Máme na krku opravdu velké problémy - na východě Evropy zuří válka vyvolaná agresorem pohrdajícím mezinárodním právem, ekonomická krize začíná zpochybňovat základní předpoklady fungování globalizovaného kapitalismu, každým dnem vzrůstá počet uprchlíků ze zemí postižených válkou, ale i migrantů z ekonomicky a společensky krachujících států.



Zdá se, že se hroutí poslední zbytky dosavadního chatrného systému mezinárodního práva a bezpečnosti. Myslím, že je nejvyšší čas, aby se politici začali opravdu vážně snažit o řešení těchto problémů.

Tím nejaktuálnějším je nepochybně co nejdříve zastavit to zabíjení a ničení na Ukrajině. K tomu by bylo potřeba přestat s dalšími dodávkami zbraní Ukrajině (politika, kterou praktikuje většina světa, včetně nám blízkého Maďarska, Rakouska, nebo i Izraele), na místo toho napřít všechny diplomatické síly Západu i zbytku světa, zacpat si nos a jednat s agresorem.

Zdá se ovšem, že žádná ze stran účastnících se té strašné války (Rusko, Ukrajina, a de facto i Západ) prozatím skončit konflikt nechce a věří ve vlastní konečné vítězství. Určitou naději ale ve mně vzbuzuje dopis 30 amerických kongresmanů prezidentu Bidenovi z 24. října, ve kterém se naléhavě žádá o totéž. Je docela možné, že situaci může zásadně příznivě ovlivnit výsledek blízkých doplňovacích voleb do amerického Kongresu – myslím, že trochu paradoxně by k zastavení konfliktu mohl přispět úspěch republikánů s poněkud izolacionistickými tendencemi, kteří by si také rádi vyřídili účty s nynějším prezidentem, jehož syn má problémy s dřívějším podnikáním na Ukrajině.

V úvahách o nepřijatelnosti jednání s agresorem asi hraje u veřejnosti významnou roli i značně rozšířené přesvědčení, že ruská agrese je cosi bezpříkladného, v nedávné minulosti naprosto neslýchaného. Asi by ale neškodilo, kdybychom si vzpomněli, že podobně násilně a v rozporu s mezinárodním právem se v uplynulých desetiletích chovali i jiní – např. na severním Kypru (1983), Grenadě (1983), v Panamě (1989), Srbsku (1999) či v Iráku (2003). V těchto případech se kupodivu ani na okamžik neobjevily návrhy na nějaké sankce vůči agresorům. Inu, jak říkáme my latiníci – Quod licet Jovi, non licet bovi…

Kdybych trochu popustil uzdu své fantazii, dovedl bych si představit, že takové jednání o míru nebo aspoň příměří na Ukrajině by mohlo přerůst v něco mnohem většího – vyjednání nového globálního bezpečnostního systému, zásadní obrodu OSN a její reformu respektující nynější situaci, tak odlišnou od roku 1945, kdy tato organizace vznikla.

Jako základní motto by takováto nová OSN mohla převzít první článek zakládacího dokumentu NATO, který zní (ale nějak se neplní):
„Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN.”

Obávám se ale, že pravděpodobnost realizace něčeho tak krásného je menší než návštěva Země mimozemšťany…

Tento text vyšel v novinách Deník v tištěné podobě i online (zde).
Vyvolal zuřivou reakci Jana Čulíka v Britských listech a další reakce tamtéž (zde, zde, zde)