Věda pro kočku?

28. 09. 2016 | 16:08
Přečteno 5138 krát
Před několika dny zde kolega blogger (a hlavně vynikající překladatel) Aleš Drobek zveřejnil překlad článku Ronalda Baileyho z amerického libertariánského média Reason.com nazvaného Většina vědeckých zjištění je špatných nebo neužitečných (Drobek to volně přeložil jako “Vědci zjistili, že… Většina vědeckých objevů je pro kočku”).

Baileyův článek stručně komentuje velmi obsáhlý (skoro 84 tisíc slov) esej Daniela Sarewitze, původně vystudovaného geologa živícího se již přes 20 let hlavně psaním o vědní politice, s názvem “Zachraňme vědu”.

Sarewitzovy názory, s nimiž souzní i Bailey (a jak se ukazuje v diskusi pod Drobkovým blogovým článkem kupodivu i jistý bývalý ministr školství), nemohu nechat bez komentáře:

„Věda, pýcha moderního věku, náš jediný zdroj objektivních znalostí, je v hluboké krizi.“

Autor má samozřejmě právo na tento pesimistický názor, ale rád bych upozornil, že je to názor velmi subjektivní a dovolím si říci výrazně menšinový, zcela v rozporu se skutečností. Podle mého (a jak jsem přesvědčen většinového) názoru vědecké poznání světa kolem nás postupuje bezpříkladným tempem, které doslova bere dech. Určitou krizi lze pak snad spatřovat v tom, jak těžko lze tento pokrok sledovat, a to i v poměrně úzkém oboru.

„Sarewitz poukazuje na případ velké biotechnologické společnosti, která došla v roce 2012 k závěru, že ze třiapadesáti významných předklinických studií rakoviny lze zopakovat pouhých šest. Jinde výzkumníci přední farmaceutické společnosti oznámili, že nedokážou zopakovat 43 z 67 publikovaných předklinických studií, na nichž firma zakládala vývoj svých metod léčby a diagnostiky rakoviny a kardiovaskulárních chorob.“

Ano, toto jsou recentně tradované příklady. Ale nikde se nedočtete žádné detaily o tom, jak se ty farmaceutické společnosti snažily reprodukovat ony studie, které studie to byly, jaké detaily nebyly schopny zopakovat a do jaké míry.
Je třeba si uvědomit, že velká většina vědeckých studií je výsledkem několikaleté práce velkých kolektivů, jsou metodicky velmi komplikované, záleží na každém detailu, a časopisy z „prostorových“ důvodů často ani neumožňují publikovat potřebná obrovská kvanta těch detailů.
A hlavně – pokud se takovou studii pokouší zopakovat člověk, který k tomu není dostatečně odborně vybaven, nemusí uspět.
V této souvislosti uvedu vlastní příklad: Před více než 15 lety jsme publikovali v jednom z nejprestižnějších světových časopisů studii o novém signalizačním proteinu bílých krvinek; téměř současně něco podobného publikovala konkurenční americko-japonská skupina. Asi po roce jsem dostal dopis on našeho amerického konkurenta, ve kterém si stěžoval, že jeho studentka není schopna zopakovat jeden z našich klíčových nálezů (určitá chemická změna tohoto proteinu po aktivaci příslušných buněk). Nejjednodušším vysvětlením bylo, že to ta studentka prostě dělala špatně, že s buňkami nenakládala tak šetrně, jak bylo zapotřebí. A skutečně – toto vysvětlení se ukázalo jako zřejmě pravdivé, protože náš výsledek během krátké doby potvrdily dvě jiné skupiny (japonská a kanadská).

„V témže roce přišel lékařský časopis Lancet v jednom ze svých úvodníků s tvrzením, že „velká část, možná až polovina, odborné literatury může být mylná“.

Opět – subjektivní, extrémně pesimistický, nepřípustně generalizující dojem bez jakéhokoli podloženého důkazu.
Já se pohybuji již přes 40 let v oblasti biochemického, molekulárně imunologického a molekulárně biologického výzkumu. Musím říci, že naprostá většina toho, co se publikuje v těchto oborech, je velmi spolehlivá, takže se na tom dá stavět. Když např. objevíte nějaký nový funkčně důležitý protein a důkladně jej popíšete, každý si to může snadno ověřit. Na chyby, omyly, neřku-li podvody, se obyčejně rychle přijde. Zdrojem chyb ovšem mohou být např. nekvalitní komerčně dostupné výzkumné nástroje (např. protilátky).

„A taktéž v roce 2015 došla zpráva Britské akademie lékařských věd k závěru, že poměr chybných objevů může v některých oblastech biomedicíny dosahovat až 69 procent.“

Podíváme-li se na původní zdroj, zjistíme, že se takto komentuje speciální příklad studií s příliš malým počtem experimentálních výsledků, jejichž nesprávné statistické vyhodnocení může vést teoreticky až k takto vysokému procentu nesprávných interpretací. V žádném případě se toto neuvádí jako nějaký generalizující závěr.

„John Ioannidis, biostatistik ze Stanfordovy univerzity, se mi v e-mailové korespondenci svěřil, že observační a předklinické studie v biomedicíně jsou podle jeho odhadu nereprodukovatelné až z 90 procent.“

Opět – jakýsi subjektivní názor jednotlivce bez jakéhokoli zdůvodnění.

„Dál Sarewitz zmiňuje tisícovku recenzovaných a publikovaných studií rakoviny prsu, které ve skutečnosti pracovaly s buněčnou kulturou rakoviny kůže.“

Ano, je smutné, že někdy dojde k záměně buněčných linií; to ale není nějaký podvodný záměr, ale nehoda. Nikoli důkaz všeobecné prohnilosti vědy.

„A když specialisté na amyotrofickou laterální sklerózu prověřili sto potenciálních léků, které podle dřívějších výzkumů zpomalovaly postup choroby u myší, nepotvrdili účinnost ani jednoho z nich, třebaže všechny testovali na stejném kmeni myší.“

Když se podíváme na zdrojový článek, opět zjistíme, že rozdíl ve výsledcích mohl být způsoben rozdíly v detailech provedení a genetické heterogenitě pokusných zvířat.

„Článek z roku 2016 upozornil, že až 70 procent studií skenování mozku pomocí technologie fMRI obsahuje falešně pozitivní výsledky.“

Ano, ve všeobecně používaném softwaru pro vyhodnocování těchto výsledků byla chyba (samozřejmě neúmyslná), která může spoustu těchto studií znehodnotit. Je to ale snad důkaz nějaké prohnilosti vědy?

„A pak tu máme obrovský problém epidemiologie, která produkuje falešná pozitiva po stovkách tisíc. V poslední dekádě 20. století bylo v tomto oboru publikováno zhruba 80 000 observačních studií, mezi roky 2001 a 2011 se ale toto číslo téměř ztrojnásobilo, na nějakých 264 000. Stanley Young z amerického Národního ústavu statistických věd odhaduje, že reprodukovat lze pouhých pět až deset procent těchto observačních studií. „V prostředí, které vědce motivuje ke kvantitě místo kvality, je výsledkem předpojatá a kvalitativně chudá věda, ve které většina publikovaných studií sestává buď z nepotvrzených pravých objevů, nebo nikým nezpochybňovaných bludů,“ uzavírají roku 2014 v pochmurném tónu čtyři neurovědci svůj úvodník jednoho z čísel odborného časopisu AIMS Neuroscience.“

OK, nejsem v tomto oboru odborník, ale zdá se, že zde asi problém opravdu je - a je dobře, že se na to upozorňuje (i bez Sarewitze, samotnou vědeckou komunitou).
Opět ale nevidím důvod ke generalizaci na celou vědu, ba ani na většinu molekulárně biologického výzkumu, ve kterém jsem doma.

Ale teď přicházíme k tomu, co mi na Baileyově / Sarewitzově článku vadí nejvíc:

„Celý problém má kořeny v názoru, s nímž přišel roku 1945 americký vynálezce a vysoký státní úředník Vannevar Bush ve své slavné prezidentské zprávě Science: The Endless Frontier (Věda: Nekonečná hranice), že vědecký pokrok „je výsledkem volné souhry svobodných intelektů, jež si samy vybírají předmět svého studia podle toho, jak jim velí touha po mapování neznámého“. Sarewitz říká, že jde o „krásnou lež“.“

Sarewitz tento názor, se kterým se samozřejmě ztotožňuje velká většina vědců, odsuzuje jako fundamentálně mylný a požaduje, aby vědci byli úkolováni a zabývali se pouze „praktickými“ problémy, které nejsou “odtržené od reálného života“.
Za naprosto skandální považuji arogantní názor geologa Sarewitze, že

„ …věda by se měla zaměřovat přímo na řešení konkrétních problémů, a ne aby pár výzkumníků potrápilo pár myší, a pak vydalo nějakou pochybnou studii.“

Ano, takhle si to představuje mnoho laiků a ještě více politiků ze všech stran – vědci přece musí pracovat tak, jako v nějaké firmě – na přesně definovaných úkolech vylepšit to či ono, že? Nebo na „jasném“ úkolu, jako třeba co nejdříve objevit „lék proti rakovině“. Přece nebudeme vyhazovat zbůhdarma peníze dělnické třídy (resp. nověji daňových poplatníků) na nějaké hraní vědců s novými myšími molekulami, geny nebo dokonce podivnými mikroskopickými tvory z mořských hlubin?
Každý, kdo alespoň zpovzdálí přičichl k biomedicínskému výzkumu, přece ví, že nejprve je potřeba důkladně porozumět tomu, jak funguje onen fantasticky, neuvěřitelně složitý systém jakým je normální buňka, neřku-li organismus složený z bilionů buněk – teprve pak, resp. během onoho procesu poznávání, můžeme racionálně nacházet způsoby, jak opravovat (léčit) to, co se porouchalo. A to nejde jinak, než že se zaboříme do zkoumání stále větších detailů (až přitom skoro ztratíme ze zřetele ten původní záměr „objevit lék proti rakovině“…). A bez těch myší (a jiných modelových organismů) to opravdu, ale opravdu nejde, pane Sarewitzi – nebudete věřit, ale velká většina experimentů se na lidech dělat nedá….

„Z vědy, a té teoretické obzvlášť, je dnes onanická fraška hodná Swifta nebo Kafky,“ nebere si servítky Sarewitz.

Je něco takového vůbec možné? Je Sarewitz jakýmsi arogantním klonem Donalda Trumpa? Nebo je to jen od Trumpa okoukaný trik pro upoutání pozornosti?
V každém případě – NEUVĚŘITELNÉ…


„Vezměme si například globální oteplování. „Tolik vyzdvihovaný vědecký konsenzus v této otázce,“ píše Sarewitz, „se vztahuje jen na úzkou tezi o měřitelném vlivu lidské činnosti na globální oteplování. Jakmile začnete diskutovat o vývoji a závažnosti budoucích dopadů, potažmo o optimálních řešeních a nákladech na ně, jakýkoli odborný konsenzus se rozplyne.“ Autoři klimatických modelů však přesto „chrlí nekonečný proud trans-vědeckých tezí, které dávají prostor argumentům a protiargumentům, dohadům, jak vážný problém globálního oteplování je a co s ním lze dělat, vše samozřejmě pod patronátem vědy.“

Opět – člověk jen žasne (alespoň se ale zdá, že i Sarewitz na rozdíl od svých libertariánských kolegů uznává vědecký konsesus ve věci neblahých efektů lidského konání na změnu klimatu). Naprosto však nechápu, proč kritizuje (a zřejmě uvádí jako další důkaz selhání vědy) diskuse o tom, jak se mají tyto problémy řešit? Nebo je to tak, že na toto mají podle Sarewitze výsostné právo jen ne-vědci??

„Vědu ale můžeme zachránit, pokud vědce nasměrujeme k tomu, aby se vymanili z fixace na krásnou lež a věnovali víc času řešením problémů reálného světa. Sarewitz tvrdí, že do budoucna se stanou těmi nejhodnotnějšími vědeckými ústavy ty, které budou podléhat přísnější kontrole a motivovat vědce k řešení naléhavých aktuálních problémů. Cílem takové vědy bude generovat užitečné technologie, nikoli nepoužitelné studie.

OK, takže podle této logiky by u Sarewitze a Baileyho neprošla naprostá většina objevů oceněných Nobelovou cenou; Henri Becquerelovi by doporučil (nařídil?), aby si nehrál s nějakými zhola neužitečnými záhadnými paprsky ze smolince, ale raději třeba vylepšoval trvanlivost žárovek, Mendel by si měl najít něco praktičtějšího než pošetilé hraní s křížením hrachu (třeba hledat lepší hnojivo), Einsteinovi by se vysmál s jeho stejně nepraktickou zálibou ve vysvětlování podstaty gravitace a výsledku Morley-Michelsonova experimentu. A co teprve dnešní „onanická fraška hodná Swifta nebo Kafky“ kolem Higgsova bosonu nebo kosmologických teorií!

„Do té doby však stojí za pozornost Sarewitzův argument, že „moderní věda není sebenápravná, nýbrž sebedestruktivní“.“

NE!!! Organismus světové vědy je v podstatě zdravý a sebenápravný – svědčí o tom to, jaká pozornost je v posledních několika letech věnována problémům reprodukovatelnosti výsledků, odhalování chyb a podvodů, efektivnějším způsobům publikování vědeckých výsledků, ale i etickým aspektům medicínského výzkumu (viz i některé velmi recentní případy v této zemi).


Závěr:

1) Je nepochybně potřeba, aby se dnešní věda (a zvláště některé její oblasti, jako je např. klinický výzkum) zbavila technických problémů s reprodukovatelností výsledků a výrazně se pozvedly standardy statistického vyhodnocování výsledků.

2) Je třeba vehementně oponovat snahám a la Sarewitz uzavřít vědu do svěrací kazajky „bádání pouze o prakticky využitelných věcech“ (pokud možno s co nejrychlejším ekonomickým využitím).
Myslím, že současný poměr veřejné podpory základního a aplikovaného výzkumu je všeobecně docela správný (v této zemi ale příliš a neodůvodněně vychýlený ve prospěch průmyslového vývoje a inovací). Znepokojivé jsou snahy grantových agentur (opět hlavně v této zemi) zvyšovat byrokratickou „kontrolu“ vědců a nutit je plodit „výstupy“ za každou cenu.


3) Musíme se zabývat i výzkumem věcí, u kterých dokonce ani s bujnou fantazií nemůžeme očekávat nějaké praktické využití. Jednak proto, že i v takových případech výsledky nakonec mohou být, třeba i nějak hodně nepřímo, prakticky užitečné, ale HLAVNĚ proto, že i to zcela „neužitečné“ poznání je cenné samo o sobě - přispívá totiž k tomu, že lépe rozumíme světu kolem sebe, a koneckonců proto, že je to krásné…







Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Arnoštová Lenka Teska B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Bursík Martin C Cimburek Ludvík Č Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr · Gregor Kamil H Hamáček Jan · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokeš Tomáš · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Horváth Drahomír Radek · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hůle Daniel · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman J Janeček Karel · Jarolímek Martin · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostlán František · Košák Pavel · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubita Jan · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav · Novák Martin P Paroubek Jiří · Payne Jan · Pecák Radek · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Peychl Ivan · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Poc Pavel · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Procházka Adam · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Shanaáh Šádí · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Staněk Pavel · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tejc Jeroným · Tejkalová N. Alice · Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tošovský Michal · Tožička Tomáš · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zděnek Michal · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy