Po nedávných krajských volbách (jejichž výsledek mě velmi potěšil) se zdá, že v několika krajských „vládách“ (přesněji řečeno „krajských radách“) se objeví i komunisté. V některých médiích se objevují zděšené komentáře; zděšen je i Václav Havel.

Jedná se tedy o nějaké skutečné nebezpečí, jakýsi první krok k opětovnému nastolení „totality“ s frontami na toaletní papír, výjezdními doložkami a zavírání za svobodné vyjadřování „nevhodných“ názorů? Nebo je to spíše strašák, který se hodí některým politikům a jejich novinářským spolupracovníkům?

Jsem přesvědčen, že dnešní KSČM, která za sebou nemá oporu ve světové supervelmoci, je pouhý slabý odvar někdejší všemocné KSČ, tedy pouze strašák a „papírový tygr“ – něco jako kobra s vytrhanými jedovými zuby.

To, že se „komunistické nebezpečí“ a prohlášení à la „zabránit komunistům k návratu k moci“ stávají pravidelně předvolebními tématy, považuji za docela hloupý manévr k odvrácení pozornosti od mnohonásobně důležitějších témat naší současnosti. Právě tak považuji za hloupé a trochu trapné akce typu „S komunisty se nemluví“. Ostatně je zřejmé, že tento imaginární strašák na voliče zabírá čím dál tím méně...

Ještě trapnější mi připadají propagandistické snahy vydávat dnešní Rusko za cosi téměř stejného jako tehdejší komunistický SSSR, za onu zahraniční velmocenskou oporu českých i jiných komunistů. Je to nesmysl stejného kalibru jako ona pověstná hrozba íránských balistických raket s atomovými hlavicemi.

Nedá se nic dělat – KSČM je prostě legální a nadále celkem významnou radikálně levicovou politickou silou. Pro některé voliče má určitou přitažlivost v tom, že se nikdy „nenamočila” v praktické vrcholné polistopadové politice spojené často s korupčními skandály a těžkými politickými a morálními selháními. Krom toho je pro mnoho lidí přitažlivá i v tom, že se hlásí k heslům jako „sociální spravedlnost” nebo „sociální jistoty”, které některé jiné strany považují jen za směšné pozůstatky minulosti.

Ačkoli dnešní komunisté již nehlásají násilné uskutečnění svých politických cílů, stále se celkem pozitivně hlásí k onomu katastrofálnímu experimentu z let 1948-1989, do jejich novin stále píší lidé jako pověstný J.Kojzar, a to je jistě odpudivé. Myslím však, že se KSČM přece jen opakovaně distancovala od stalinistické a zčásti i „normalizační” minulosti a naopak se docela pozitivně staví k „Pražskému jaru”.

Asi by mi moc nevadilo, kdyby se dnešní v podstatě „neškodní“ komunisté dostali nejen do krajské, ale i třeba i ústřední vlády – myslím, že by tím rychle ztratili většinu svých voličů, právě tak, jak se stalo v minulosti ve Francii a některých jiných západoevropských zemích. Museli by se totiž podílet na provádění často nepopulárních politických opatření, což je mnohem nevděčnější než snadná věčně opoziční kritika.
A ještě méně by mi vadilo, kdyby nějaká vláda bez komunistických ministrů byla závislá na „tiché” podpoře komunistických poslanců, jakožto oněch pověstných Paroubkových „Marťanů”.

Osobně bych si přál, aby komunisté měli co nejdříve jen pár procent voličů, jako je tomu ve většině „slušných“ zemí. To, že jich u nás mají víc, padá evidentně hlavně na vrub často špatné politiky stran, které u nás v posledních 18 letech vládly.
Mnohem raději bych byl, kdyby ČSSD mohla většinově vládnout bez jakékoli podpory komunistů...

***************************
Moje dnešní téma se tak trochu týká i pondělního státního svátku. Co k němu říci?

V článcích k nadcházejícímu 19. výročí jsem snad nikde neviděl zmínku o Michailu Gorbačovovi, bez kterého bychom důvod ke slavení určitě neměli. Považuji ho za opomíjenou „hvězdu dějin“, které by se měly stavět pomníky. Bez něj mohla ta agónie komunistického režimu trvat možná ještě desítky let a možná skočit nějakou světovou katastrofou.

Jsem samozřejmě hrozně rád, že k listopadovému převratu došlo (a jsem rád, že jsem tehdá byl v onom památném průvodu od Albertova až na Národní třídu, jakož i na všech následujících demonstracích na Václaváku a na Letné), a že i přes řadu zklamání jsou výsledky v zásadě velmi dobré.
Přece jen se mi ale zdá, že spousta lidí to tak optimisticky nevidí, a má k tomu dost důvodů. Asi si tehdy málokdo představoval, že u nás zanikne většina tradičního těžkého i lehkého průmyslu a celkem slušně prosperujícího družstevního zemědělství, že v některých regionech budou lidé stát ve frontě ne na banány, ale před pracovním úřadem, že se tolika podvodníkům podaří zmocnit se na úkor ostatních obrovských majetků, že se tak rozbují bulvarizace kultury a života vůbec, že nás bude zahlcovat stupidní reklama, že tak enormně vzroste kriminalita, že skoro v každé ulici bude kasino nebo aspoň herní automat, že pohraničí bude poseto „nočními kluby“, že bývalí disidenti budou bránit referendu o zřízení cizí vojenské základny na našem území.

Ale k tomu poslednímu bodu snad až symbolicky přišla právě teď dobrá zpráva – Evropská unie dala ústy francouzského prezidenta jasně najevo, že projekt brdského radaru a raketové základny v Polsku nepodporuje. Myslím, že pánové Schwarzenberg, Vondra, Topolánek a Bursík by z toho měli vyvodit nějakou osobní zodpovědnost...

Těším se tedy, že za rok, u příležitosti kulatého výročí bude těch důvodů k radosti mnohem víc...

*************************

P.S. Těm, kteří mi v diskusi zřejmě opět budou spílat do bolševiků, bych chtěl říci následující (trochu opakuji věci, které jsem napsal v předchozích článcích, zvláště zde):

- Jsem bezvýhradným stoupencem standardní evropské demokracie, širokých občanských práv a svobod, občanské společnosti a sociálně-tržního ekonomického systému.

- Ideálem jsou pro mě společnosti ve skandinávských zemích, ve kterých stát poskytuje poměrně rozsáhlé a velmi kvalitní služby (samozřejmě za cenu poměrně vysokého daňového zatížení). Říkávalo se tomu „švédský socialismus“... Proti takovému „socialismu“ bych vůbec nic neměl.

- Rozhodně nejsem stoupencem nějakého „demokratického socialismu“ pod taktovkou „hodných komunistů“ a la Dubček a Smrkovský (i když zážitek “Pražského jara” byl úžasný a nezapomenutelný...).

- Vždy jsem považoval za tragickou nespravedlnost osudu, že se u nás po válce zmocnili vlády komunisté. Proč jsme nemohli mít osud podobný jako Rakousko... Ale zaplať Pánbůh, že přišel Gorbačov, rok 1989 a že se to konečně „otočilo“, jak jsme dlouhá léta snili (ale asi ani nedoufali v reálnost takových snů).

- Stalinistické období samozřejmě považuji za v pravém slova smyslu totalitní, plně srovnatelné s nacismem. Nechápu, že hned po listopadovém převratu nebyli potrestáni všichni zločinci z onoho období (prokurátoři a soudci z politických procesů, vězeňští dozorci, pohraničníci, kteří zabíjeli „narušitele“), a to přesto, že v čele příslušných úřadů a komisí stáli význační disidenti.

- V KSČ jsem nikdy nebyl (bylo mi to sice nabízeno, ale neměl jsem na to prostě žaludek), lustrační osvědčení mám čisté, přímou nabídku na spolupráci s StB jsem dvakrát odmítl (viz zde).

- Nemyslím, že komunistická ideologie je založena na nějakém „programovém zlu“; je založena na radikálně levicové ideologii a chybném přesvědčení, že násilnými prostředky lze společnost rychle změnit v něco ekonomicky a společensky mnohem lepšího, než standardní demokracie a kapitalismus.
Kdyby komunistický experiment skutečně vedl k onomu kýženému „ráji na zemi“, který nám školáčkům líčila soudružka učitelka (a doma zpochybňovali rodiče), asi by ty oběti byly uznány také za „nutné zlo“.
Avšak – nestalo se tak, a tak organizátorům onoho experimentu zůstává na rukou všechna ta zbytečně prolitá krev a historická zodpovědnost za zničené životy a obrovské ekonomické škody.