Pod tímto názvem zde (i jinde) uveřejnil Jiří Paroubek článek, ve kterém se obouvá do dvou redaktorů Práva, Alexandra Mitrofanova a Jiřího Hanáka.
Jiří Paroubek polemizuje s názorem těchto novinářů, že jeho politický styl je nevhodný, resp. nepřijatelný, a že by ČSSD prospělo, kdyby měla v čele někoho jiného.
Dospívá nakonec k poněkud bizarnímu závěru, že „Je to tedy naprosto promyšlený a plánovitý postup Práva co nejvíce oslabit pozici ČSSD ve volbách do sněmovny a otevřít tak cestu k další vládě pravice.“


Přesto (resp. právě proto), že jsem sympatizantem ČSSD, jsem tady už nedávno kritizoval některé aspekty politiky této strany.
Jsem nadále přesvědčen, že ČSSD je v strana, jejíž programové zásady (budování standardního evropského sociálního státu založeném na osvědčeném sociálně-tržním modelu společnosti, podpora evropské integrace) nejlépe odpovídají zájmům této země. Je to jedna z mála českých stran s jasným celoevropským kontextem a celkem úctyhodnou historickou tradicí. Doufám, že i v příštích desetiletích bude hrát zásadní roli v české politice.

Ale velice mě mrzí, že v čele této jediné české solidní politické strany nestojí nějaká skutečně charismatická osobnost. Jsem přesvědčen, že s takovým člověkem v čele by byla ČSSD v této zemi po dlouhá léta neporazitelná.
Jiří Paroubek je jistě v vmnoha směrech velmi schopným politikem, ale charismatickým politickým vůdcem budícím mezi lidmi sympatie bohužel skutečně není.
Myslím ostatně, že osobnost v čele strany není jediným personálním problémem ČSSD...

Nechápu, proč se Jiří Paroubek takovými články až pavlačového charakteru opakovaně shazuje a diskredituje. Takovéto hádky s novináři jemu ani jeho straně přece nemohou nijak prospět.
Právo je podle mého názoru velmi solidní deník, s jasně demokraticko-levicovým zaměřením. Úkolem poctivých novinářů samozřejmě musí být soustřeďovat se na kritiku negativních aspektů politiků, stran či společenských jevů, spíše než na jejich glorifikaci.
Rozumní politici by se měli k takové kritice chovat pokud možno jako k potenciálně užitečnému nemilosrdnému, trochu vypouklému zrcadlu a uvažovat, jestli na té kritice opravdu něco není. A i v případě, že tu kritiku shledávají nespravedlivou, se raději zdržet hádavých reakcí a raději o její nesprávnosti přesvědčit činy.

Nechápu, proč tohle Jiřímu Paroubkovi jeho přátelé ve vedení ČSSD nevysvětlí.
Je ovšem docela možné, že mu to vysvětlují, ale on je prostě neposlouchá.
To je ale velká chyba, protože to může odrazovat skutečné „přátele sociální demokracie“.

Jiří Paroubek říká na adresu svých kritiků:
„Přece musí vědět, že pár měsíců před volbami žádná soudná politická strana měnit svého šéfa nebude.“
To je asi pravda, ale tím spíše by měl změnit styl.
Možná by si mohl vzít příklad z Jana Fischera. Tento politik-nepolitik (ke kterému je jistě také možno mít určité kritické výhrady) je nyní neobyčejně populární - a stačí mu k tomu jediné: chová se slušně. Na nikoho neútočí, vyjadřuje se zdrženlivě, vystupuje skromně, nechová se vulgárně a arogantně.

Kéž by si z něj vzali příklad všichni ostatní politici, nejen Jiří Paroubek...

Ale na druhé straně bohužel platí – starého psa novým kouskům nenaučíš...