ve které jsme ohnivě hájili náš skvělý „socialismus s lidskou tváří“, zatímco milicionáři říkali, že čechoslováci zrazují socialismus a že to brzy špatně dopadne.

Potom jsme stopem odjeli do Rumunska, ve kterém tehdy vládl mladý, sympatický a vůči SSSR poněkud odbojný Nicolae Ceaucescu. Lidé nám tam vyjadřovali sympatie, a tak jsme byli ochotni vidět, že je to tam všechno „objektivně“ mnohem lepší než v Bulharsku.

Od černomořského pobřeží jsme se vydali stopem na cestu zpět do naší progresivní vlasti. V Kluži jsme se v hospodě potkali s člověkem, který říkal, že je nevlastním bratrem Vasila Bilaka; neodvážili jsme se mu říci, jak málo sympatický nám tento politik je, a oportunisticky jsme mu jen říkali, že je „velmi důležitý“ – odměnou nám bylo, že nás vzal přespat k sobě domů do pokoje pro hosty, který byl na rozdíl od zbytku bytu skutečně parádně zařízený.

Na rumunsko-maďarské hranice jsme dorazili 20. srpna velmi brzy ráno. Hraniční přechod byl ještě uzavřen a motali jsme se okolo něj tak nešikovně, že na nás vyběhl rumunský voják s namířeným samopalem a předvedl na strážnici. Nastalo vzrušené telefonování a za 20 minut přijeli dva důstojníci, kteří uměli na rozdíl od vojáka rusky. Rychle se vysvětlilo, že nejsme maďarští špioni, kteří právě pronikli ze spřátelené lidově demokratické země, ale že se pokoušíme dostat se směrem právě opačným.

V nejbližším maďarském městě jsme už únavné cestování stopem a spaní v pankejtě vzdali a za poslední peníze jsme zakoupili vlakovou jízdenku do Prahy. Už za tmy jsme dorazili do Budapešti (tam nám vlak málem ujel, když jsme si na peróně kupovali něco k jídlu) a pak už jsme zmoženi únavou spali až do Prahy, kam měl náš vlak dorazit něco po páté ráno (později se ukázalo, že to byl poslední vlak, který ještě projel přes hranice). Kolem čtvrté ráno jsem v polospánku zaslechl z chodbičky řeči jakéhosi pána o vojácích a tancích, ale myslel jsem si, že je to jen nějaký sen.

Když jsme vystoupili na Hlavním nádraží, bylo to jako v nějakém válečném filmu – po ulicích jezdily tanky, ale i náklaďáky, na jejichž korbě mladíci mávali zkrvavenými československými prapory. Na křižovatce Na Florenci stálo před semaforem několik aut; poslední z nich byl malý fiat. Hned za ním stála kolona tanků. Ten první troubil a dával najevo, že chce okamžitě projet a že ho nějaký semafor nezajímá. Po chvilce tank na fiata prostě najel, řidička v poslední chvíli vyskočila a kolemstojící už jen pomohli odnést placaté auto na chodník…

Na Václaváku byla spousta tanků a skoro se tam nedalo vydržet pro štiplavý kouř z jejich výfuků. Kolem tanků byla spousta lidí, kteří s vojáky vzrušeně diskutovali – ti však evidentně příliš nechápali, o co jde. Někteří lidé na tanky vyskakovali, krumpáči se snažili proděravět sudy s palivem, jiní zase zaplétali do pásů tlustá ocelová lana – bylo s podivem, že je vojáci nepostříleli… Šokující byl pohled na čerstvé díry v průčelí Národního muzea. Střelba se ozývala neustále, zvláště od rozhlasu. Snažil jsem se tam dostat, ale naštěstí se mi to pro nesmírný nával lidí nepodařilo.

Na Staroměstském náměstí se mi naskytl vskutku neobvyklý pohled – bylo tam rozmístěno několik protiletadlových kanónů s pětimetrovými hlavněmi. Dal jsem se tam do řeči s nějakým kapitánem; rozčileně jsem se ho ptal – „Jak dlouho tady budete?“ Podíval se na mě s opovržením (vypadal jsem po těch třech týdnech cestování stopem opravdu jako vagabund – špinavý, vlasy na ramena…) a řekl: „Dokud tady budou takoví, jako ty“. Vlastenecky jsem mu namítal, že je to přece naše země, ale moc to na něj nezapůsobilo.

Potom jsem se prozaicky dopravil autobusem (kupodivu i v ten den jezdily!) do podřipské vesnice Straškova, kde jsme s rodiči bydleli. Maminka už samozřejmě skoro omdlévala hrůzou, kde asi jsem…

Není bez zajímavosti, že pro naši rodinu byl 21. srpen vždy významným dnem – toho dne se v roce 1951 totiž narodil můj mladší bratr. Takže mě uvítal sdělením, že letos se na oslavu jeho narozenin dokonce střílelo…

To, co následovalo potom, bylo nejprve docela heroické - věřili jsme, že si naši milovaní představitelé budou stát na svém, že vypukne mimořádný 14. sjezd KSČ, který jarní reformy ještě zradikalizuje a „bratrské vstupce“ vypudí, ale po týdnu už začalo jít všechno s kopce, i když jsme si ještě několik měsíců dělali iluze. Nejméně do května příštího roku bylo totiž poměrně svobodno – dobře si pamatuji, že dokonce ještě v červnu jsme spolu s několika dalšími kolegy-studenty ve veřejném autobusu rozjařeně zpívali na melodii „Johna Browna“ slova velmi žalovatelná (cosi o tom, že ráj na zemi nastane teprve až se Gustávu Husákovi, Brežněvovi a komunistům stane cosi velmi nepříjemného - je mi až žinantní ta krvelačná slova opakovat).
Pak ale v dubnu 1969 nastoupil místo Dubčeka Husák, a v srpnu 1969 už do demonstrantů stříleli „naši“ milicionáři, vojáci a esenbáci (a Dubček, coby předseda Národního shromáždění, to schvaloval…).

Na tohle, a všechen ten hnus, který následoval, ale už opravdu raději ani nevzpomínat…

Ještě že i v SSSR se 15 let poté objevil jakýsi nový Dubček a v roce 1989 jsme se přece jen dočkali, a to dokonce něčeho podstatnějšího, než „socialismu s lidskou tváří“ pod vedením „hodných komunistů“…
V srpnu 1968 ale nikdo nečekal, že to bude trvat tak dlouho (na druhé straně, třeba v roce 1985 zase nikdo nečekal, že to „praskne“ tak brzy).

P.S.
Nemohu si odpustit jednu aktuální poznámku. Od některých komentátorů teď slýcháme, že to, co se teď děje v Gruzii, je vlastně opakování československého srpna 68.
Promiňte, ale tehdy k nám „bratrské armády“ nepřišly poté, co jsme tady pobili dva tisíce civilistů na sporném území… To srovnání mi proto připadá skutečně, ale skutečně velmi nemístné…A smekám před panem prezidentem, který měl opět odvahu říci pravdu - podobně jako nedávno o Kosovu.