Před několika dny jsem zde přispěl k letošnímu poněkud hypertrofovanému vzpomínání na srpen 1968. Onen rok však nebyl významný jen pro Československo, ale i pro jiné země – vrcholila válka ve Vietnamu, v Číně zuřila tzv. „kulturní revoluce“, a především - v západní Evropě (hlavně ve Francii) propukly velké studentské bouře.

V Československu jsme na to, co se tehdy dělo ve Francii, hleděli přinejmenším s rozpaky. My jsme tady usilovali v zásadě o nastolení podobného demokratického režimu, proti kterému ti francouzští studenti násilně revoltovali (samozřejmě jsme si mysleli, že ten náš kýžený demokratický socialismus bude lepší, než to, co mají oni…). Nechápali jsme, jak mohou s obdivem vzhlížet s Mao Ce Tungovi a řádění Rudých brigád – brali jsme to většinou tak, že „roupama nevědí co dělat“.

Je ovšem pravda, že někteří světáčtí kolegové se snažili nezůstat za světem pozadu a chodili si na čínské velvyslanectví pro zlatorudé odznaky Velkého Kormidelníka a pro jeho Rudé knížky. To bylo ovšem tenkrát poněkud riskantní, protože Maova Čína byla československými a sovětskými soudruhy považována za téměř stejného nepřítele, jako západní imperialisté.

Pamatuji se, jak někdy v roce 1967 propuklo v naší třídě roudnického „gymplu“ bizarní soupeření dvou spolužáků. Jeden, Vláďa A., víceméně z recese občas dojížděl do Prahy na čínské velvyslanectví a přivážel si ony odznáčky a propagační materiály tištěné na křídovém papíře. Druhý, Slávek O., který pocházel z pravověrné venkovské komunistické rodiny, se nemohl dočkat, až dovrší věk potřebný ke vstupu do KSČ, kontroval maoistické ideologické diverzi tím, že do školy začal chodit s odznáčkem Lenina. Nám ostatním se tohle odznáčkové soupeření zalíbilo a začali jsme závodit v tom, kdo si přinese větší a nápadnější odznak – ať už Maa, Kim Ir Sena, Lenina nebo Stalina. Ti nejúspěšnější se pyšnili hned několika odznaky na svetru a dalšími na čepici. Samozřejmě to byla recese; nejžádanější byly odznaky, na kterých byl Leninův portrét zavěšen na krátkém zlatém řetízku – tedy, jak jsme říkali, „odznak, na kterém Lenin visí“. Naši učitelé to pozorovali nejprve s rozpaky, ale pak prohlédli, že jde o recesi (zvláště, když se dozvěděli o obzvláštní ceně těch „visících Leninů“) a brzy nám nošení jakýchkoli odznaků zakázali.

Těmi pařížskými studenty jsme se ale přece v něčem formálně inspirovali – na podzim 1968 (tedy pár dní po tom, co jsem se zapsal ke studiu na Přírodovědecké fakultě), proběhla na pražských vysokých školách několikadenní protestní okupační stávka (která byla vedením fakult a university přinejmenším tolerována, ba do jisté míry podporována). Skutečně jsme tehdy ve spacích pytlech nocovali ve fakultních budovách, přicházeli nás podpořit a diskutovat s námi různí herci, zpěváci a politici. Všechno to ale skončilo, jak to skončit muselo…

V západní Evropě nakonec ty blouznivé studentské revolty vyústily v tragické teroristické hnutí „Rudých brigád“ a „Frakce Rudé armády“. U nás to skončilo „normalizací“. Jedno lepší než druhé…

Pokud jde o to, jak jsme se dívali na vietnamskou válku, bylo to trochu složitější – vrátím se k tomu příště.