Kdo nese zodpovědnost za oběti etnických konfliktů?

19. 08. 2008 | 09:26
Přečteno 13144 krát
Před nedávnem došlo k intervenci ruských jednotek v Jižní Osetii. Bylo velmi zajímavé a poučné sledovat reakce (resp. absenci reakcí) různých novinářů a politiků. Snahy o manipulaci veřejného mínění leckdy zase dosahovaly kojzarovských hlubin, které pamatujeme z dob „reálného socialismu“. Obzvláště mě zaujalo (nutno přiznat ojedinělé) vysvětlení, že gruzínská armáda přišla osvobodit Osetince od nenáviděné proruské diktatury a zavést v odštěpenecké provincii konečně kýženou demokracii, která již v zemi se Stalinovými pomníky a Stalinovými náměstími spolehlivě panuje.

Je jisté, že Jižní Osetie je součástí Gruzie v jejích mezinárodně uznaných hranicích - právě tak, jako třeba Čečensko součástí Ruska, Kosovo součástí Srbska, Podněsteří součástí Moldávie, nebo Tibet (ba i Tchajwan) součástí Číny.

V komentářích k tomu, co se v Osetii a Gruzii stalo, se ozývalo zásadové stanovisko (pohříchu často od těch, kteří před nedávnem urputně obhajovali právo Kosova na sebeurčení), že je nutno bezpodmínečně respektovat územní celistvost Gruzie. Ta tedy měla podle některých právo na „odvážný pokus“ (jak to nazval jeden zdejší blogger) obnovit ústavní pořádek na svém odštěpeneckém území (na kterém působily mírové jednotky s mandátem OSN a OBSE).

Jeden velmi významný blogger tady posléze vysvětloval, že podobné akce jsou prostě jistým typem politiky – když se to povede, politik získá cenné body a stává se hrdinou svého národa (a na ty stovky či tisíce mrtvých a zmrzačených se moc nehledí).

Jsem přesvědčen (a myslím, že většina čtenářů se mnou bude souhlasit), že primárními viníky podobných konfliktů jsou separatisté, kteří obvykle za nějakých turbulentních politických okolností jednostranně vyhlašují nezávislost. Zpravidla se nezdržují nějakým zdlouhavým vyjednáváním, ale prostě uspořádají referendum a po jeho kladném (někdy drtivě kladném) výsledku vyhlásí nezávislost a s původním „utlačovatelským“ státem se už nebaví („Od zítřka jsme samostatní, a vlezte nám na záda…“).
V některých případech se jim podaří úspěšně podpořit svoji ušlechtilou vlasteneckou kauzu vojensky. Někdy se jim tak faktické osamostatnění podaří (obvykle s podporou nějakého jiného státu). Někdy je toto jednostranné osamostatnění dříve nebo později posvěceno mezinárodním společenstvím, jindy nikoli.

Je myslím nesporné, že ideálním (a jedině správným) způsobem osamostatnění je jednání a dohoda zainteresovaných stran. Snad jediným zářným příkladem toho, jak se má státní separace dvou národů civilizovaně a právně provést, bylo v nedávné minulosti rozdělení Československa.

Naproti tomu mnohem častější byl „divoký“ scénář – především v Jugoslávii, (Slovinsko, Chorvatsko, Bosna, Kosovo), na Kypru, v Abcházii, Jižní Osetii, Náhorním Karabachu, či Čečensku; obdobné „národně osvobozenecké“ snahy probíhají s různou intenzitou i dnes leckde jinde. Vůdcové těchto „osvobozeneckých hnutí“ na sebe vzali obrovskou zodpovědnost a i na jejich rukou zůstala beze sporu krev statisíců obětí bojů, které svým jednáním přímo či nepřímo vyvolali….

Ačkoli jsou tedy většinou primárními viníky různých etnických konfliktů separatisté (jakkoli mají někdy zdánlivě či snad skutečně ušlechtilé motivy), bylo by jistě absurdní tvrdit, že ten dosavadní mezinárodně-právní suverén, ať už to bylo Srbsko, Chorvatsko, Rusko, Čína či Gruzie, má právo na použití jakýchkoli prostředků k udržení nebo znovunastolení „ústavního pořádku“. Těžko lze ospravedlnit akce, při nichž je zabíjeno, terorizováno nebo vyháněno obyvatelstvo separatistických oblastí.

Myslím, že přesně toho se dopouštěly ve větší nebo menší míře „mateřské“ státy – Rusko v Čečensku, Srbsko přímo či nepřímo v řadě jugoslávských konfliktů, Chorvatsko při „osvobození“ Krajiny a Slavonie spojeném s vyhnáním statisíců Srbů, a nejnověji Gruzie při „osvobozování“ Jižní Osetie.

Nevím, jak může někdo, kdo (oprávněně) odsuzoval Srbsko za vojenskou akci v Kosovu a podporu sarajevských ostřelovačů, nebo Rusko za barbarské zničení Grozného, tleskat Gruzíncům, kteří v rámci svého „odvážného pokusu o nastolení ústavního pořádku“ stejně barbarsky zničili Cchinvali a zabili spoustu civilistů (neříkejte mi prosím, že je to jen výmysl ruské propagandy – museli bychom potom stejně nevěřit i všem ostatním zprávám z obdobných konfliktů).

Jsem velmi rád, že se český prezident distancoval od jednostranného a zjednodušeného hodnocení současné gruzínské krize, právě tak, jako nedávno nesouhlasil s jednostranným osamostatněním Kosova (čekám, jestli ho za to někteří označí za „levicového intelektuála“…). Nevěřím, že je jen lehkovážnou obětí ruské propagandy. Jakkoli je možno (ba nutno) s panem prezidentem nesouhlasit pokud jde o jeho názory na EU nebo globální oteplování, je třeba smeknout před jeho evidentní mírumilovností v mezinárodních vztazích a jeho odporem proti různým případům „humanitárního bombardování“ (na rozdíl od některých jiných význačných politiků, kterých jsem si dříve nesmírně vážil). Jistě v tom hraje roli i to, že se před 16 lety zasloužil o pokojné a doslova přátelské rozdělení Československa, které by se mělo stát učebnicovým vzorem pro řešení podobných situací v celém světě. Jeho aktéři by si Nobelovu cenu míru zasloužili jistě více než Jásir Arafat…

Jediný principiálně správný postoj podle mého názoru je – nepodporovat ŽÁDNÉ separatisty, pokud se snaží svých cílů dosáhnout jednostranně. Jedinou možností, jak dosáhnout změn mezinárodně uznaných hranic, musí být jednání, jednání a jednání (třeba i velmi zdlouhavé) resp. nějaká mezinárodní arbitráž. Alternativou k úplnému osamostatnění může samozřejmě být výrazná autonomie v rámci stávajícího státu.
Vypracování resp. revitalizace mechanismů takových řešení a jejich striktní respektování by se mělo stát nejvyšší prioritou mezinárodního společenství. Kdyby tuto alternativu bývali přijali např. čečenští vůdci, mohli zabránit strašlivému krveprolití a užívat si autonomie, kterou požívají např. Tataři (toto konstatování ovšem nijak neomlouvá obludné zločiny spáchané v Čečensku ruskou armádou). Totéž samozřejmě platí pro jihoosetinské vůdce, kteří mohli přijmout dávno nabízenou širokou autonomii v rámci Gruzie.

Jsem přesvědčen, že všichni viníci toho, co se stalo v Grozném, Abcházii, chorvatské Krajině, Severním Irsku, Sarajevu i Cchinvali (ale také v Iráku či Libanonu), by měli za své „vlastenecké“ zločiny tvrdě pykat. Zatím se tak bohužel děje pouze značně selektivně (někdy i proto, že se zločincům podaří zlikvidovat nepříjemné svědky a tak se z nich stanou vážení státníci a národní hrdinové…).

Všem těm bojovným „vlastencům“ a politikům bojujícím násilnými prostředky za „velkou a vznešenou věc“ toho či onoho velkého či malého národa bych z celého srdce a zcela nekřesťansky přál, aby se jim až do smrti celé noci zdálo o mukách všech těch zabitých a zmrzačených chudáků a jejich rodin, které mají na svědomí.

Je teď stále více v módě nazývat takovéto názory zbabělým pacifismem. Ano, hlásím se k pacifismu v tom smyslu, že k válečnému násilí je možno přistoupit pouze v naprosto krajní situaci, kdy už opravdu jde o zoufale nutnou obranu před agresivním násilníkem, kdy už opravdu byly vyčerpány naprosto všechny mírové prostředky. Myslím, že takové situace se od skončení 2. světové války vyskytly opravdu jen naprosto ojediněle (Korea, Kuvajt).

Je velmi smutné, že mezinárodní společenství prakticky přestalo respektovat Chartu OSN, která velmi jasně říká, jak je třeba postupovat při řešení konfliktů. Zdá se, že zvláště to, co se stalo v Iráku a v Kosovu asi už definitivně zlikvidovalo už tak neduživý systém mezinárodního práva.

Bohužel se opět stále více rozmáhá cynický názor, že válka je legitimním pokračováním politiky jinými prostředky.
Stále více se uplatňuje zvrácený přístup „Zabili jste nám tisíce našich nevinných, v odvetu vám zabijeme desetkrát tolik vašich nevinných“. Říká se tomu také „nakopat diktátora do zadku“, případně „dát mu za vyučenou“.

Asi bude potřeba zase nějakého dalšího katastrofálního celosvětového konfliktu s miliony obětí, po jehož skončení se národy opět slavnostně domluví na nějaké nové Chartě, která „teď už ale DOOPRAVDY“ zabrání všem dalším násilným konfliktům…

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy