Před časem jsem tady uveřejnil článek nazvaný „Mají zvířata duši?“. Vyjádřil jsem tam přesvědčení, že „zvířata jsou hloupí lidé, nikoliv stroje“, že se většinou chovají skoro stejně jako malé děti nebo duševně zaostalí lidé, mají evidentně základní lidské emoce (a projevují je mnohem intenzivněji než většina lidí), ale chybí jim lidský intelekt, a že tedy „mají duši“.

Nezodpovězena tam ovšem zůstala základní otázka - co je to vlastně „duše“?
To je samozřejmě téma, o kterém byly napsány tisíce knih a článků, a ke kterému asi sotva právě já nyní nějak podstatně přispěji.
Encyklopedické definice duše (podobně jako i jiných nejzákladnějších pojmů) jsou poněkud vágní, jako např.:

Duše (latinsky anima) je v pojetí mnoha filozofických a náboženských systémů duchovní podstatou, která je vlastní živým bytostem. Tyto systémy považují většinou duši za nesmrtelnou, často nehmotnou.

Ale asi všichni přibližně víme, o co jde, když se řekne „psychika“, resp. duše.

Existují dva principiálně odlišné názory:

První, přírodovědecký, resp. „materialistický“, předpokládá, že to, čemu říkáme „duše“ je produktem extrémně složitých molekulárních interakcí mezi neurony mozku „vyšších“ živočichů, zvláště člověka, že je to jakýsi „emergentní jev“ objevující se na určitém stupni organizovanosti nervového systému. Ano, je to jaksi příliš vágní „definice“, ale podstatou prostě je, že „duše“ a psychické projevy jsou „pouze“ plodem extrémně komplexně organizované hmoty. Tento model vede k předpovědi, že zcela lidský typ „umělé inteligence“, včetně veškerých „duchovních“ projevů by mohl být vytvořen uměle, třeba i nebiologicky (něco jako onen palubní počítač Hal ve slavné Clarkově sci-fi „2001: Vesmírná odysea“).
Tento názor je v souladu s „monistickým“ filosofickým názorem, že totiž svět je „autonomní“ a má jednotný základní hmotný princip, ze kterého vyvěrá i to, čemu říkáme „duše“, a vše, co s tím souvisí.

Druhý, „dualistický“ názor má za to, že svět je „heteronomní“, založený na dvou principech – hmotném a duchovním. Onen duchovní svět, resp. „duchovní bytosti“ (Bůh, andělé, démoni), do hmotného světa různými způsoby vstupuje a ovlivňuje, resp. ovládá dění v něm. Tělo, resp. mozek, je v tomto pojetí jen jakýmsi „nosičem“ duše (v některých náboženstvích „nesmrtelné“), která je jakýmsi „výhonkem“ duchovního světa do světa materiálního. Duše je v některých náboženských a filosofických systémech natolik nezávislá na onom materiálním nosiči, že jej po smrti může opustit a nějakým způsobem nadále „existovat“ coby součást „duchovního světa“, případně vstupovat do jiného hmotného nosiče – těla, nebo čekat na budoucí vzkříšení původního těla, do kterého opět vstoupí a bude s ním na věky žít.

Někdy ve věku dvanácti let mě uchvátila povídka Jacka Londona „Tulák po hvězdách“. Vypráví o vězni, který dokázal přečkávat neuvěřitelně dlouhou dobu spoután sadistickými dozorci tak, že se jeho duše uvolnila z těla a putovala časem a prostorem.
Podobně si relativní nezávislost „duše“ představují třeba příznivci experimentálního psychologa Stanislava Grofa, kteří tvrdí, že duši je možno „uvolnit“ ve „změněných stavech vědomí“ navozených třeba pomocí LSD nebo tzv. holotropního dýchání. Jako důkazy o nezávislé existenci duše se také často uvádějí zvláštní zážitky lidí, kteří prošli fází klinické smrti a byli navráceni do života.

Je zajímavé, že velmi účinným fyziologickým „chemickým“ prostředkem k navození „změněného stavu vědomí“, mystických zážitků a často i pocitu „odpoutání duše od těla“ je poměrně jednoduchá sloučenina, dimethyltryptamin, která je v malém množství produkovaná v organismu.
Je docela dobře možné, že některé „mystické“ zážitky mohou být „materialisticky“ vysvětleny nějakými výrony této fyziologicky aktivní látky v mozku (třeba při extrémní situaci klinické smrti).
Alternativním „duchovním“ vysvětlením by ovšem mohlo být, že některé chemikálie, dechová nebo jiná cvičení napomáhají oné separaci duše od těla "a la Tulák po hvězdách".

Ačkoli by se zdálo, že např. pro křesťany (ale i věřící většiny jiných náboženství) je jedinou přijatelnou možností onen dualistický koncept „duše – tělo“, resp. heteronomní koncept světa (duchovní svět zasahující do materiálního světa), není tomu docela tak. Nedávno mě velmi zaujala přednáška Rogera Lenaerse (k jeho knize „Sen krále Nabukadnezara aneb Konec středověké katolické církve“). Tento jezuita argumentuje, že pro moderního křesťana odkojeného vědeckou racionalitou je daleko spíše přijatelné a uspokojivé „monistické“ („autonomní“) pojetí světa, ve kterém je i to, čemu říkáme „Bůh“ neoddělitelnou součástí a „prapodstatou“ světa.
Velice se mi líbí to, jak řeší vztah Boha-tvůrce a jeho díla (světa): v tradičním pojetí je tvůrce od díla jasně oddělen (asi jako malíř od svého obrazu). V Lenaersově (a vlastně už třeba Spinozově) pojetí je lepším přirovnáním vztahu Tvůrce a jeho díla třeba vztah uměleckého tanečníka a jeho díla – tvůrce je v tomto případě neoddělitelný od díla, je s ním v podstatě totožný (ale samozřejmě je ten tvůrce i něčím mnohem víc – nerealizuje se jen svým uměleckým dílem, ale jeho existence má i mnoho jiných (a třeba i mnohem důležitějších) aspektů).

Existuje nějaký způsob, jak prokázat, že "fenomén tuláka po hvězdách“ je reálný?
Ačkoli to může znít poněkud bizarně, myslím, že by se to dalo testovat poměrně jednoduše. Nedávno jsem se někde všiml zprávy, že jakási anglická pacientka po procitnutí z narkózy tvrdila, že během operace její duše opustila tělo, pozorovala průběh operace, a viděla i předměty kdesi v předsálí, které pacientka prostě vidět z operačního stolu vidět nemohla (kdyby třeba narkóza byla nedokonalá). V onom článku se říkalo, že angličtí badatelé plánují kontrolovaný pokus, ve kterém se bude objektivně zjišťovat, zda se takové věci opravdu dějí, zda někteří pacienti budou schopni prokazatelně identifikovat nějaké testovací předměty spolehlivě nepozorovatelné pacientem.
Pokud by takový pokus opravdu prokázal „fenomén tuláka po hvězdách“, mělo by to samozřejmě zásadní důsledky pro monistický přírodovědecký koncept světa.

Nemusím asi říkat, že nevěřím, že se něco takového prokáže. Věřím naopak, že správný a vše dobře vysvětlující je onen monistický přírodovědecký světonázor, který se dá docela dobře skloubit i s „rozumným“ náboženstvím, jak už jsem tady opakovaně psal (zde, zde, zde).

I mně se ale zdá, že jakoby "objektivně" existuje i jakýsi "nemateriální" svět, ze kterého např. matematikové objevují podivuhodné abstraktní zákonitosti a vztahy evidentně nezávislé na materiálním světě.
Dokonce se mi zdá, jako by i třeba hudební skladatelé netvořili svá geniální díla "de novo", ale spíše jako by "vytahovali" něco, co už preexistovalo v jakémsi "světě idejí".
Ale to bude asi jen nějaké zdání - však i v tom materiálním světě existuje spousta neuvěřitelných věcí (třeba v biologii); jejich neuvěřitelnost pak svědčí nejspíše o omezenosti našeho rozumu...

Rozhodě se mi velmi líbilo, co v diskusi pod mým předchozím článkem řekl jiný skeptik Zbyněk Matyáš: „Jsou podivuhodné věci mezi nebem a zemí, hlavně v mozku...”