Ve svém posledním článku jsem pochválil Václava Klause za to, že označil napadání předvolebních shromáždění ČSSD za „ohrožení demokracie“. V diskusi pod tímto článkem několik čtenářů namítalo, že „nelze ohrožovat něco, co není“ – zastávali tedy názor, že existující politický systém není žádnou skutečnou demokracií, ale že se jedná jen o jakési předstírání demokracie s vnějšími formálními znaky. Ostatně i někteří bloggeři dospěli k názoru, že standardní demokratické prostředky u nás selhávají a že k vyjádření názoru veřejnosti na (některé) politiky je přijatelné, resp. pochopitelné použití razantnějších prostředků, jako třeba vrhání vajíček.

Ačkoli mě také někdy přepadají chmurné myšlenky tohoto druhu, vcelku zůstávám přesvědčen, že náš systém je skutečnou demokracií. Srovnám-li to s tím, v čem jsem strávil prvních 40 let svého života, je to „nebe a dudy“. Poučné také je, když si promluvím s nějakým Rusem, Ukrajincem nebo Číňanem, který zde delší dobu žije. Jejich chvála poměrů u nás mě až trochu zahanbuje a připomíná mi, jak jsou věci relativní...

Na druhé straně nelze nevidět, že je zde opravdu „cosi shnilého“, je toho dokonce docela dost, a stále se to zhoršuje.
Postupnou erozi základů demokratického systému způsobují politici, novináři, ale tak trochu i sami občané.

Politici a novináři tím, že neúnavně rozeštvávají společnost u které vyvolávají dojem, že jejich protivníci jsou snad až zločinci snažící se ze všech sil buď o vytunelování všeho, k čemu se dostanou, nebo o nastolení totality či o zaprodání státu té či oné mocnosti. Naštěstí to lidé zatím berou přece jen s rezervou, ale pokud se výrazněji zhorší ekonomická situace, může to vést k radikalizaci a násilným akcím proti těm či oněm „zločincům“. K tomu již nyní běžně dochází v řadě zemí, ve kterých jsou předvolební kampaně provázeny masivním násilím, výsledky voleb označovány poraženou stranou za zfalšované a následuje ještě horší povolební násilí.

My občané jsme vinni tím, že jsme pasivní a naprosto nevyužíváme legálních pokojných prostředků nátlaku na politiky (demonstrace a shromáždění, psaní dopisů, prohlášení a petic). Je neuvěřitelné, že jsme např. nedokázali politiky přimět k přijetí tak základního demokratického nástroje, jakým je zákon o referendu.

Už jsem se zde opakovaně přihlásil k názoru, že je potřeba úzkostlivě dodržovat zákony a zásadně netolerovat věci jako fyzické útoky na politiky, blokády silnic nebo rozbíjení předvolebních shromáždění „nepřátelských“ stran. Jsem přesvědčen, že v demokracii je dostatek pokojných prostředků k vyjádření názoru a k přiměřenému nátlaku na politiky (oslovovat poslance, pořádat nenásilné demonstrace, psát do novin, případně pořádat demonstrativní hladovky a podobné akce, které nikoho kromě protestujících vážněji neobtěžují a neomezují). Použití jiných prostředků je oprávněné jen ve zcela mimořádných situacích, kdy už jde o samu podstatu demokracie.

Jak zabránit politikům, aby nerozpoutávali ve společnosti nenávist a „studenou občanskou válku“? Je jasné, že nějaké mravní apely nepomohou – oni si prostě najmou nějakou reklamní agenturu, která jim poradí co nejbrutálnější negativní předvolební kampaň jako nejúčinnější prostředek k vítězství.
Myslím, že pro společnost je úplně sebevražedné, že o tak důležitých věcech rozhodují v podstatě reklamní agentury specializující se na vymývání mozků tak, aby lidé jako o závod kupovali nějakou oslazenou vodu, karbanátek nebo cigarety.
Předvolební kampaň, kterou jsme právě nyní zažili, byla v tomto ohledu naprosto hrozná, a to jak ze strany ODS, tak ČSSD.

Kdyby bylo po mém, zakázal bych jakoukoli negativní předvolební kampaň, zvláště formou obřích plakátů.
Povolil bych pouze kampaň založenou na věcném propagování vlastního programu, ale nikoli očerňovaní, ba ani kritice soupeřů.
K přísnému posuzování etiky předvolebního boje bych ustavil komisi s rozsáhlými pravomocemi (podobnou komisi regulující etičnost reklam a rozhlasového a televizního vysílání, ale s mnohem přísnějšími standardy).
Vím, že to zní naivně, a že mě někteří obviní z pokusu o útok na „svobodu“, která musí být neomezená, ať to stojí cokoli.

Vím, že tomu tak není asi nikde na světě.
Ale byl bych docela rád, kdybychom měli jednou jako první na světě něco pozitivního...