Jan Klein – Čech, který udělal díru do světa.
Minulý týden získal prestižní Cenu Patria nadace Česká hlava prof. Jan Klein, PhD. (nar. 1936) za „Mimořádné výsledky výzkumu v oblasti moderní imunogenetiky“. V Lidových novinách s ním vyšel zajímavý rozhovor.
Jan Klein je nepochybně jedním z nejvýznamnějších vědců českého původu. V 70. a 80. letech 20. století patřil mezi absolutní světovou špičku v imunologii a genetice a byl zakladatelem moderního pojetí interdisciplinárního oboru imunogenetiky. Učinil spolu se svými spolupracovníky několik zásadních objevů týkajících se tzv. histokompatibilitního genového komplexu, jehož produkty hrají zásadní roli v imunitním systému (a bohužel výrazně komplikují orgánové transplantace).
Později se začal zabývat hlavně evoluční biologií a také tam dosáhl světově významných výsledků využitím konceptu tzv. trans-druhového polymorfismu, který umožňuje zpětně určit velikost populace zakládající evolučně nový druh (např. u člověka vychází překvapivě na cca 10 tisíc jedinců).
Ve světě je také (a možná hlavně) znám jako autor několika vpravdě monumentálních monografií, které se od podobných děl jiných autorů liší svým skutečně unikátním „renesančně“ širokým pojetím:
• Klein, J.: Biology of the Mouse Histocompatibility-2 Complex. Principles of Immunogenetics Applied to a Single System. Springer-Verlag, New York 1975.
• Klein, J.: Immunology. The Science of Self-Nonself Discrimination. Wiley, New York 1982.
• Klein, J.: Natural History of the Major Histocompatibility Complex. Wiley, New York 1986.
• Klein, J. and Takahata, N.: Where Do We Come From? Springer-Verlag, Heidelberg 2002
Vydání každé z nich bylo ve vědecké komunitě událostí komentovanou v nejprestižnějších světových časopisech.
Před zhruba 15 lety jsem měl možnost (a čest) spolupracovat s ním na jedné knize, jakési učebnice imunologie pro pokročilé (Klein, J. and Hořejší, V.: Immunology. 2nd edn. Blackwell Science, Oxford 1997). Byla to opravdu mimořádná zkušenost – často se stalo, že kapitolu, kterou jsem v potu tváře psal týden, přepsal Jan přes noc do mnohem lepší podoby... Je to prostě nejen vynikající vědec, ale i rozený spisovatel.
Za středoškolských studií začínal Jan jako botanik (a jen shoda náhod způsobila, že se později věnoval jinému odvětví biologie); vášeň pro krásu rostlin a jejich výtvarné zpodobení si uchoval do dneška. Je také velkým znalcem a obdivovatelem klasické hudby.
Po několik let byl nejprve středoškolským profesorem (učil na pražském Nerudově gymnáziu). Poté přešel na tehdejší Ústav experimentální biologie a genetiky ČSAV (předchůdce dnešního „mého“ Ústavu molekulární genetiky AVČR), kde v roce 1965 obhájil disertační práci.
V srpnu 1968 odešel do USA (působil postupně na Stanfordské, Michiganské a Texaské univerzitě), koncem 70. let se stal ředitelem Biologického ústavu Maxe Plancka v německém Tübingen a byl jím do roku 2004.
Nyní je emeritním profesorem na Pensylvánské státní univerzitě.
V současnosti dokončuje velkou knihu o Gregoru Johannu Mendelovi a jeho době s krásnými ilustracemi jeho syna Normana.
Jan Klein získal mnoho prestižních poct a cen, byl opakovaně nominován na Nobelovu cenu.
O tom, jak významnou osobností je, svědčí i to, že figuruje v projektu „Peoples Archive“ spolu např. s Edwardem Tellerem, Bernardem Lovellem, Carlem Djerassi, Manfredem Eigenem, Francisem Cricke, Geraldem Edelmanem, Andrzejem Wajdou, Johnem Mainardem Smithem atd.
Jan je ve všech směrech výraznou osobností – nejen svými téměř dvěma metry výšky, ale hlavně výraznými a někdy i kontroverzními vědeckými názory; v letech své největší slávy se opakovaně účastnil ostrých vědeckých polemik, v nichž většinou měl, ale někdy také neměl pravdu.
Jene, ještě jednou gratuluji k ceně Patria a přeji hodně zdraví a radosti z vědy, umění a mnoha dalších let života!
Jan Klein je nepochybně jedním z nejvýznamnějších vědců českého původu. V 70. a 80. letech 20. století patřil mezi absolutní světovou špičku v imunologii a genetice a byl zakladatelem moderního pojetí interdisciplinárního oboru imunogenetiky. Učinil spolu se svými spolupracovníky několik zásadních objevů týkajících se tzv. histokompatibilitního genového komplexu, jehož produkty hrají zásadní roli v imunitním systému (a bohužel výrazně komplikují orgánové transplantace).
Později se začal zabývat hlavně evoluční biologií a také tam dosáhl světově významných výsledků využitím konceptu tzv. trans-druhového polymorfismu, který umožňuje zpětně určit velikost populace zakládající evolučně nový druh (např. u člověka vychází překvapivě na cca 10 tisíc jedinců).
Ve světě je také (a možná hlavně) znám jako autor několika vpravdě monumentálních monografií, které se od podobných děl jiných autorů liší svým skutečně unikátním „renesančně“ širokým pojetím:
• Klein, J.: Biology of the Mouse Histocompatibility-2 Complex. Principles of Immunogenetics Applied to a Single System. Springer-Verlag, New York 1975.
• Klein, J.: Immunology. The Science of Self-Nonself Discrimination. Wiley, New York 1982.
• Klein, J.: Natural History of the Major Histocompatibility Complex. Wiley, New York 1986.
• Klein, J. and Takahata, N.: Where Do We Come From? Springer-Verlag, Heidelberg 2002
Vydání každé z nich bylo ve vědecké komunitě událostí komentovanou v nejprestižnějších světových časopisech.
Před zhruba 15 lety jsem měl možnost (a čest) spolupracovat s ním na jedné knize, jakési učebnice imunologie pro pokročilé (Klein, J. and Hořejší, V.: Immunology. 2nd edn. Blackwell Science, Oxford 1997). Byla to opravdu mimořádná zkušenost – často se stalo, že kapitolu, kterou jsem v potu tváře psal týden, přepsal Jan přes noc do mnohem lepší podoby... Je to prostě nejen vynikající vědec, ale i rozený spisovatel.
Za středoškolských studií začínal Jan jako botanik (a jen shoda náhod způsobila, že se později věnoval jinému odvětví biologie); vášeň pro krásu rostlin a jejich výtvarné zpodobení si uchoval do dneška. Je také velkým znalcem a obdivovatelem klasické hudby.
Po několik let byl nejprve středoškolským profesorem (učil na pražském Nerudově gymnáziu). Poté přešel na tehdejší Ústav experimentální biologie a genetiky ČSAV (předchůdce dnešního „mého“ Ústavu molekulární genetiky AVČR), kde v roce 1965 obhájil disertační práci.
V srpnu 1968 odešel do USA (působil postupně na Stanfordské, Michiganské a Texaské univerzitě), koncem 70. let se stal ředitelem Biologického ústavu Maxe Plancka v německém Tübingen a byl jím do roku 2004.
Nyní je emeritním profesorem na Pensylvánské státní univerzitě.
V současnosti dokončuje velkou knihu o Gregoru Johannu Mendelovi a jeho době s krásnými ilustracemi jeho syna Normana.
Jan Klein získal mnoho prestižních poct a cen, byl opakovaně nominován na Nobelovu cenu.
O tom, jak významnou osobností je, svědčí i to, že figuruje v projektu „Peoples Archive“ spolu např. s Edwardem Tellerem, Bernardem Lovellem, Carlem Djerassi, Manfredem Eigenem, Francisem Cricke, Geraldem Edelmanem, Andrzejem Wajdou, Johnem Mainardem Smithem atd.
Jan je ve všech směrech výraznou osobností – nejen svými téměř dvěma metry výšky, ale hlavně výraznými a někdy i kontroverzními vědeckými názory; v letech své největší slávy se opakovaně účastnil ostrých vědeckých polemik, v nichž většinou měl, ale někdy také neměl pravdu.
Jene, ještě jednou gratuluji k ceně Patria a přeji hodně zdraví a radosti z vědy, umění a mnoha dalších let života!
Šéf BIS Koudelka sílu dezinformací nepodceňuje. Vláda ano
Jsou Piráti směšní, když nechtějí Blažka? Ne. Mluví za část voličů pětikoalice
Poznáte autora a jeho dílo podle první věty a nápovědy?
Fridays for Future a Poslední generace bojují za náš život, za budoucnost
Rajchl Václavák nezaplnil, neplní sliby, vyhasíná. Stádečko mu nejspíš přetáhne Babiš
