S agresorem a teroristou se (ne)jedná
Nynější konflikt mezi islamistickou organizací Hamás a Izraelem otvírá, podobně jako válečný konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou, zásadní otázku: jak má optimálně reagovat napadená strana?
Nynější konflikt mezi islamistickou organizací Hamás a Izraelem otvírá, podobně jako válečný konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou, zásadní otázku: jak má optimálně reagovat napadená strana?
V našem tisku hlavního proudu naprosto převažuje názor, že je potřeba odpovědět co nejenergičtěji vojensky, agresora na hlavu porazit. To se snadno řekne, ale okamžitě se objeví problém – co když toto řešení přinese napadené straně ještě větší škody než samotná agrese? Odpověď, že snad ještě více ublíží agresorovi, nezní příliš racionálně. Zdá se, že toto je čím dál víc nynější situace na Ukrajině, kde, jak známo, je agresorem Rusko.
Ukrajinská krize je ovšem nyní mediálně a politicky přehlušena konfliktem mezi agresorem Hamásem a napadeným Izraelem. Předesílám, že v Izraeli mám řadu vědeckých kolegů a mezi nimi i několik skutečných přátel, a že Izrael obdivuji za to, co za 75 let existence v nepřátelském prostředí Blízkého východu dokázal vybudovat. To, co 7. října provedl Hamás, je samozřejmě naprosto odsouzeníhodný teroristický čin, podobně jako třeba útoky islamistů v USA z 11.9.2001. Přirozená reakce na něco takového většinou je – teroristické agresory je potřeba nemilosrdně potrestat a zajistit, aby se nic takového už nemohlo opakovat. V takových situacích často zaznívá hloupé heslo (oblíbené naším bývalým nemoudrým prezidentem) „S teroristy se nevyjednává, s teroristy se bojuje“.
Okamžitě ale vyvstávají otázky – jak při takové vojenské reakci minimalizovat oběti mezi civilním obyvatelstvem? Jak se vyhnout odsouzení světovým veřejným míněním za přílišnou brutalitu reakce postihující civilisty? A hlavně - co má být cílem oné odvetné vojenské operace, resp. jaké má být strategické řešení dlouhotrvajícího konfliktu?
Když před svými některými známými odsuzuji izraelskou reakci jako nepřijatelně brutální vůči civilistům a srovnávám ji např. s tím, co prováděli Rusové v Grozném nebo Američané ve Vietnamu a v Iráku, setkávám se většinou s rozhořčeným odmítáním a otázkou: A co tedy měli podle tebe Izraelci dělat? Nechat to snad bez odpovědi? Nic nepomáhá, když poukazuji na to, že svůj kritický názor sdílím s mnoha světovými politiky, ba i s některými evropskými a americkými židovskými organizacemi.
Co bych tedy já považoval správnou reakci? V první řadě jsem přesvědčen, že násilné reakce charakteru čiré pomsty jsou nejen morálně, ale i pragmaticky nesprávné – viz tragické příklady důsledků takových reakcí na sarajevský atentát či na útoky teroristů z 11.9.2001. Správná reakce by podle mě zahrnovala posílení ochrany hranic Izraele, snahu o vydání pachatelů resp. jejich individuální likvidaci tajnými službami, jednání o propuštění rukojmích, a to třeba i výměnou za mnohem větší počet Palestinců uvězněných v Izraeli, potlačení Hamásu společnými akcemi Izraele, Palestinské samosprávy, arabských zemí a OSN, získání podpory světového veřejného mínění takovýmto civilizovaným přístupem a hlavně restartování skutečně seriózních jednání zaměřených na vyřešení vleklého izraelsko-palestinského konfliktu, který se po uzavření dohod v Camp Davidu (1978) jevil jako reálně řešitelný.
Konečným strategickým cílem by tedy měla být realizace tehdy dojednaného projektu dvoustátního řešení s mezinárodními zárukami bezpečnosti. To by ale asi předpokládalo zrušení problematických izraelských osad na palestinském území. Jinou možností by bylo řešení jednostátní, ve kterém by se Palestinci stali plnoprávnými občany „velkého Izraele“ (to bych považoval za nejlepší). To budou asi mnozí považovat za směšně naivní idealistické návrhy, ba dokonce za jakousi kapitulaci před teroristy. Připomeňme si ale, že původně se takto nahlíželo na nepřípustnost vyjednávání s Arafatovým Fatahem. Proti těmto „pacifistickým“ možnostem ovšem stojí i nápady úplně jiné – na jedné straně likvidace Izraele, na straně druhé odsun Palestinců z Gazy (případně i ze Západního břehu) někam jinam (např. na Sinajský poloostrov nebo do Jordánska), kde by s masivní pomocí Západu a bohatých arabských resp. muslimských států mohl být založen perspektivně blahobytný stát, jakási obdoba Izraele, který také začínal skoro z ničeho. Bohužel ani tohle nevypadá realisticky.
Ještě před měsícem se zdálo, že někdy od roku 1995 (od vraždy Jicchaka Rabina izraelským extremistou) se postupně dařilo realizovat oficiálně nedeklarovaný, ale zcela zřejmý plán na izraelské postupné pohlcení palestinského území na západ od Jordánu pomocí budování stále více židovských osad, a že Izrael se nemusí bát svých arabských nepřátel, protože se stal jadernou mocností. Je ovšem docela možné, že během několika desítek let se situace výrazně změní – Izrael může ztratit dosavadní americkou bezvýhradnou podporu, některé blízkovýchodní země získají jaderné zbraně a hlavně – podstatně se změní izraelská demografická situace (většinu budou tvořit Arabové a neproduktivní ultraortodoxní Židé). Zcela iluzorní je, že by nynější vojenská akce v Gaze efektivně vyhladila Hamás a odradila jeho příznivce – spíše se dá očekávat, že i tisíce dosavadních odpůrců této teroristické organizace, jejichž rodiny nepřežily nynější peklo, se stanou novou a ještě početnější generací k čemukoli odhodlaných teroristů.
Nynější bezohledný přístup vůči palestinským civilistům v Gaze i na Západním břehu fatálně diskredituje Izrael v očích většiny světa (kam se ovšem neřadí Česko – podle toho, co slýchám ve svém okolí, by Čechům asi nevadila ještě daleko větší brutalita). Myslím, že ve světě stále méně zabírá „argument“, že téměř jakákoli kritika izraelské politiky je projevem antisemitismu – vždyť taková kritika hlasitě zaznívá i z mnohých židovských organizací!
Spolu s mnoha jinými skutečnými přáteli Izraele bych si moc přál, aby tento v mnoha směrech obdivuhodný stát opustil dosavadní problematické spoléhání se na drtivou pomstu a vrátil se na cestu racionálního řešení gigantického a zdánlivě neřešitelného blízkovýchodního problému. Od nynější izraelské vlády se něco takového samozřejmě očekávat nedá, ale věřím v budoucí obrat k lepšímu.
***********************************
Tento text jsem se neúspěšně pokoušel uplatnit v Lidových novinách.
Nynější konflikt mezi islamistickou organizací Hamás a Izraelem otvírá, podobně jako válečný konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou, zásadní otázku: jak má optimálně reagovat napadená strana?
V našem tisku hlavního proudu naprosto převažuje názor, že je potřeba odpovědět co nejenergičtěji vojensky, agresora na hlavu porazit. To se snadno řekne, ale okamžitě se objeví problém – co když toto řešení přinese napadené straně ještě větší škody než samotná agrese? Odpověď, že snad ještě více ublíží agresorovi, nezní příliš racionálně. Zdá se, že toto je čím dál víc nynější situace na Ukrajině, kde, jak známo, je agresorem Rusko.
Ukrajinská krize je ovšem nyní mediálně a politicky přehlušena konfliktem mezi agresorem Hamásem a napadeným Izraelem. Předesílám, že v Izraeli mám řadu vědeckých kolegů a mezi nimi i několik skutečných přátel, a že Izrael obdivuji za to, co za 75 let existence v nepřátelském prostředí Blízkého východu dokázal vybudovat. To, co 7. října provedl Hamás, je samozřejmě naprosto odsouzeníhodný teroristický čin, podobně jako třeba útoky islamistů v USA z 11.9.2001. Přirozená reakce na něco takového většinou je – teroristické agresory je potřeba nemilosrdně potrestat a zajistit, aby se nic takového už nemohlo opakovat. V takových situacích často zaznívá hloupé heslo (oblíbené naším bývalým nemoudrým prezidentem) „S teroristy se nevyjednává, s teroristy se bojuje“.
Okamžitě ale vyvstávají otázky – jak při takové vojenské reakci minimalizovat oběti mezi civilním obyvatelstvem? Jak se vyhnout odsouzení světovým veřejným míněním za přílišnou brutalitu reakce postihující civilisty? A hlavně - co má být cílem oné odvetné vojenské operace, resp. jaké má být strategické řešení dlouhotrvajícího konfliktu?
Když před svými některými známými odsuzuji izraelskou reakci jako nepřijatelně brutální vůči civilistům a srovnávám ji např. s tím, co prováděli Rusové v Grozném nebo Američané ve Vietnamu a v Iráku, setkávám se většinou s rozhořčeným odmítáním a otázkou: A co tedy měli podle tebe Izraelci dělat? Nechat to snad bez odpovědi? Nic nepomáhá, když poukazuji na to, že svůj kritický názor sdílím s mnoha světovými politiky, ba i s některými evropskými a americkými židovskými organizacemi.
Co bych tedy já považoval správnou reakci? V první řadě jsem přesvědčen, že násilné reakce charakteru čiré pomsty jsou nejen morálně, ale i pragmaticky nesprávné – viz tragické příklady důsledků takových reakcí na sarajevský atentát či na útoky teroristů z 11.9.2001. Správná reakce by podle mě zahrnovala posílení ochrany hranic Izraele, snahu o vydání pachatelů resp. jejich individuální likvidaci tajnými službami, jednání o propuštění rukojmích, a to třeba i výměnou za mnohem větší počet Palestinců uvězněných v Izraeli, potlačení Hamásu společnými akcemi Izraele, Palestinské samosprávy, arabských zemí a OSN, získání podpory světového veřejného mínění takovýmto civilizovaným přístupem a hlavně restartování skutečně seriózních jednání zaměřených na vyřešení vleklého izraelsko-palestinského konfliktu, který se po uzavření dohod v Camp Davidu (1978) jevil jako reálně řešitelný.
Konečným strategickým cílem by tedy měla být realizace tehdy dojednaného projektu dvoustátního řešení s mezinárodními zárukami bezpečnosti. To by ale asi předpokládalo zrušení problematických izraelských osad na palestinském území. Jinou možností by bylo řešení jednostátní, ve kterém by se Palestinci stali plnoprávnými občany „velkého Izraele“ (to bych považoval za nejlepší). To budou asi mnozí považovat za směšně naivní idealistické návrhy, ba dokonce za jakousi kapitulaci před teroristy. Připomeňme si ale, že původně se takto nahlíželo na nepřípustnost vyjednávání s Arafatovým Fatahem. Proti těmto „pacifistickým“ možnostem ovšem stojí i nápady úplně jiné – na jedné straně likvidace Izraele, na straně druhé odsun Palestinců z Gazy (případně i ze Západního břehu) někam jinam (např. na Sinajský poloostrov nebo do Jordánska), kde by s masivní pomocí Západu a bohatých arabských resp. muslimských států mohl být založen perspektivně blahobytný stát, jakási obdoba Izraele, který také začínal skoro z ničeho. Bohužel ani tohle nevypadá realisticky.
Ještě před měsícem se zdálo, že někdy od roku 1995 (od vraždy Jicchaka Rabina izraelským extremistou) se postupně dařilo realizovat oficiálně nedeklarovaný, ale zcela zřejmý plán na izraelské postupné pohlcení palestinského území na západ od Jordánu pomocí budování stále více židovských osad, a že Izrael se nemusí bát svých arabských nepřátel, protože se stal jadernou mocností. Je ovšem docela možné, že během několika desítek let se situace výrazně změní – Izrael může ztratit dosavadní americkou bezvýhradnou podporu, některé blízkovýchodní země získají jaderné zbraně a hlavně – podstatně se změní izraelská demografická situace (většinu budou tvořit Arabové a neproduktivní ultraortodoxní Židé). Zcela iluzorní je, že by nynější vojenská akce v Gaze efektivně vyhladila Hamás a odradila jeho příznivce – spíše se dá očekávat, že i tisíce dosavadních odpůrců této teroristické organizace, jejichž rodiny nepřežily nynější peklo, se stanou novou a ještě početnější generací k čemukoli odhodlaných teroristů.
Nynější bezohledný přístup vůči palestinským civilistům v Gaze i na Západním břehu fatálně diskredituje Izrael v očích většiny světa (kam se ovšem neřadí Česko – podle toho, co slýchám ve svém okolí, by Čechům asi nevadila ještě daleko větší brutalita). Myslím, že ve světě stále méně zabírá „argument“, že téměř jakákoli kritika izraelské politiky je projevem antisemitismu – vždyť taková kritika hlasitě zaznívá i z mnohých židovských organizací!
Spolu s mnoha jinými skutečnými přáteli Izraele bych si moc přál, aby tento v mnoha směrech obdivuhodný stát opustil dosavadní problematické spoléhání se na drtivou pomstu a vrátil se na cestu racionálního řešení gigantického a zdánlivě neřešitelného blízkovýchodního problému. Od nynější izraelské vlády se něco takového samozřejmě očekávat nedá, ale věřím v budoucí obrat k lepšímu.
***********************************
Tento text jsem se neúspěšně pokoušel uplatnit v Lidových novinách.