S velkým zájmem sleduji současnou diskusi mezi politiky ODS o tom, jak reagovat na nedávný volební neúspěch (který někteří malověrní pesimisté nazývají katastrofou či dokonce Armageddonem).

S velkými sympatiemi naslouchám těm, kteří říkají, že řešením je důsledný obrat k pravicové politice. Je jasné, že spousta důsledně pravicových voličů (kterých je Česku jak známo celkově více než 51%) byla tak znechucena kompromisní politikou ODS v současné koalici, že prostě k volbám nepřišli. Naproti tomu socky litující třicetikorunového poplatku (který by se dal smysluplněji využít k nákupu několika lahváčů) k volbám přišly, a výsledkem byl onen ostudný skandál – mapa Česka zcela oranžová, pouze s malým modrým puntíkem uprostřed.

Ale – jak již řečeno výše, nic není ztraceno. Doufejme, že na nadcházejícím kongresu ODS uspějí zastánci opravdové, důsledné, nekompromisní pravicové politiky. Aby k volbám přilákala ony masy znechucených pravicových voličů, měla by podle mého názoru akcentovat a důsledně prosazovat zejména následující body:

1) Směšně nízké Julínkovy regulační poplatky by se měly zvýšit nejméně na 90 Kč – pak by teprve pořádně plnily svoji regulační funkci; simulanti by si rozmysleli nějaké marodění a nudící se důchodci podstatně omezili své společenské návštěvy lékařů.

2) Konečně by se měla realizovat myšlenka skutečně rovné daně z příjmu fyzických osob. Ta samozřejmě nemůže být dána rovným procentem z příjmu – co je to za rovnost, když nějaký nekvalifikovaný manuální pracovník zaplatí za rok jen pouhých 10.000, kdežto workaholický top manažer, bankéř nebo politik třeba i stokrát víc? Ano, měli bychom přejít ke spravedlivé dani z hlavy – vždyť pokud by každý občan zaplatil směšných 10.000 Kč ročně, státní pokladně by to přineslo 100 miliard korun! A kdybychom tuto částku zvedli na realistických 50.000, měli bychom hned polovinu současného notně přebujelého státního rozpočtu, který je smutným dědictvím rozhazovačných socialistů.
Ale i kdybychom byli nuceni zůstat u oné principiálně nespravedlivé procentně rovné daně, měli bychom ji co nejvíce snížit, protože je všeobecně známo (i když někteří levičáci tento paradox stále nechtějí pochopit), že čím nižší je taková daňová sazba, tím více se vybere!

3) Další lákavou důsledně pravicovou možností je úplné zrušení daně z příjmu. To by jistě nemuselo přinést žádné větší problémy, pokud by se současný neobyčejně zbytnělý státní rozpočet patřičně zeštíhlel a stát-opatrovník přestal neefektivně vodit občany za ručičku.
Pokud by přece jen nějaký daňový výpadek nastal, mohl by být snadno nahrazen potřebným zvýšením DPH a spotřebních daní – i to by bylo nesrovnatelně spravedlivější než současné trestání těch nejpracovitějších a nejúspěšnějších. Dalším vhodným zdrojem příjmu do zeštíhleného rozpočtu by mohlo být zvýšení počtu kasin a herních (lépe řečeno výherních) automatů, kterých je pořád ještě mnohem méně, než by být mohlo.

4) Samozřejmě důsledně privatizovat vše, co je jen možné (a možné je skoro vše!). Stát totiž, jak známo, prostě neumí být efektivní a pouze plýtvavě rozhazuje to, co násilím (neboť daně nejsou ničím jiným než legalizovanou loupeží) vybral od občanů. Policii by snadno mohly nahradit soukromé bezpečnostní agentury, které by provozovaly i vězení. Velký efekt na posílení osobní bezpečnosti občanů by určitě mělo uvolnění nesmyslně přísných předpisů regulujících držení střelných zbraní a podvazujících trh s tímto zbožím. Střelné zbraně (snad s výjimkou velkorážných automatických, případně obrněných pojízdných) by se měly stát široce dostupnými pro každého, tak jako je tomu např. v USA, Somálsku či Afghánistánu. Je jasné, že by dramaticky poklesl počet majetkových i násilných trestných činů, protože by zločinec věděl, že ho oběť může zastřelit.

5) Velký efekt by jistě mělo i svěření veškerých administrativních funkcí státu, veškerého školství i výzkumu soukromým subjektům. Však trh by si brzy roztřídil to, co opravdu potřebujeme, a co je jen marnotratná podpora různých samoúčelných úředníčků, učitelů trávících dlouhé měsíce nicneděláním o prázdninách, nebo tzv. badatelů počítajících nohy pavoukům a vymýšlejících absurdní teorie o globálním oteplování.

6) Rozhodně by se mělo totálně privatizovat zdravotnictví, včetně všech nemocnic, pokud možno do rukou úspěšných a osvědčených, pokud možno amerických, podnikatelů. Mělo by se rychle přejít výlučně na dobrovolné komerční zdravotní pojištění. Vždyť přece péče o zdraví a její rozsah je výsostným soukromým zájmem každého z nás, do kterého nemá stát co mluvit! Proč má být kdokoli nucen k nějakému povinnému příspěvku do polostátních pojišťoven? Ať se každý stará sám o sebe – aspoň pak bude více dbát na zdravou životosprávu! A ani situace, kdy by nedostatečně pojištěný člověk upadl do problému vyvolaného potřebou nějaké nákladné operace, by nemusela být fatální – snadno by se přece dala řešit solidární účastí příbuzných a známých, případně charitativními organizacemi a veřejnými sbírkami. Ano – je přece mnohem cennější, když lidé dávají na potřebné bližní dobrovolně, než když jsou k tomu brutálně nuceni státem!

7) V zapomenutí by neměla zapadnout ani pozoruhodná revoluční myšlenka V.Tlustého, který někdy před 6-7 lety navrhoval, aby byly zcela zrušeny jakékoli sociální dávky včetně důchodů, a byly nahrazeny paušální platbou každému, od kolébky do hrobu, ve výši cca 4.000 Kč měsíčně. Tuto částku by zodpovědní občané použili např. pro komerční důchodové a zdravotní pojištění, nebo by ji investovali do diversifikovaného akciového portfolia. Ti méně zodpovědní by ji asi použili jinak – ale každý jsme přece strůjcem vlastního štěstí! Osvobození od tíživé ruky přebujelého sociálního státu-opatrovatele by nepochybně mělo elektrizující efekt na rozvoj podnikavosti a dalo by mocný impuls k rozvoji ekonomiky.

8) Důsledně pravicová politika by nás měla také konečně vysvobodit ze spárů bruselské hydry. Všichni přece denně pociťujeme, jak nám bruselská byrokracie komplikuje skoro všechny aspekty života nesmyslnými požadavky na tvar banánů, vybavení restaurací tekoucí vodou na záchodě nebo vymáháním populistických požadavků tzv. Listiny lidských práv a svobod. Dobrým signálem k ráznému vykročení správným směrem bylo vtipné heslo nedávné kampaně „Evropě to osladíme!“. Ano, a mohli bychom je doplnit i dalšími, třeba – „Evropu vosolíme!“ nebo „Evropu si vychutnáme!“.

9) U pravicových voličů, kteří zatím většinou k volbám znechuceně nechodili, nalézá velkou podporu také před několika lety nadhozená smělá idea Jana Zahradila, že Česko by mělo směřovat k nějaké formě užší integrace nikoli s EU, nýbrž s USA. Lákavým konečným cílem by mohlo být dosažení statutu řádného státu americké Unie (třeba jako Havaj), nebo aspoň statusu, který má Portoriko. Jistě, tento cíl zní teď, po vítězství extrémně levicového prezidentského kandidáta, méně lákavě, ale neměli bychom na něj zapomínat (a konec konců, do dne nástupu do Bílého domu se může ještě leccos stát, že...). V každém případě je prvním a nezbytným krokem k dosažení tohoto povznášejícího cíle urychlené vystavění americké radarové základny v brdských lesích (a nemělo by zůstat jen u ní!) – i toto každý pravicový volič (včetně voličů dalších našich pravicových stran, KDU-ČSL a Zelených) jistě velmi ocení!

10) Úspěšná volební kampaň by měla mít přitažlivé heslo. Dovolil bych si jedno navrhnout (o autorských právech můžeme zahájit jednání později): „Za maximální zvýhodnění elity národa – nejbohatšího jednoho procenta populace!“. Pravicový volič dobře ví, že právě ti nejbohatší jsou těmi nejnadanějšími a nejpracovitějšími. Jejich cílená podpora (např. výše navrhovaným odstraněním jejich současného nespravedlivého enormního zdanění) bude jistě sloužit jako silná motivace pro každého k tomu, aby se do této elity probojoval. V tomto boji by se také nemělo zapomínat na již trochu pozapomenutou myšlenku, že žádné špinavé peníze neexistují. Opak tvrdí jen závistiví levičáci a pravdoláskoví naivkové, kteří jsou prostě neschopní využít tvůrčím způsobem všech legálních možností možností (a ano, nebojme se to říci, kliček), které nám naše (i když stále ještě velmi nedokonalé a komunistickou minulostí poznamenané) zákony dávají.

Jsem si jist, a říkám to s veškerou vážností, že taková důsledná pravicová politika by i bez podpory nějakého zdatného následovníka plukovníka Kubiceho dozajista vedla k volebnímu výsledku, který by mě osobně velmi potěšil, a který by naše země velice potřebovala.
Doufám tedy pevně, že ODS se na kongresu semkne, spolehne se na pravicové kořeny a skutečně půjde touto zásadovou cestou postavenou na „obhajobě zapomenutých myšlenek“, jak to ve svém klíčovém díle trefně nazval její čestný předseda!