Neodolám a jako několik bloggerů přede mnou i já řeknu několik vět o “vajíčkovém fenoménu”. Někteří z nich (David Rath, Bohumil Sobotka a Jiří Havel) měli na rozdíl ode mě při psaní ovšem nespornou “výhodu” prožitku na vlastní kůži...

Většina novinářů, včetně těch z Aktuálně.cz, o házení vajíček (a později i exkrementů) na představitele ČSSD psala se zjevnými sympatiemi a prezentovala to ja velkou švandu. Horší je, že i řada vlivných komentátorů a politiků to kvitovala s více či méně otevřeným pobavením a Paroubkovi a spol. radili, aby to brali s humorem, resp. vytýkali jim, že to jako povedenou legraci neberou.

Opakovaně jsme slyšeli, že házení vajec a rajčat je ve vyspělých demokraciích docela normální a že bychom si na to měli zvyknout. Obzvláště mě zaujalo, že pochopení pro vrhače vajec vyslovil i Jan Urban, který nedávno moderoval diskusi bloggerů o tom, jak je potřeba kultivovaně vést politické diskuse (během svého moderování ovšem dosti nechutně napadl (slovně, ne vajíčky) J.Havla...).
Slýchali jsme také, že můžeme být rádi, že se “aktivisté” omezili jen na vajíčka a podobné relativně málo nebezpečné předměty, a nevzali to radikálněji, jako třeba nedávno v Řecku.

Pozoruhodné je i to, že představitelé ostatních stran se buď k věci nevyjádřili vůbec, nebo se od ní distancovali jen velmi vlažně; Jan Zahradil s tímto prostředkem nesouhlasí nikoli proto, že by ho považoval za principiálně špatný, ale proto, že by mohl trochu paradoxně ČSSD. Kdyby měl onen původně zamýšlený negativní vliv na preference ČSSD, zřejmě by také říkal, že se jedná o zcela legitimní demokratické vyjádření vůle lidu. Několik komentátorů naznačovalo, že se jedná o provokaci zorganizovanou samotnou ČSSD; možná se inspirovali podobnou ne zcela vážně míněnou myšlenkou v jednom mém článku.

Ačkoli rozhodně nejsem příznivcem Václava Klause, musím smeknout před jeho mezi politiky ojedinělým zásadním prohlášením odsuzujícím tyto praktiky jako ohrožení demokracie.
Jsem rád, že řada bloggerů zde velmi ostře odsoudila tuto novou metodu uplatňování “pouliční demokracie”. Zvláště jasně to učinil Jan Štern a Petr Kukal; ten označil zběsilé vrhače vajec a exkrementů za “kretény”. Za to byl panem Stejskalem ostře pokárán a bylo mu pohrozeno smazáním článku; dovolil bych si pana Kukala v jeho názoru i v označení těchto lidí jednoznačně podpořit.
Pozitivně se od davu novinářů a komentátorů v podstatě schvalujících vajíčkové násilí odlišil Ondřej Neff.

Podle mého názoru jsou úvahy o legitimnosti a demokratičnosti takových prostředků naprosto scestné. Je to přece úplně jasné násilí; zvláště v té nejvypjatější podobě uplatněné na shromáždění v Praze u Anděla, kdy zfanatizovaný řvoucí dav pódium s politiky doslova zasypal, je to už něco zcela odporného. Jak to, že to Jan Urban, Josef Klíma nebo Martin Komárek nevidí? (v případě Stanislava Pence, vyfotografovaného s jeho oblíbenou užitkovou rostlinou, se nijak nedivím...).

Je to přece úplně stejné, jako když dav fanatických fotbalových chuligánů začne něco házet na rozhodčího nebo na jim nemilé soupeřovo mužstvo, ne?

Právě tak považuji za nepřípustné i jiné metody “pouliční politiky”, jako např. blokády silnic nebo vchodů do jaderných elektráren, přepadání farem s kožešinovými zvířaty či potratových klinik, které s oblibou praktikují fanatičtí zastánci či odpůrci těch či oněch směrů a názorů.
Nelze připustit, aby předvolební shromáždění legálních stran byla napadána a rozvracena klakami jejich odpůrců – pokud se to stane normou, dostaneme se za čas do podobné situace jako v Keni nebbo podobných zemích, kde jsou volby provázeny brutálním násilím.
Není možné přijmout i jiné projevy svérázně pojímané “svobody”, jako svévolné obsazování a ničení cizího majetku a obtěžování jiných hlučnou zábavou (např. různé ilegální “technopárty”), i kdyby je, bohužel, podporovaly takové osobnosti jako Václav Havel.

Jakkoli jsem hluboce rozčarován úpadkem úrovně naší politické scény (viz skutečně stupidní volební plakáty jak ODS tak ČSSD či stále nenávistnější vztahy mezi některými představiteli těchto stran (pokud to není jen hra před námi naivními diváky)), stále si myslím, že nespokojení občané mají proti neoblíbeným politikům protestovat pouze zákonnými prostředky (demonstrace a shromáždění, psaní dopisů, prohlášení a petic). Jak to, že tyto základní pokojné demokratické prostředky nejsou skoro vůbec využívány?

Je bohužel smutnou skutečností, že politici jak ODS tak ČSSD již více než deset let neúnavně přispívají k rozeštvávání společnosti. Začalo to Zemanovou “spálenou zemí” a vulgárním urážením kdekoho, Klausovou “mobilisací” proti “nebezpečí návratu k předlistopadovým poměrům”, pokračovalo řečmi o “grosstapu”, zneužitím “Kubiceho zprávy”, Topolánkovými, Rathovými i Paroubkovými urážkami (i když ti poslední dva je umějí dovedně formulovat i bez použití vulgárních slov – což však asi lze sotva hodnotit jako příliš velké pozitivum).

Některým připadá poněkud přehnané říkat, že házení vajíček je nebezpečné proto, že to může být jen první stupeň k něčemu horšímu – házení nejprve malých, posléze velkých kamenů, potom zapalování aut a rabování kanceláří různých institucí. Myslím, že pokud zvýšímé práh naší citlivosti k násilí, určitě se bude brutalita těch násilných prostředků i u nás zvyšovat.

Za neobyčejně krátkozraké a extrémně nebezpečné považuji také výroky různých novinářů a politiků, že násilné pouliční “přímé akce” jsou prostě projevem “vůle lidu” (který třeba nemá rád Paroubka). Nebyly pak podobně legitimním projevem “vůle lidu” pogromy proti Židům nebo akce zfanatizovaných mládežníků během Maovy “Kulturní revoluce”?

Čehopak se ještě dočkáme ještě k 20. výročí “sametové revoluce”?
Mám čím dál víc dojem, že se nám z toho sametu nějak stal spíš šmirglpapír...