Není příliš známo, že před několika lety se M. Knížák ucházel u Akademie věd ČR o „velký doktorát“ (titul DrSc); předložil tehdy dokonce disertační spis. Jako problém se ukázalo nejen to, že tento spis bylo jen stěží možno považovat za vědecký v jakémkoli oboru, ale hlavně to, že uchazeč tehdy neměl ukončené vysokoškolské vzdělání. Řízení k udělení nejvyššího vědeckého titulu tedy nakonec nebylo ani zahájeno, ale M. Knížák byl pozván k přednášce pro Vědeckou a Akademickou radu AV. Možná bude někoho zajímat připomenutí následujícího mírně poopraveného textu, který po přednášce vyšel v Neviditelném psu (napsal jsem jej tam tehdy pod průhledným pseudonymem Boleslav Dolejší):



V pátek 13. března 1998 došlo v budově Akademie věd na Národní třídě k zajímavému kontaktu mezi vědci (většinou členy Vědecké resp. Akademické rady AV) a výrazným představitelem našeho umění – Milanem Knížákem.
Pan Knížák nejprve přečetl asi hodinovou přednášku s názvem „Umění a věda, věda a umění, umění a umění“, po níž následovala diskuse. Ačkoli název přednášky sliboval zamyšlení nad vztahem vědy a umění (zřejmě v souvislosti s tím, že pan Knížák se snaží získat vysokou vědeckou hodnost), vyslechli přítomní spíše přehled o více či méně bizarních uměleckých počinech tohoto století, které vedly k zásadní změně pohledu postmoderního člověka na to, co je to umění. Přednášející podal přehled více i méně známých milníků (post)moderního umění, jako výstava prázdných rámů, tvorba obrazů volným působením deště, větru a prachu na plátno převážené umělcem na střeše auta, až ke skutečně vrcholné „akci“ – vzájemné poštovní výměně vzorků prachu (jeden sebraný na americkém hřbitově, druhý na piánu v Paříži) mezi dvěma umělci. Přednášející věnoval patřičnou pozornost hlubokému vnitřnímu významu této převratné události. Je skutečně pozoruhodné, jak tyto kdysi provokující happeningy vyzní smrtelně vážně, když o nich přednáší poněkud zestárlý, druhdy nespoutaný bouřlivák v sále s pozlacenou štukaturou a vyzdobeném rozměrným Hynaisovým obrazem Paridova soudu. Bylo uvedeno i několik příkladů tvorby žáků prof. Knížáka z AVU – např. socha koně, na jehož záda byla umístěna hromádka ledu posypaná práškovými barvami; když led roztál, barvy po koni stekly a vytvořily pod ním barevné skvrny. Tento výtvor nastolil závažnou otázku, co vlastně bylo tím uměleckým dílem – zda metastabilní kůň s ledem na zádech, nebo až stabilní produkt vzniklý po skupenském přechodu ledu a vytvoření barevných skvrn? Otevřená zůstává i palčivá otázka, kdy vlastně skončil tvůrčí proces – položením ledu a barev na koně Knížákovou žákyní, či až samovolným dotvořením mocnými silami přírody?
Milan Knížák se bezvýhradně přihlásil k „postmodernímu“ světovému názoru, který koncentroval do konstatování, že náš dnešní svět má „kašovitou“ povahu a že tento pocit kašovitosti je jeho základním životním pocitem (všiml jsem si intenzivního přikyvování přítomného D. Třeštíka). Vyslovil též kupodivu domněnku, že toto je i závěr, ke kterému dospívá svými metodami dnešní věda. V diskusi se M. Knížák ohradil proti smysluplnosti označení „velký umělec“ pro kohokoli v minulosti (v reakci na to, když jeden z diskutujících takové označení použil pro L. Janáčka a impresionisty). Žádný intelektuál samozřejmě nechce vypadat jako zaostalý šosák a proto většina přítomných během diskuse moudře mlčela. Přesto se však ozvalo několik hlasů polemizujících s oním postmoderně kašovitým pojetím dnešního světa. Zazněl i názor, že některé příklady uměleckých počinů uváděné Knížákem neodbytně vyvolávají reminiscence na proslulá díla Járy Cimrmana. Hlavou se kdovíproč mihla i dávná vzpomínka na pohádku o císařových nových šatech. Ozvala se výtka, že pan Knížák a jeho umělečtí přátelé vlastně ničí něco, co bylo pro naši civilizaci po tisíce let velmi podstatné – totiž ono „opravdové“ staromódní umění, a že aktivně přispívají k vytváření jakési amorfní kulturní kaše. Tyto názory byly ovšem Knížákem odmítnuty jako projev zpozdilé ignorance. V závěru byla vyslovena naděje, že taková setkání budou pokračovat, a že tak bude docházet k vzájemnému myšlenkovému obohacování mezi vědci a umělci. Je tu tedy šance, že kaše bude houstnout a bude čím dál chutnější a výživnější.