V komentářích k některým svým článkům se zhusta setkávám s tím, že označení uvedená v nadpisu dnešního článku jsou diskutujícími používána v podstatě jako nadávky (někdy v pozměněné formě jako „pseudohumanista“ nebo „levicový intelektuál“). Ještě zajímavější je, že pro někoho jsou takto označované postoje důvodem k zařazení kritizovaného individua (např. mě) do obzvláště odporné kategorie „bolševik“. To je zvláště pikantní, protože právě v době komunistického režimu byla také tato označení vyhrazena „nepřátelům socialismu“.

Lidé, kteří používají tato označení s původně pozitivními konotacemi nyní v negativním významu, se dnes výrazně hlásí k „pravicovým“ názorům. Jsou to nejen někteří zdejší intenzivní diskutéři, ale i někteří zdejší bloggeři a profesionální komentátoři ve vlivných sdělovacích prostředcích.

Zajímavé je, že tito lidé se slovně hlásí k nejdůležitějším hodnotám společnosti „západního typu“ – t.j. hlavně všestranné svobodě jednotlivce. Domnívají se ale, že při obraně těchto hodnot je třeba postupovat tvrdě a nesmiřitelně proti jejich potenciálním nepřátelům, a to i za cenu dočasného omezení některých svobod, ba dokonce použití metod jako mučení či nerespektování práv zajatců. Charakteristické pro ně je i to, že by nejraději lidem s jiným názorem (“pseudohumanistům”, „pacifistům“, „idealistům“, „levicovým intelektuálům“) rádi zakázali veřejné projevování jejich „škodlivých“ názorů (nesčetněkrát jsem se s tím setkal v diskusích pod svými články).
Kladnými hrdiny jsou pro tyto lidi historické postavy jako F.Franco, A.Pinochet, J.McCarthy nebo G.W.Bush Jr.

Tito „pravicoví lidé“ neshledávají žádných větších rozdílů mezi „levičáky“ jako Marx, Lenin, Stalin, Mao, Gottwald, Dubček, Gorbačov či Paroubek (a ty zase všechny kladou víceméně na roveň Mussolinimu či Hitlerovi) a hájí názor, že v celé předlistopadové době bylo legitimní v rámci „boje proti totalitě“ používat jakéhokoli násilí proti orgánům státu. Dokonce jsem se setkal s tím, že jeden zdejší diskutér opakovaně hájil názor, že by bývalo bylo lepší, kdyby 2. světovou válku vyhrál Hitler, protože bychom pak byli ušetřeni vlády komunistů.

Myslím, že je to stejná sorta lidí jako ti, kteří v nedávné minulosti schvalovali politiku rasové segregace v některých amerických státech, resp. politiku apartheidu v JAR, kteří velmi negativně hleděli na lidi jako M.L.King nebo N.Mandela, a naopak oceňovali aktivity typu Ku-Klux-Klanu. Většina z nich jsou příznivci tvrdého postupu vůči imigrantům z rozvojových zemí, a někteří jsou i otevřenými rasisty.

Tito lidé se domnívají, že proti (potenciálním) „nepřátelům západní civilizace“ (mezi které počítají téměř všechny, kteří nežijí v Evropě a Severní Americe) je třeba postupovat s maximální tvrdostí, nasazovat proti nim nejmodernější vojenskou techniku, a nedělat si přitom přehnané starosti s „kolaterálními oběťmi“ z řad civilního obyvatelstva (které podle nich stejně ve většině není nic než podhoubí budoucích teroristů a nepřátel Západu).
Mezi zrádné spojence těchto potenciálních nepřátel (resp. alespoň „užitečné idioty“) počítají organizace typu Amnesty International či Gush Shalom, jejichž pozornost by se podle jejich názoru měla soustředit pouze na porušování lidských práv v Číně, Rusku a islámských zemích, a nepodkopávat záslužné úsilí vyšetřovatelů na Guantánamu, v Abú Ghraibu, nebo bojové obranné úsilí IDF v Gaze.

Pozoruhodný byl názor, který opakovaně zazníval v „radarových“ diskusích – že totiž i pokud by umístění radarové základny na našem území představovalo reálné nebezpečí atomového útoku na ni, měli bychom to přijmout jako výraz vděčnosti za osvobození od komunismu, a být hrdi na naši případnou oběť.

Velmi zajímavé je, že někteří tito lidé se hlásí ke křesťanství. Nevidí přitom žádný problém ve v podstatě pacifistickém jádru Ježíšova poselství, které je alespoň v moderní době velmi silně a při všemožných příležitostech akcentováno i Vatikánem. Vždycky mě udiví, když takoví pravověrní katolíci odbudou nějaké mírové papežovo prohlášení slovy „No jo, to se nesmí brát tak vážně, to on má prostě v popisu práce...“.

Jsem věru rád, že tento typ lidí před několika měsíci ztratil moc v USA, a doufám, že se už k moci nikdy nevrátí. A doufám, že slova jako humanismus, idealismus, mír, přestanou znít v uších mnoha lidí trochu směšně, a získají zase svůj zaslouženě úctyhodný význam.
A stejně tak doufám, že přes dlouholetou intenzivní novinářskou manipulační kampaň přestane mít slovo „levice“ onen nádech komunistického zla a stane se opět emocionálně neutrálním označením standardního a potřebného politického směru v pluralitní občanské společnosti. Stejně standardního a potřebného jako solidní a neextrémní „pravice“.