Sýrie vs. mezinárodní právo

15. 10. 2016 | 12:21
Přečteno 4423 krát
Každým dnem se na nás valí zprávy o strašlivém konfliktu v Sýrii. Pro mě je ovšem zásadním problémem to, že zpravodajství v našich hlavních sdělovacích prostředcích mi připadá až na naprosto ojedinělé výjimky neuvěřitelně jednostranné - tamní konflikt líčí jako střetnutí mezi Zlem a Dobrem - mezi ďábelským „Asadovým režimem“ a „rebely“ bojujícími za svobodu a demokracii. Mám až jakýsi pocit „déjà vu“ – na podobnou propagandu jsem byl zvyklý v předlistopadovém režimu.
Podle mého názoru je situace následující (budu rád, když mě diskutující opraví v případech, kdy se mýlím):


V Sýrii vládne režim, který je podle mého názoru obdobně legitimní jako mnoho jiných nedemokratických nebo polo-demokratických vlád – reprezentuje zemi, která má diplomatické styky se spoustou jiných států (několik desítek z nich tyto styky po vypuknutí občanské války „suspendovaly“ resp. odvolaly personál zastupitelských úřadů nebo úřad přemístily do Libanonu, případně pověřily jiné zastupitelské úřady (např. česká ambasáda tak pomáhá USA)) a je členem mnoha mezinárodních organizací včetně OSN. Neexistuje žádná exilová vláda, kterou by uznával nějaký jiný stát jako alternativu.

Na jaře roku 2011 vypukly v Sýrii pokojné masové demonstrace, které byly vládními silami brutálně potlačeny (nicméně demonstranti nezůstávali brzy v násilí příliš pozadu – již pátý den po vypuknutí protestů vypálili sídlo baasistické strany ve městě Daraá a zabili několik policistů). Uvádí se, že během prvních 4 měsíců bylo zabito asi 1500 civilistů a 500 příslušníků bezpečnostních sil.

Brzy poté začal organizovaný ozbrojený odboj několika různých skupin – nejprve to byla tzv. Svobodná syrská armáda (FSA) založená několika zběhlými důstojníky syrské armády a poté řada islamistických skupin, které se velmi brzy staly dominantními.
Tyto povstalecké skupiny začaly být celkem nepokrytě vyzbrojovány a všestranně podporovány různými státy – jak západními demokraciemi, tak Tureckem a některými arabskými zeměmi (hlavně Saúsdská Arábie a Katar). Výborný věcný přehled o genezi syrského konfliktu recentně napsal Daniel Veselý.

Tady pro mě vyvstává zásadní otázka:
Kdy (a zda vůbec) je z hlediska mezinárodního práva přípustné podporovat povstalce usilující o svržení doposud mezinárodně uznávaného režimu reprezentujícího daný stát v OSN?
Zdálo by se, že taková situace může nastat, pokud se např. onen režim dopouští excesivního násilí na svém obyvatelstvu nebo pokud ohrožuje své sousedy. Myslím ale, že takovéto situace nelze řešit nějakým jednostranným rozhodnutím, ale jedině na základě rezoluce rady bezpečnosti OSN. Pokud se nějaká vláda dopouští zločinů proti lidskosti, mají být zodpovědní činitelé pohnáni před k tomu zřízený mezinárodní soud (ICC). Nemyslím, že mezinárodní právo jakkoli ospravedlňuje podporu povstaleckých skupin, ať už zdůvodnění zní jakkoli bohulibě.

Pokud tedy daný režim není nějak oficiálně delegitimizovaný na základě rozhodnutí OSN, jediný, kdo může do konfliktu formálně legálně zasahovat, je ten, kdo je pozván legitimní vládou. Je mi líto, ale to je v tomto případě evidentně Rusko, případně Írán; jakkoli ve většině věcí nesouhlasím s tím, co dělá a říká prezident Zeman, v tomto má nepochybně pravdu.

Je pro mě nepochopitelné, že západní demokracie evidentně podporují „protivládní rebely“, z nichž naprostá většina patří k radikálním sunitským islamistům. Ty „sekulární, demokratické, prozápadní“ síly v Sýrii prakticky neexistují. Co my (= Západ) očekáváme od případného svržení Asadova režimu? Podle mého názoru by prakticky s jistotou stalo něco podobného jako v Libyi.
Nechápu, proč naše sdělovací prostředky ignorují (autocenzura?), že zřejmě i pro Izrael (a nejnověji snad i Turecko) je menším zlem vítězství Asadovy vlády (viz rozhovor s naší velvyslankyní v Sýrii a velvyslancem v Izraeli )…

Ano, situace civilistů ve východním Aleppu je strašná – není tomu ale náhodou tak, že tito civilisté slouží jako jakési živé štíty islamistických povstalců, kteří tuto část města ovládají a civilistům odchod neumožní? Cílem vládních sil přece nenií pobít co nejvíce civilistů, ale porazit islamistické povstalce, ne?

Jen tak mimochodem – není ta situace v Aleppu až příliš podobná tomu, co se před dvěma lety dělo při bombardování Gazy izraelskými ozbrojenými silami? Tam jsme přece slyšeli (a většinově víceméně akceptovali) zdůvodňování, že ti civilisté jsou nechtěnými obětmi situace, kdy teroristé islamistického Hamasu měli svá odpalovací a jiná vojenská zařízení v civilních budovách, nebo v chodbách pod nimi (v roce 2014 tak bylo při izraelské operaci v Gaze zničeno kolem 20.000 domů včetně škol a nemocnic, zahynulo cca 1500 palestinských civilistů a téměř 800 militantů; izraelské ztráty byly 66 vojáků a 6 civilistů).

* * * * * *
To, co se v posledních letech ve světě děje, je podle mého názoru do značné míry důsledkem destrukce systému mezinárodního práva.

Když skončila studená válka, existovala několik let naděje, že bude skutečně nastolen „nový světový pořádek“, kdy bude důsledně vynucováno respektování mezinárodního práva a jeho rušitelé budou trestáni. Vznikly mezinárodní soudy pro válečné zločiny v Jugoslávii (ICTY) a Rwandě ICTR) a mezinárodní soudní dvůr pro zločiny genocidy, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti (ICC). Tyto soudy začaly skutečně systematicky fungovat a trestat mezinárodní zločiny spáchané politiky a vojáky. Obrovským úspěchem byla mezinárodní vojenská akce schválená RB OSN, jejímž výsledkem bylo osvobození Kuvajtu násilně okupovaného Irákem. Úspěšný byl i nátlak na vládu Indonesie, který vedl k osvobození Východního Timoru.

Zdálo se, že přes velké problémy, kterým mezinárodní společenství zabránit nedokázalo (konflikty v Jugoslávii a některých afrických zemích), se vývoj pomalu ubírá správným směrem. Varujícím momentem však byla vojenská akce proti Jugoslávii, která měla vyřešit akutní krizi v Kosovu; tato akce NATO nebyla formálně schválená RB OSN a pravidla byla evidentně porušena. Tehdy se asi dalo poměrně věrohodně argumentovat urgentností situace a nutností zabránit obrovské humanitární katastrofě.

Po 11. září 2001 se však věci začaly rychle měnit k horšímu. Ozbrojená akce proti Afghanistánu, na jehož území byly výcvikové základny teroristů, byla ještě v zásadě legální a s posvěcením RB OSN.

Vláda G. W. Bushe pak ale zahájila bez schválení RB útok na Irák (s odůvodněním, že hrozí akutní nebezpečí použití zbraní hromadného ničení; Tony Blair dramaticky oznamoval, že irácké rakety s chemickými a bakteriologickými zbraněmi mohou do 45 minut zasáhnout Londýn). Když se ukázalo, že tam žádné ZHN nebyly a když se věci v Iráku začaly vyvíjet velmi špatným způsobem, nenásledovalo žádné vyvození osobní zodpovědnosti, natož pokus o potrestání viníků mezinárodním soudem. Naopak - americká vláda a mnozí politikové, politologové a další vlivní lidé začali otevřeně prohlašovat, že mezinárodní právo v dosavadní podobě je zastaralé, nereflektuje novou situaci „války proti teroru“ a že USA mají právo na preventivní údery kdykoli to uznají za vhodné.
Něco podobného se pak opakovalo v Libyi a nyní v Sýrii.

Jsem hluboce přesvědčen, že je to „cesta do pekel“. Teoreticky si lze představit výjimečnou situaci, kdy by taková rychlá vojenská akce bez předchozího zdlouhavého schvalování v RB mohla být nutná. Muselo by se ovšem jednat o něco skutečně mimořádného, co absolutně nesnese odkladu (např. po zjištění, že kdesi v Teroristánu je k okamžitému odpálení na jiný stát připravena raketa s atomovou hlavicí). Pokud by se ovšem posléze ukázalo, že záminka byla falešná a že akce jen přinesla napadené zemi velké škody a zabití a zmrzačení mnoha nevinných teroristánských občanů, musel by příslušný zodpovědný politik nést nejvážnější osobní důsledky svého chybného rozhodnutí.

Nemyslím, že zde platí heslo „kdo nic nedělá, nic nezkazí“. Vždyť v běžném životě neseme samozřejmě také zodpovědnost za důsledky svých špatných, třebaže dobře míněných činů. Budu-li mít dojem, že se v sousedově bytě schází tlupa nebezpečných zločinců a ve vhodné chvíli rozrazím dveře a všechny přítomné postřílím, nebudu pochválen dokonce ani v případě, že to opravdu zločinci budou. A ještě horší to samozřejmě bude, když se ukáže, že to byli nevinní návštěvníci - nic mi nepomůže, že jsem si myslel, že likviduji bandu sadistických vrahů.

Myslím, že správné by bylo, aby právě zdaleka nejsilnější stát dnešního světa šel příkladem - snažil se posílit OSN, samozřejmě respektovat mezinárodní právo a důsledně nutit všechny ostatní, aby je respektovali (viz zářný příklad potrestání agresora v Kuvajtu). Není přece možné, aby mezinárodní právo platilo jen pro ty ostatní a pro USA ne??
To, že si ten či onen americký prezident myslí (třeba i s podporou bývalého českého prezidenta), že mezinárodní právo porušuje z těch nejušlechtilejších důvodů, skoro nic neznamená. Úplně totéž si totiž může myslet kterýkoli jiný narušitel mezinárodního práva. Není pravda, že systém založený na mezinárodním právu a (obtížně dosažitelném) konsensu musí být neúčinný a „appeasmentový“ - viz ten příklad Kuvajtu...

V naprosté většině případů přece to, že někteří členové RB nechtějí dát souhlas s nějakou vojenskou akcí znamená, že důvody nejsou tak urgentní, resp. že asi existují ještě mírnější prostředky jak situaci řešit.
Pokud bychom přijali předpoklad (jak evidentně mnozí automaticky činí), že „Amerika má vždycky pravdu“ a na mínění pochybných států jako Ruska a Číny netřeba brát ohled, pak by logickým důsledkem bylo, že můžeme zrušit OSN a ušetřené peníze utrácet smysluplněji.

Nechápu, jak mnozí rozumní a jinak čestní lidé mohou horlivě podporovat destrukci systému mezinárodního práva a jeho nahrazování principem násilí. To může být asi zprvu vedené dobrými úmysly, ale je jisté, že takový systém založený hlavně na síle si brzy přestane dělat s mravnou motivací velké starosti, nehledě už vůbec na to, že to, co za chvályhodný motiv považuje jeden, může druhému připadat mnohem méně chvályhodným...
Je zřejmé, že na „systému“ založeném na právu silnějšího má evidentně zájem hlavně onen Eisenhowerův „vojensko-průmyslový komplex“ všech silných zemích světa, ale bohužel především ten zdaleka nejsilnější, americký.




Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Alvarová Alexandra · Arnoštová Lenka Teska B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bednář Miloslav · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bezděk Vladimír · Bezděková Iva · Bielinová Petra · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Boudal Jiří · Brom Zdeněk · Burian Jan · Bursík Martin C Candole James de · Cimburek Ludvík · Cvrček Václav · Cyrani Pavel Č Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra E Ehl Martin F Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gattermayer Josef · Gazdík Petr · Gregor Kamil H Haas Tomáš · Hamáček Jan · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hesová Zora · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokeš Tomáš · Hokovský Radko · Hollan Matěj · Holmerová Iva · Holomek Karel · Honsová Dagmar · Honzák Radkin · Horký Petr · Horváth Drahomír Radek · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hubatka Miloslav · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hudema Marek · Hůle Daniel · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman J Janeček Karel · Janouch František · Jarolímek Martin · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kalhousová Irena · Kalousek Miroslav · Kania Ondřej · Karfík Filip · Kasl Jan · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klepal Jakub · Klíma Vít · Kněžourková Tereza · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Košák Pavel · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Krnáčová Adriana · Křeček Stanislav · Kubita Jan · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Lešenarová Hana · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Liška Ondřej · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Matoušek Karel · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Mihulka Stanislav · Michalčák Ján · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mládek Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel · Musil Aleš N Navrátil Vojtěch · Němec Václav · Novák Martin O Opatrný Martin P Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Payne Jan · Pecák Radek · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Peychl Ivan · Pikora Vladimír · Pírko Štěpán · Pixová Michaela · Poc Pavel · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Polák Milan · Potměšilová Hana · Potůček Martin · Pražskej blog · Procházka Adam · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Rezková Alice · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Shanaáh Šádí · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sokol Tomáš · Soukenka Petr · Sportbar · Spurný Matěj · Staněk Pavel · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Suchardová Michaela · Sůva Lubomír · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Špidla Vladimír · Špinková Martina · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Šumbera Filip T Tejc Jeroným · Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tošovský Michal · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tutter Jiří U Uhl Petr · Urban Jan · Urban Václav V Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek · Vondráček Ondřej W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zděnek Michal · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy