Předesílám – nic z toho, co níže píšu, nelze chápat jako cokoli jakkoli nepřátelského vůči vysokým školám. Naopak, jsem hluboce přesvědčen, že Akademie věd a většina vysokých škol (těch výrazně orientovaných na výzkum, zvláště základní) jsou přirozenými partnery se společnými zájmy a do značné míry i společnými problémy.
****************************************************
Již třikrát jsem tady psal o nebezpečném plánu vlády na drastické omezení Akademie věd (AV) (zde, zde a zde), na podobné téma zde psal i Václav Pačes a o dalších velice problematických aspektech „reformy“ výzkumu a vývoje psal také Milan Elleder a Jiří Zlatuška.
Někteří politici a bohužel i někteří představitelé vysokých škol se v této souvislosti snaží vyvolat dojem, že AV a vysoké školy jsou jacísi soupeři bojující o stejný „koláč“, tedy peníze ze státního rozpočtu určené na podporu vědy (resp. „výzkumu a vývoje“, jak se má správně říkat).
Do určité míry je tomu skutečně tak - a je to dobře; podle mého názoru je správné, když i v této oblasti existuje jakási vzájemná konkurence, když se studenti mohou rozhodnout, jestli půjdou pracovat na diplomkách nebo doktorských disertacích do laboratoří na universitě nebo na nějakém ústavu AV. Je také velmi správné snažit se srovnávat co nejobjektivněji vědeckou produktivitu badatelů na fakultách a na ústavech AV (a na špičkových zahraničních universitách a výzkumných ústavech!).
Je však také velmi důležité hloupě nezjednodušovat, neopakovat různé pověry a vidět objektivně souvislosti.
Proberme si některé tyto pověry, se kterými se v debatách o vztahu AV a universit můžeme setkat:


1. Existence AV je anomálií – v jiných vyspělých zemích se výzkum provádí výlučně na universitách. AV je škodlivým reliktem komunismu a jako takový je třeba ji zrušit.

Je jistě pravda, že ČSAV byla v 50. letech založena jako výzkumná instituce podle sovětského vzoru. Základní komunistická koncepce skutečně byla taková, že velká většina výzkumu (zvláště toho nejkvalitnějšího) se má dělat na ústavech Akademie, zatímco university mají víceméně jen učit (nicméně rozhodně není pravda, že se tehdy na vysokých školách nedělal žádný výzkum – bylo ho tam jen méně, než by ho mělo být).
Tato koncepce byla chybná a od roku 1990 se začala rychle napravovat. Byly posilovány výzkumné kapacity na universitách s cílem dosáhnout přinejmenším vyrovnání s celkovým objemem výzkumu na AV. Silně byla podporována také mnohem větší spolupráce mezi universitami a AV a zapojení pracovníků AV do výchovy studentů.
Současný stav je takový, že na ústavech AV pracuje celkem cca 7.500 pracovníků (včetně cca 2000 doktorandů; průměrný výdělek 28.700 Kč), zatímco na vysokých školách cca 32.200 pracovníků (průměrný výdělek 28.100 Kč, přičemž na UK je to 30.700 Kč a na MU 35.400 Kč); (čísla jsou z roku 2007).
To, že je na vysokých školách zaměstnáno mnohem víc lidí než v ústavech AV je zcela přirozené – hlavním úkolem těchto lidí je učit přes 240 tisíc studentů.

Velmi důležité je, že se zásadně změnila povaha AV – již skoro 20 let je to samosprávná soustava 54 výzkumných ústavů, které mají nyní podobně jako velké university veřejnoprávní status a volené orgány. Od roku 1990 již neexistuje onen sbor akademiků většinou velmi pokročilého věku, který tehdejší ČSAV řídil.

Je třeba zdůraznit, že prakticky ve všech vyspělých zemích existují státní nebo veřejnoprávní výzkumné instituce obdobné naší AV (i když většinou je jejich velikost v poměru k universitnímu sektoru menší než u nás; na druhé straně zapojení těchto institucí do výchovy studentů je u nich obvykle mnohem menší než v případě ústavů AV).
Dobrým příkladem je Francie (tamní velkou výzkumnou neuniversitní institucí je CNRS (Centre national de la recherche scientifique), s celkem více než 32.000 zaměstnanci), nebo Německo. Tam působí následující neuniversitní výzkumné instituce financované podstatným způsobem státem:

Max-Planck-Gesellschaft (80 ústavů, celkem cca 24.000 zaměstnanců)

Helmholtz-Gemeinschaft Deutscher Forschungszentren (15 velkých výzkumných center s 26.000 zaměstnanci)

Fraunhofer-Gesellschaft (58 ústavů, 12.500 zaměstnanců)

Leibniz-Gemeinschaft (84 ústavů, 13.000 zaměstnanců)

Takže v poměru k počtu obyvatel má Německo v těchto neuniversitních výzkumných institucích o dost víc pracovníků než Česko v ústavech Akademie věd...

********************************
A pokud jde o onen iracionální ideologický argument (zrušit AV coby „komunistický výtvor“) - připadá mi podobný jako požadavek zasypat pražské metro či zbořit většinu sídlišť…

2. Badatelé na ústavech AV nemusí učit, a proto mají nespravedlivě lepší podmínky k vědecké práci.
Je sice pravda, že pracovníci AV nemají žádnou závaznou povinnost učit, ale realita je taková, že jsou poměrně intenzivně zapojeni do výchovy studentů.
Na ústavech AV vypracovává doktorské disertační práce kolem 2000 doktorandů a diplomové práce nejméně kolem tisícovky diplomantů (studentů magisterského stupně). Pracovníci AV odpřednášejí každoročně na fakultách stovky semestrálních přednáškových kursů (např. jen pracovníci mého ústavu zajišťují každoročně více než 25 semestrálních kursů, já vyzkouším každoročně kolem 200 studentů).
Většina z těchto lidí z ústavů AV učí na universitách zdarma (nebo na základě malého úvazku na fakultě); není to samozřejmě jen z nějakého čirého altruismu, ale krom jiného také proto, že takto mají tak lepší šanci získat do svých výzkumných týmů dobré doktorandy. A samozřejmě také proto, že takto mohou posléze získat ceněné vědecko-pedagogické tituly (docent, profesor).
V typické laboratoři přírodovědeckého akademického ústavu tvoří třetinu až polovinu osazenstva studenti (kdo tomu nevěří, ať se přijde podívat třeba na náš ústav).

Je ovšem nepochybné, že většina kolegů z universit učí mnohem víc než my a jsou zatíženi především přednáškami a cvičeními pro velký počet studentů bakalářského stupně.
Jak tedy skloubit onu velkou pedagogickou zátěž s vědeckou prací, která se rozhodně nedá dělat jen jaksi bokem, v čase zbylém po několika hodinách přednášek a cvičení denně?

Na všech velkých světových universitách se to řeší tak, že část jejich pracovníků se převážně nebo výhradně věnuje studentům v nižších ročnících, zatímco většina výzkumných pracovníků je od rozsáhlého učení do značné míry osvobozena a jejich hlavní pedagogická činnost spočívá ve vedení doktorandů, se kterými společně pracují na výzkumných projektech (tedy něco velmi podobného stavu na ústavech AV).
Většina mých kolegů z amerických a západoevropských universit učí ve skutečnosti méně (někdy i mnohem méně) než třeba já.

Vždycky jsem se divil, že se o takovéto uspořádání daleko více nesnaží i kolegové na našich vysokých školách. Kupodivu je tomu spíše naopak - třeba na Přírodovědecké fakultě UK, kde už přes 20 let působím, je nabídka přednášek podle mého názoru až přehnaně velká, téměř stejný předmět přednáší často „konkurenčně“ dva i více přednášejících.
Důvodem je zřejmě snaha splnit si podmínky pro habilitaci a profesuru. Opakovaně jsem setkal i s tím, že pracovníci AV nabízeli, že převezmou některou náročnější základní přednášku s velkým počtem posluchačů, avšak byli odmítnuti. Kolegové z university si totiž takové přednášky trochu žárlivě střeží jako důležitý bod pro habilitaci a profesuru…
Nic proti tomu, ale pak je trochu obtížné rozumět stížnostem na přetížení pedagogickými povinnostmi a nedostatek času na vědu…
******************************************

Další mýty a pověry bych probral v dokončení tohoto článku za několik dní, aby to nebylo moc dlouhé…