Někteří lidé jsou ostatním jaksi sami od sebe výrazně sympatičtí, jiní naopak méně sympatičtí až nesympatičtí; většina lidí je “něco mezi tím”. Nějak to souvisí s jejich vizáží, ale hlavně způsobem řeči, vystupováním, jakýmsi osobním fluidem.
Tato sympatičnost ale často není univerzální – osoba neobyčejně sympatická jedné skupině může být krajně nesympatická skupině jiné.

V posledních nikoli měsících, ale spíše letech, nelze přehlédnout cosi jako mediální hon na jednoho předního českého politika. Ano, tím politikem je Jiří Paroubek.


Ačkoli tento muž po pravdě řečeno přílišným osobním charismatem neoplývá a ani mně se jako velký sympaťák nejeví, to, co předvádějí mnozí novináři, mi připadá jako projev jakýchsi primitivních pudů, které nacházejí zálibu v kolektivní šikaně (“bullying”) vytipovaných jedinců. V tomto případě onen primitivní pud ještě koinciduje s jasnou politicko-ideologickou motivací výrazné většiny českých novinářů, která by se dala vyjádřit zkratkou “zničte levici”. Politický program, jehož je Jiří Paroubek, resp. ČSSD, zastáncem, není přitom v evropském kontextu nijak pobuřující či extrémní, ale naopak spíše fádně konvenční.

To, že se někdo může snížit k veřejnému komentování tělesných nedostatků (např. obezity) veřejně činné osoby (nebo jeho manželky, jak tomu bylo v případě paní Zuzany Paroubkové), mi připadá prostě trapné, nedůstojné a primitivní.
Bohužel se tak zachoval např. i jeden zdejší blogger, který J.Paroubka označil za “nabubřelého pupkáče” a napsal o něm:

“Žijeme v době vizuální. Uvědomuje si trio pupkáčů Paroubek, Škromach, Havel (Jiří) jak jsou už svým vzhledem mladým studentkám odporní? Nám starším mohou připomínat zestárlé milicionáře, mladým už jen vetřelce mimozemštany.”

Z takového vyjádření trčí zjevně i jakési sebeuspokojení autora z toho, že on sám obézní není...

Podobným stylem vyznívaly desítky novinových článků; např. v jistém populárním internetovém médiu se v rubrice “Absurdárium” co chvíli objevují různé “vtipné” fotomontáže J.P.

Výstižné je, co o této věci napsal častý diskutér na stránkách Aktuálně.cz píšící pod nickem Vico:

„Chápu, že Paroubek není už od pohledu žádný sympaťák, ale démonizace jeho osoby postupně nabývala až patologický charakter. Nekritizovaly se jeho činy, jeho myšlenky ale zejména jeho tělesná konstituce, barva a dikce jeho hlasu. Tak, jak se náckové vyžívali ve zdůraznění typického židovského nosu, tak podobně se vyžívali Zelený Raul a další veselí hoši. Ani nejintimnější sféra nezůstala tabu. Každé prasáctví bylo dobré. Veselé pouťové taškařice typu „bouchněte si do figuríny Paroubka a vyhrajte stokorunu”.

To, jaký cíl zjevně sleduje tato masivní kampaň, podle mého názoru velmi dobře vystihl jiný zdejší diskutér píšící pod nickem Rossian (parafrázuji):

„Mediální propaganda a skryté ale velmi tvrdé politické tlaky pracují se zákeřným psychologickým fenoménem, jehož cílem je vytvořit ze současné sociální deokracie symbol "nedotknotelnosti” tak, aby se v širokém společenském vědomí vytvořil model autocenzury - tzn. aby nebylo společensky přípustné zastávat se současné sociální demokracie. Pokud soustavně celé měsíce a roky budou média na politickou objednávku budovat "antiparoubkismus" a účelově ho spojí s antikomunistickou hysterií, stane se z Paroubka „povolený” (a tudíž pohodlný) symbol rebelství, takže hodit si vajíčkem na Paroubka je "cool".

Ano, někdy se mi zdá, že jsme snad až subjekty jakéhosi monstrózního celospolečenského experimentu testujícího, čeho se až dá ve společnosti dosáhnout takovou masivní a vytrvalou mediální masáží.
Zdá se ovšem, že Jiří Paroubek je pozoruhodně odolný.

Je velmi smutné, že k podobnému způsobu „kritiky” se v podstatě připojil i expresident Havel svými slovy o nedopnutých límečcích u košile.

Et tu, Brute...