Před chvílí jsem si přečetl zajímavý článek kolegy bloggera Ondřeje Šteffla, ředitele společnosti Scio, která se zabývá testováním vzdělávacích výsledků; její testy využívá mnoho vysokých škol při přijímacích řízeních.
Ondřej Šteffl dospívá k závěru, že současný (záměrně organizovaný a státem silně podporovaný) trend ke zvyšování podílu populace se středoškolským a vysokoškolským vzděláním je pozitivní. Říká:

„Za první republiky mělo vysokoškolské vzdělání méně než jedno procentu těch nejlepších, nejlepších z absolventů proslavených klasických gymnázií. V sedmdesátých letech to bylo kolem 13 % populačního ročníku. Dnes je čistá míra vstupu do terciálního vzdělávání 58,1 %. Od roku 2000 se podíl mladých lidí nastupujících na vysoké školy více než zdvojnásobil! Většina z přijatých nakonec získá diplom. Ten se hodí (jsou místa, kam se bez něj nedostatete). A zájem o vysokoškolské vzdělávání stále roste.!“

Ukazuje, že dnešní průměrná délka vzdělávání je u nás už přes 18 let.

Já jsem si také vždy myslel, že je jen dobře, když budou lidé chodit déle do školy - projeví se to na zvýšení jejich kulturní a všeobecně vzdělanostní úrovně. Prostě asi tak, jak optimisticky říká Ondřej Šteffl:

„Celková intelektuální kondice obyvatel je mnohem mnohem vyšší. Ti co by dřív chodili na šestou do fabriky již od 17 či dokonce 15 let, nyní stráví další roky v prostředí vysoké školy, která už svým hodnotovým rámcem (včetně studentské komunity) nastavuje jiné priority. Ti co by dřív sedávali u televize, si občas přečtou knihu, někteří se dál vzdělávají, někteří jsou méně manipulovatelní, rozuměji se rozhodují (u voleb i jinde). ......Vzdělanější spoluobčané budou také méně nezaměstnaní, budou více vydělávat a platit vyšší daně. Měli bychom jásat.“

Důležité je, že tento trend k prodlužování průměrné doby vzdělávání (a v jakési formě dokonce ke kýženému celoživotnímu vzdělávání) nepochybně existuje ve všech vyspělých zemích ( a již dávno existuje u našeho velkého spojence a nedostižného vzoru za mořem). A také - „chce to Brusel“... Takže bychom asi měli k onomu blahodárnému, i když poněkud nákladnému cíli měli cílevědomě směřovat.

Jsou zde ale tři důležité problémy:

1. Náklady na pokrytí těch několika dalších let studia jsou dosti vysoké - jsou to v jistém smyslu jakési sociální dávky (jako částečný motiv se skutečně přiznává i to, že prodloužení studia snižuje počet mladých nezaměstnaných).

2. Ondřej Šteffl říká:
„Ti, co by se dřív šli vyučit na svářeče (skláře, servírku), se dnes hlásí na vysoké školy, jsou přijati a studují – většinou úspěšně. Můžeme sebevíce pochybovat o úrovni poskytnutého vzdělávání, stejně je jejich vzdělání širší, obsáhlejší než po vyučení svářečem (sklářem, servírkou). Zvyšuje se jejich šance na dobrou práci.“

Dobrá, ale kdo tedy bude dělat ty svářeče, servírky, instalatéry? Možná ti lidé s titulem Mgr., možná „lidé z východu“ (často také s takovými tituly?)...

3. Ta kvantita přináší snížení kvality. Učitelé na středních a hlavně vysokých školách jsou stále více zahlcováni zástupy těch podprůměrných taky-studentů, které fakulty berou v maximálním možném počtu a často téměř bez ohledu na kvalitu proto, že na ně dostávají státní příspěvky. Vysokoškolští učitelé pak mají stále méně času na ty nejlepší studenty a na vlastní vědeckou práci. Oni se ti nejlepší studenti (alespoň nejlepší) o sebe naštěstí postarají sami, protože mají o věc zájem, ale přece jen to asi nějak není ono.
Dlouhá léta přednáším základní kurs imunologie na Přírodovědecké fakultě UK. V posledních letech pozoruji, že docela jasně narůstá počet studentů, kteří na úspěšné absolvování tohoto kursu (nikterak zvlášť náročného) prostě nemají dostatečnou intelektuální kapacitu. Někdy je mi jich až líto - jsou to lidé, kteří by za mých časů měli velké potíže dokončit střední, a možná i základní školu. Teď je ale systém nastaven tak, že vhodnou volbou snadných přednášek seženou dostatečný počet kreditů a „prolezou“. To je i v zájmu fakulty, protože kdyby je vyhazovala, přicházela by o ten státní příspěvek. V extrémní podobě se to projevuje u platících zahraničních studentů - jejich úroveň bývá většinou strašná a navíc nemají ani žádnou snahu se učit - jsou si vědomi své pozice „slepic snášejících fakultě zlatá vejce“.

Takže bude zřejmě nutné, abychom zavedli kromě dnešních „běžných vysokých škol“ ještě nějakou elitní kategorii „supervysokých škol“, na kterých bude studovat těch pár procent nejschopnější populace, jak tomu bývalo kdysi.

Ostatně Ondřej Šteffl se v diskusi pod svým článkem také hlásí k jakémusi „sémantickému“ řešení problému:
„Zkuste si přijmenovat dnešní VŠ třeba na "Učiliště pro dospívající" a SŠ na "Učiliště pro teenagery", třeba už vám to jako tragédie připadat nebude. Podle mého je problém hlavně v pojmech. To, co se dřív nazývalo "vysoká škola", je něco úplně jiného, než co nazýváme dnes "vysoká škola". Obsah pojmu se zhoršil, ale to neznamená, že horší je celá situace.“

Jak říkám - v principu je asi dobré, aby mladí lidé chodili déle do školy, užili si studentského života, oddálili problémy se vstupem do reálného života, měli dobrý pocit z toho, že absolvovali vysokou školu (i když mnohdy velmi pochybné kvality). Něco to ale stojí...
A nevím, jestli je opravdu správné docilovat „zvyšování podílu vysokoškolsky vzdělané populace“ tím, že se v podstatě dřívější „nástavby“ přejmenují na „vysoké školy“.

Ale hlavně mám obavu, že tímhle přístupem „kvantita je naší prioritou“ velmi poškozujeme tu špičkovou kvalitu, o kterou by mělo jít ještě víc.

***********************
Dodatek (15.8., 20:40):

Na základě diskusního příspěvku O.Steffla z 18:22:52 jsem z posledního odstavce odstranil poznámku, kterou považoval za nevhodnou.