Srpnová okupace – co bylo předtím a co potom.

21. 08. 2018 | 18:35
Přečteno 2537 krát
Rok 1968 byl pro mě ve všech ohledech úžasný – v červnu jsem maturoval na „gymplu“ v Roudnici nad Labem a dostal jsem se bez problémů na vysněnou Přírodovědeckou fakultu UK. Od jara jsem spolu s miliony Čechoslováků fascinovaně sledoval neuvěřitelný politický vývoj, kterým jsem byl naprosto nadšen.

O co šlo v „pražském jaru“
Zdálo se nám tehdy, že se před námi otevírá skvělá budoucnost. Opravdu jsme si v těch několika jarních měsících připadali jako nejsvobodnější národ světa, opravdu jsme doslova milovali tehdejší představitele „strany a vlády“ i odvážné novináře a spisovatele.

Myslím, že tehdy skoro každý bral jako samozřejmost, že nadcházející svobodná společnost bude skutečně socialistická, nikdo neuvažoval o nějaké privatizaci a zavedení „neviditelné ruky trhu“; jako samozřejmost se jevilo uvolnění drobného podnikání, a to spíše ve družstevní než individuální podobě. Jakýmsi vzorem byl systém, který tehdy panoval v Jugoslávii (tu jsme tehdy ve všech ohledech považovali za jakousi „polozápadní“, relativně svobodnou zemi).

Jasným požadavkem byla svoboda cestování do zahraničí, svoboda slova a shromažďování (s tím, že útoky proti „socialismu“ by byly více méně nepřípustné). Myslím, že bychom tehdy byli spokojeni s tím, aby se konaly skutečné volby, při kterých by voliči mohli vybírat z několika kandidátů (byť by všichni byli členy tehdy existujících několika stran Národní fronty). Jsem přesvědčen, že v takových volbách by tehdy drtivě vyhráli kandidáti reformního křídla KSČ.

Můj 21. srpen 1968
Počátkem srpna jsem se spolu se dvěma kamarády z „gymplu“ vypravil na vandr do Bulharska a Rumunska; cestovali jsme tam stopem a nocovali pod širákem. V Rumunsku tehdy vládl mladý, sympatický a vůči SSSR poněkud odbojný Nicolae Ceaucescu (jeho pozdější přeměna je jiná kapitola…). Lidé, se kterými jsme se tam potkávali, vyjadřovali sympatie k tomu, co se děje v Československu.

Po dvou týdnech putování po bulharském pobřeží a rumunském vnitrozemí jsme se vydali na cestu domů. V Maďarsku jsme už únavné cestování stopem vzdali, za poslední peníze jsme zakoupili jízdenku do Prahy, 20. srpna jsme usedli do vlaku a pak už jsme zmoženi únavou spali až do Prahy, kam měl náš vlak dorazit něco po páté ráno (později se ukázalo, že to byl poslední vlak, který ještě projel přes hranice). Kolem čtvrté ráno jsem v polospánku zaslechl z chodbičky řeči jakéhosi pána o vojácích a tancích, ale myslel jsem si, že je to jen nějaký sen.

Když jsme vystoupili na Hlavním nádraží, bylo to jako v nějakém válečném filmu – po ulicích jezdily tanky, ale i náklaďáky, na jejichž korbě mladíci mávali zkrvavenými československými prapory. Na křižovatce Na Florenci stálo před semaforem několik aut; poslední z nich byl malý fiat. Hned za ním stála kolona tanků. Ten první troubil a dával najevo, že chce okamžitě projet a že ho nějaký semafor nezajímá. Po chvilce tank na fiata prostě najel, řidička v poslední chvíli vyskočila a kolemstojící už jen pomohli odnést placaté auto na chodník…

Na Václaváku byla spousta tanků a skoro se tam nedalo vydržet pro štiplavý kouř z jejich výfuků. Kolem tanků byla spousta lidí, kteří s vojáky vzrušeně diskutovali – ti však evidentně příliš nechápali, o co jde. Někteří lidé na tanky vyskakovali, krumpáči se snažili proděravět sudy s palivem, jiní zase zaplétali do pásů tlustá ocelová lana – bylo až neuvěřitelné, že je vojáci nepostříleli; myslím, že měli rozkaz chovat se zdrženlivě… Šokující byl pohled na čerstvé díry v průčelí Národního muzea. Střelba se ozývala neustále, zvláště od rozhlasu. Snažil jsem se tam dostat, ale naštěstí se mi to pro nesmírný nával lidí nepodařilo.

Na Staroměstském náměstí se mi naskytl vskutku neobvyklý pohled – bylo tam rozmístěno několik protiletadlových kanónů s pětimetrovými hlavněmi. Dal jsem se tam do řeči s nějakým kapitánem; rozčileně jsem se ho ptal – „Jak dlouho tady budete?“ Podíval se na mě s opovržením (vypadal jsem po těch třech týdnech cestování stopem opravdu jako vagabund – špinavý, vlasy na ramena…) a řekl: „Dokud tady budou takoví, jako ty“. Vlastenecky jsem mu namítal, že je to přece naše země, ale moc to na něj nezapůsobilo.

Potom jsem se prozaicky dopravil autobusem (kupodivu i v ten den jezdily!) do podřipské vesnice Straškova, kde jsme s rodiči bydleli. Maminka už samozřejmě skoro omdlévala hrůzou, kde asi jsem…

Co následovalo.
To, co následovalo potom, bylo nejprve docela heroické – vysílal svobodný rozhlas, věřili jsme, že si naši milovaní představitelé budou stát na svém, že proběhne mimořádný 14. sjezd KSČ, který jarní reformy ještě zradikalizuje a „bratrské pomocníky“ vypudí. Ale už po týdnu začalo jít všechno s kopce, když naši představitelé odvlečení do Moskvy podepsali jakousi kapitulaci. Přesto jsme si ještě několik měsíců dělali iluzorní naděje - nejméně do jara příštího roku bylo totiž stále ještě poměrně svobodno. Pak ale v dubnu 1969 nastoupil do čela KSČ místo Dubčeka Husák, a v srpnu 1969 už do demonstrantů stříleli „naši“ milicionáři, vojáci a esenbáci (a Dubček, coby předseda Národního shromáždění, to schvaloval…). Teprve to bylo smutným dovršením jedné z nejhorších kapitol moderních českých resp. československých dějin.

Ten pocit frustrace a zklamání ze zrady našich politiků byl hrozný; po dalších dvou letech nás už zcela opustily někdejší naděje, že se přece jen podaří aspoň zčásti zachránit něco z toho „pražského jara“. Zdálo se, že následující „normalizační“ režim tady bude na věky. Je nutno uznat, že onomu režimu se přece jen podařilo získat jakousi vlažnou a více méně pasivní podporu pravděpodobně většiny obyvatelstva, kterému vyhovovala celkem slušná životní úroveň, sociální jistoty a „klid k práci“. Troufám si říci, že pro většinu lidí to bylo důležitější než svoboda slova nebo skutečné volby. Nakonec se ale přece ukázalo, že ten režim měl vratké základy – v roce 1989 ho podle mého názoru položilo hlavně chronické ekonomické zaostávání za Západem; lidé si byli dobře vědomi tamní mnohem vyšší životní úrovně a chtěli ji také.

(Ruská) okupace?
To, co se 21. srpna 1968 stalo, bylo v moderních dějinách dost ojedinělé – do suverénní země vtrhly armádu pěti států a vedoucí představitelé byli násilně odvlečeni do Moskvy (přiznejme si ale, že několik jiných vojenských intervencí z posledních desetiletí bylo mnohem brutálnějších a mělo mnohem víc obětí – příklady jsou notoricky známé…). Původní plány okupantů s nastolením „revoluční dělnicko-rolnické vlády“ se ale nakonec neuskutečnily (ukázalo se, že sovětských cílů lze dosáhnout i jemnějšími způsoby).

Je jasné, že ta pro sovětské vedení mimořádně problematická akce (kterou odsoudila naprostá většina západních komunistických a levicových stran, ale i vedení Rumunska a Jugoslávie) měla dva cíle:

1) Zastavit čs. politický proces, který mohl vyústit v opuštění sovětského modelu socialismu a pravděpodobně i sovětského „tábora míru a socialismu“.

2) Umístit v Československu, v zemi na hranicích se SRN, své jednotky (je pozoruhodné a téměř neuvěřitelné, že prezident Novotný tyto požadavky úspěšně odmítal!). Existují dokonce „spiklenecké teorie“, podle kterých bylo „pražské jaro“ úmyslně vyvoláno právě proto, aby zde nakonec mohly být umístěny vojenské jednotky.

Pojem „okupace“ je pro onu vojenskou akci naprosto na místě pro prvních několik dní nebo snad dvou týdnů. Potom se ale sovětské jednotky stáhly do kasáren a vojenských prostorů.

Někdy se mi zdá, že zvláště mladí lidé, kteří v té husákovské době nežili, považují celých těch 20 let za „okupaci“ srovnatelnou s tou nacistickou z roku 1939. Nedávno jsem dokonce viděl výsledky jakéhosi průzkumu názorů středoškoláků, ve kterém většina hodnotila jako horší 21. srpen 1968 než 15. březen 1939 - oni je to snad tak ve škole učí?!
Je to samozřejmě nesmysl – neexistovaly žádné sovětské okupační orgány, kterým by byly podřízené československé instituce, se sovětskými vojáky jsme se v podstatě nesetkávali. Ostatně nějakých okupantských aktivit vůbec nebylo zapotřebí – ve vedení KSČ se rychle našlo dost pragmatiků a oportunistů, kteří sovětskému vedení rádi udělali, co mu na očích viděli. Za všechno to normalizační zlo mohou jednoznačně v první řadě čeští a slovenští komunisti, kteří dělali víc, než museli.

V posledních dnech vídám články a internetové komentáře, které v rámci nynější dlouhodobé protiruské kampaně viní z té srpnové vojenské intervence Rusy (resp. „rusáky“); ukrajinský velvyslanec nám tvrdí, že Ukrajinci byli proti této akci – to je docela možné, ale nejspíše to bylo v podobné (nepatrné) míře, jako tehdejší nesouhlas Rusů. Ty národnostní aspekty jsou absurdní - je sice nesporné, že Rusové v SSSR dominovali, a že SSSR byl pokračováním předchozího ruského impéria. Ale ve vedení SSSR a KSSS byli vždy výrazně zastoupeni i představitelé ostatních sovětských republik, zvláště Ukrajiny, Běloruska, Gruzie, Lotyšska, atd. Ostatně ani Stalin, Berija či Dzeržinskij nebyli Rusové…

Naprosto souhlasím s kolegou blogerem Milanem Kubrem, když říká: „Přímo tupé jsou polemické poznámky o tom, jestli Československo obsazovali Rusové nebo Ukrajinci, nebo že dnešní postsovětské Rusko, která se ze sedmdesátiletého dědictví totalitní minulosti dosud samo těžce vyhrabává a optimální modus soužití s ostatním světem teprve hledá, nese za srpen 1968 jakousi odpovědnost a mělo by se za něj stále omlouvat.”

***********************

Ještě malý dodatek (přidáno 23.8.):

Případně se podívejte ještě na můj tematicky relevantní blogový článek publikovaný před 7 lety a nazvaný "Boleslav D.: Sovětská okupace byla horší než německá."

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr · Glanc Tomáš H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Navrátil Marek · Němec Václav · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy